Domovíček
Tondo, to jsi ty uklidil na dvoře? zeptala se Alena a položila synovi ruku na rameno.
Chlapec sebou škubl a sundal si sluchátka. Monstra na monitoru se dál mlátila, ale Tonda už se na ně nedíval.
Co, mami?
Ptám se, jestli jsi už dlouho doma.
Akorát jsem přišel.
A kdo uklidil dvorek?
To já nevím. Možná Klárka?
Alena se usmála. Její tříletá dcera byla samozřejmě velice čilá holčička, ale na takový výkon zatím rozhodně nestačila.
Směješ se!
Tak to musel být domovíček!
Jasně! To určitě! Pleticháři jeden! Radši zajdi k babičce a přiveď Kláru domů. Už se tam zasekla. Já mezi tím dodělám večeři. Máš hlad?
Jasně! Ve škole jsme s klukama jedli housky, ale to bylo po druhé hodině. Mami, kdy už budeme mít dopolední směnu?
Nevím, synku. O tom pořád mlčí. Škola praská ve švech.
Nevadí. Aspoň se ráno pořádně vyspím. Tonda, jak měl ve zvyku, hledal na situaci něco dobrého.
Alena políbila syna do tmavých vlasů, poškrábala ho za uchem, když se snažil uniknout její něze, a odešla do kuchyně.
Pubertaři
Třináct let. Už si myslí, jak je velký, a přitom pokaždé ztuhne, když jej políbím.
Moje děti jsou úplně jiné. Tonda tmavovlasý, modrooký, vysoký, podoba s jeho tátou Honzou byla odzbrojující. A nejen vzhledem. Povaha se mu už začala rýsovat tvrdohlavý, spolehlivý, hodný Dvorek možná neupravil on, ale nádobí umyl bez řečí. A podlaha v kuchyni zářila. Takového pomocníka aby člověk pohledal! Jenže možná časem doroste i Klárka.
Klárka je moje zázračné dítě. Skoro deset let nadějí a čekání po těžkém prvním porodu mi lékaři už nedávali skoro žádnou naději. Ale přece jsme se s Honzou dočkali holčičky. Světloulinká, kudrnatá jako kopretina, modré oči po Tondovi ta je celá já. Laskavá jako koťátko, přitulí se k mámě nebo bráškovi a jen je.
Klárko, copak je?
A světnice se hned rozjasní jejím úsměvem. Tak jak se usmívá ona, to neumí nikdo. To vím jistě. Teď už nikdo
Ten úsměv Alenu těšil, ale i bolel. Tak jako její otec. Honzův úsměv. Jenže jeho už není
Aleně se chtělo naříkat, ale nemohla si to dovolit. Děti byly u ní.
Můj muž pracoval u hasičů. Zachraňoval lidi z požárů. A právě jednou řadovou rodinu zachránil Tatínka, maminku, tři děti. Vrátil se ještě pro babičku. Ta odmítla odejít, protože chtěla zachránit zvířata, a pak už bylo pozdě. Oheň je uvěznil.
Že Honza nepřežil, jsem poznala dřív, než mi to řekli. Srdce se mi sevřelo, pocítila jsem zlou předtuchu, strhla jsem Klárku z náručí, křičela na tchyni, která byla u nás kvůli miminku:
Mami, vezměte ji! Potřebuju volat!
A pak jsem valila autem do sousední vesnice, kde byla stanice hasičů, jako bych necítila ani slzy, ani bolest v rukách.
Jak jsem to přežila? Nezhroutila se?
Pomohly mi děti. Tonda se ode mne nehnul.
Tondo, pojď, uložím tě! volala na něj moje tchyně, paní Marie, která byla sama zlomená, ale neopustila mne. Doslova mne nutila jíst, pít a přinášela Klárku na kojení.
Já zůstanu s mámou! Tonda kroutil hlavou a tiskl mi ruku na tvář. Proč má máma tak studené ruce, babi?
Tohle všechno mám v mlze. Tak jako balení, kdy jsem napěchovala hračky a dětské věci do tašek.
Nemůžu tu už být Pořád mám pocit, že Honza vtrhne do dveří a vykřikne: Jsem doma!
Správně, Alčo! Nechej to být. Přijedete ke mně. Zatím. Něco vymyslíme.
Ani k vám nechci Promiňte. Tam je taky všechno po něm. K babičce na chalupu pojedeme.
Ale tam se léta nebydlelo, Alčo! Tam s dětmi?
Uklidíme to a bude. A jste přece vedle mě, bez vás to nepůjde.
Já nikam neodjedu, jste moje jediná rodina
Už neplačme, mami. Máme ještě tolik práce. Prosím, koukejte na Klárku. Já musím balit a Tonda skoro nejí. Jen se mnou občas sní něco, ale já mám žaludek na uzdě.
To nejde! ozvalo se poprvé opravdu přísně v Mariině hlase. Jsi máma! Když budeš v pořádku ty, budou i děti. A jestli zkolabuješ, co pak bude s nimi? Já už na to nemám sílu ani zdraví. Drž se!
Alena vzala její ruce, rychle je políbila a opět začala balit. Pryč odtud! Štěstí se sem už nevrátí. Procházet těmi místy plnými vzpomínek je mučivé
Babiččina chalupa ji přivítala nevlídně. Její vlastní chyba. Odešla a zapomněla.
Prošla všemi místnostmi, úklidem setřela prach z komody, kterou babička sama vyšila ubrusem, a otevřela okna, pustila dovnitř chladný podzimní vzduch.
Mami, vezmí děti. Já pak přijdu kojit Klárku.
Zvládneš to?
Jasně
Sama dlouho nebyla. Po půl hodině bouchly dveře síně a objevila se Simona. Kamarádka a spolužačka.
Ani jsi neřekla, že tu budeš. Hrdá, co? Kde máš hadr?
Simona byla vždycky čilá. Drbna, co ale pro své by se rozkrájela.
Alena odložila mýdlovou pěnu, objaly se.
A děti?
U mámy.
Tak honem! Máme co dělat! Ty tu dnes spíš?
Chtěla bych.
Tak do práce!
Simona se rozhlédla po kýblu.
Simčo! vyhrkla Alena.
Co je?
Ty No tohle.
Kdy?
V únoru. Dítě čekám, ne nemoc.
S kým?
To jsi blázen? Ty to nevíš? popadla mokrý hadr a otřela parapet. Fuj, bordel
David? Ale ten
Odjel. Budu svobodná matka. Povím ti to jindy. Vrátí se?
David? Ne. Svoboda mu voní víc. Ale mně zůstal tenhle život, Alčo Představ si Dítě! Moje!
Alena věděla, co to pro Simonu znamená. První manželství skončilo z důvodů, že nebyla plodná, jeho rodina byla proti ní. Po rozvodu se ukázalo, že problém byl ve skutečnosti v manželovi nová žena na tom trvala a nakonec měli dvě děti.
Simona mu to přála. Bez toho rozvodu by nenašla svou naději. I když jí teď David utekl, už ji to nebolelo. Už dávno nebyla tou tichou dívkou.
Úklid trval až do večera. Ale stálo to za to. Chalupa si jakoby oddechla a znovu se probudila.
Simona, unavená, usedla ke stolu a zadumaně Alenu sledovala při vaření čaje.
Jak to letí
Pamatuješ, jak jsme sem běhávaly pro koláče, a pak utíkaly k řece, zatímco babička křičela:
Vy darebačky! Ani nejíte jako lidi!
Mávaly jsme jí a volaly:
Za hodinku!
Ta hodinka se protáhla až do večera. Potom jsme babičce rády pomohly na zahradě. Sama by to nezvládla, ještě když pracovala u kravína.
Babička měla hospodářství, musela živit vnučku. Syn s novou rodinou byl ve městě. Matka Aleny zemřela při porodu, otec utekl do města. Babička vzala Alenu k sobě.
Když měla její syn další dítě, jely do města, ale dlouho tam nebyly. Tříletá Alenka tehdy nechápala, proč babička mlčí a po tvářích jí tečou slzy.
Babička odešla, když bylo Aleně osmnáct. Právě začala randit s Honzou a v tom rozkvětu nepostřehla, jak babička mizí. Došlo jí to, až když slyšela její vzdech v noci.
Babčo, co je?
Měly už jen tři měsíce. Nestačily si povědět vše potřebné
Ale babička ještě něco stačila. Zavolala si Honzovu matku, když už nevstávala. Co si tehdy povídaly, Alena nikdy nezjistila, ale od té chvíle měla druhou mámu.
Mami jí říkala ještě před svatbou.
Můžu? zaznělo nesměle, a Alena si oddychla při jejím souhlasném přikývnutí.
Otevřeně se nikomu moc nesvěřovala. Ale teď tu byla další žena, co ji přijala jako babička.
S Marií se nikdy nehádaly. Proč taky? Jen pomoc a starostlivost, žádné vyčítání. Rady dávala vždy v klidu a s láskou. Proč bychom se hádaly? Tohle je pravá rodina, to Alena věděla jistě.
Poznala to na vlastním těle. Když babička zemřela, přivalila se delagace z města. Otec, macecha, její matka.
Pěkná chalupa. Dalo by se výhodně prodat.
Vysoká žena, kterou Alena do té doby neviděla, chodila po dvoře a vrtěla hlavou.
Všechno zanedbané! Muselo by se uklidit! Kupci chtějí pořádek.
Jak kupci? Alena se vzpamatovala a roztřásla.
Celý týden po babiččině pohřbu byla jak ve snu. Občas něco snědla, když ji Marie nutila, něco dělala, pak se zarazila, poslouchala. Třeba je to jen noční můra, babička za chvíli přijde z letní kuchyně a řekne:
Už ses naběhala? Pojď, pomoz mi umýt sklenice! Budeme zavařovat!
Jake sklenice? zeptala se macecha. Bílá ramínka jejího šatů sklouzla a Aleně se udělalo zle. Kupci na barák!
Alena jí nic neřekla. Utíkla za kůlnu, držela si pusu a když se vrátila, stála tam už Marie.
Pryč odsud! A hned!
A kdo vy jste, že tu rozkazujete?
Dům je Aleny. Je to darovací smlouva.
Jaká smlouva?
Normální. A i testament na vklad v bance tu je. Všechno papíry v pořádku. Já u toho byla. Nemáte tu už co dělat. Nebudete tu okrádat sirotu!
Bouře, co byla na spadnutí, šla mimo Alenu. Marie ji chytila za ruku a za chvíli ji ukládala do postele, svlékající špinavé tričko.
Nebreč! Nedám tě napospas! Slibovala jsem to tvojí babičce. Tady, oblékni ten župan, je čistý. Lež a já ti uvařím čaj. Vyspi se, uklidni a pak promluvíme.
Otcem pak Alena viděla až na své svatbě.
Pozvánku neposílala. Přijel sám.
Mladí se bavili, předváděli, jak Honza balí panenku, Alena se smála a vtom ucítila ruku na rameni.
Ahoj, dcero
Byla tak zaskočená, že neodpověděla. Mlčky jí dal do ruky klíče.
Promiň! Dokumenty má Marie. Všechno ti vysvětlí. Buď šťastná!
A odešel z restaurace.
Byt, který jí otec daroval, byl malý, ale útulný. Dvě místnůstky, velká kuchyň. Alena nechápala, proč by se měla stěhovat z babiččina domu.
Alčo, tady to bude jednodušší. Město. I když malé. Budeš mít víc možností. Musíš studovat.
Marie byla spokojená, rozhlížela se všude. Byla to ona, kdo navrhl otci, že dcera potřebuje pomoc. Když se o ni celé roky nestaral, mohl by jí pomoci aspoň teď.
Musíš. Ale kdy? Alena se pousmála k Marii.
To jsi těhotná?
Jo. Zatím to Honzovi neříkám.
Pomůžu ti. Půjdeš na školu, máš bystrou hlavu! Byla by škoda ji nevyužít.
Alena zvládla i vysokou v místní pobočce. Bylo to náročné, ale Marie pomáhala s Tondou, s jídlem.
Bylo volněji, když Alena začala pracovat a Tonda šel do školky.
Jedeme k moři! volal Honza, držel si uši, když holky pištěly radostí.
Tohle byla jejich první a poslední dovolená. Plavali s Honzou do úmoru a sledovali Tondu, jak si hraje pod dozorem Marie v písku. Večer chodili na procházky po molu, dokud se nezatmělo a noc nerozprostřela hvězdný stan nad hlavami.
Jednou večer zůstal Honza na břehu a točil Tondu na kolotoči, zatímco Alena s Marií šly pomalu po molu.
Na konci mola se hádal pár. Křičeli na sebe, odstrkovali se, pak se vydali k břehu, v hádce pokračovali.
Marie si povzdechla.
K čemu to? Nechápou, že jim utíká život Usmíří se, a den dva jim utečou. Není škoda?
A co když se neusmíří? podotkla Alena.
Takhle se hádají, jen když jim na sobě záleží. Vidělas, jak za ním běžela a plakala? Odpustí si. Jenže ten večer už nepřijde zpět. Ani zítřek. Snad je usmíří noc. A jestli ne? Vy s Honzou spolu nejste dlouho. Ale jednou vzpomeň na ten pár. Času je tak málo, Alenko Tak málo
Jak byla teď Alena Marii vděčná za ten rozhovor. Díky němu věděla, že jejich čas s Honzou zbytečně nezahodili.
Alena sundala čajník z plotny a málem jej rozlila. U kuchyňského okna proběhl stín, lekla se. Byl to nějaký muž, ne Tonda, v šeru se plížil po jejich dvoře.
První napadlo zamknout, schovat se a volat o pomoc, ale vzpamatovala se. Za chvíli přijdou děti a Marie. Sama je nepustí. A na dvoře je někdo cizí!
Dřevěná rukojeť čajníku pálila v dlani, Alena pohlížela na jeho zobáček, pak rozhodně vykročila ke dveřím.
Na dvoře bylo tma. Zapomněla rozsvítit, když přišla.
Kdo je tam?!
Dveře kůlny zakňouraly a Alena se stáhla. Strach jí sevřel hrdlo.
Co chcete?! Budu křičet!
Temný stín vykročil ke schodům a Alena ustoupila.
Nekřič, Alčo. To jsem já, Tomáš.
Alena v úlevě položila čajník a vykřikla. Horký kov propálil šaty a spálil jí nohu, takže ho rychle postavila na stůl na verandě.
Co tu obcházíš po dvoře, Tome? Co nejdeš do domu?
Menší, svalnatý muž před ní sklopil oči jako Tonda, když se něco stane ve škole.
Promiň Dveře do kůlny se nakřivily. Chtěl jsem je opravit. Ráno jedu k včelám, nevím, kdy se vrátím.
Alena byla zmatená.
Dveře? V kůlně?
A teď jí to docvaklo uklizený dvorek, opravený plot, nové prkno u lázně na zahradě.
Tak ty jsi můj domovíček! usmála se.
Co?
Domovíček! Mám doma jednoho, co mi pomáhá a stará se o dvůr. Jen mlíko z misky nepije. Tonda říká, že bychom měli pořídit kočku. Domovíčkovi je smutno. Je mu?
Světlo z kuchyně osvětlilo, jak Tomáš zčervenal.
Promiň. Měl jsem ti to říct dřív.
Děkuju. Ale proč, Tome?
Neodpověděl. Mávnul rukou, přeskočil plot a nevšiml si Marie s dětmi stojících u branky.
Tak se nám ukázal! Marie se pousmála a podala Aleně láhev s mlékem. Schovej do ledničky.
Jak ukázal? Mami, ty jsi to věděla?
Všichni ve vsi už to ví. Tomáš na tebe koukal už když jsi byla s Honzou. Nebo sis toho nevšimla?
Vážně ne
To snad ne Nelžeš mi?
Proč bych měla. Nevšimla jsem si
Pojď, popovídáme si! Marie postrčila Klárku. Ale nejdřív děti uložíme. To bude dlouhé povídání.
Seděly spolu do noci. Alena dolévala Marii čaj, poslouchala s otevřenou pusou.
Přišel za mnou už před rokem. Žádat o tvoji ruku. Že prý mu jsi nejbližší, tak o svolení jen u mě. Mašinfíra! Věděl, jak mě dojmout!
A souhlasila jste?
Proč ne? Alčo, jsi mladá. Život před tebou! Děti vyrostou a zůstaneš sama se starou suchou bábinou. To je škoda. Žij! Vím, jak jsi Honzu milovala! Ha, mlč teď! Jednou v životě dostaneš takovou lásku. Ale život někdy dá druhou šanci. Tak to ber, jako požehnání. Třeba nebudou ty city stejné, ale když ti s ním bude dobře budu ráda. Tonda taky potřebuje mužský vzor. My ho máme rády, ale potřebuje víc. A Tomáš už je mu dávno kamarád. Učí ho řídit auto, víš to?
Ne
Neřekl. Má strach tě naštvat.
Proč?
Možná se bojí, že se ti zdá, že zrazuje Honzu.
Hloupost!
Povídej si s ním. Neboj se. Tonda ho má rád, ale bojí se, že to špatně pochopíte. Klárka je malá, Honzu si nepamatuje. Ale u tebe
Co já? Alena zčervenala a sklopila oči.
Nic! Marie se usmála. Dolej mi čaj. Jsem unavená!
Alena se za rok za Tomáše vdá. A za rok se jí narodí další syn.
Podívej, mami, co má za vlasy! Alena po návratu z porodnice sundá synovi čepičku a uhladí světlé, jako Klářiny, vlásky.
Skoro domovíček! Marie ho obratně přebalí a vezme do náruče. Vítej, vnoučku! Můžeš mi říkat babi Máňo.
Mami
To je jen do budoucna! Nakrm ho, já jdu do kuchyně! Co si dáš k jídlu?
Velký rezavý kocour, kterého Tondovi daroval Tomáš, se objeví ve dveřích, po špičkách se plíží k oknu a skočí na parapet. Sleduje spící Alenu s drobným zavinovačem po boku. Ticho se kocouru přitulí na parapet, obejme ho a spolu se zadívají na to křehké štěstí. Je třeba jej chránit s největší něhou.
Někde cinkne čajová lžička, zasměje se Klárka a ticho sklouzne z parapetu, naposledy potáhne kocoura za ucho. Ten se zamračí, olízne tlapku a chystá se poznat nového člena rodiny.
Tady strážců nebude nikdy chybět!
