Dnes měla narozeniny. Od samého rána jí všichni volali. Překáželi jí, když se chystala do práce, ale těšilo ji, že na ni nezapomněli…
Dcera Tereza jí popřála a připomněla, že po práci musí přijít k nim, uvařit, pohlídat na vnouče, pomoct s úkoly…
Pak měla zajít k tchánovi a tchýni a donést jim nákup cestou z práce, poté spěchat domů a připravit večeři pro manžela.
Až potom si mohla trochu oddychnout a u televize s ním připít skleničkou vína. Pokud jí zbydou síly. Pokud ne, nic hrozného. Zvykla si…
Hlavní je stihnout se postarat o všechny. Aby byli spokojení. Jaký jiný dárek by potřebovala? Všichni šťastní? Tak ona taky…
Dvě kočky, stará Míša a mladá Čertík, seděly a pozorovaly paničku. Čertík řekl:
„Máme u ní štěstí. Kdo by se o nás tak staral?“
Míša zavrčela:
„A kdo se postará o ni? Ještě není stará. Pouhých pětačtyřicet. Ale v tom ošuntělém oblečení vypadá na šedesát. A nikdo jí ani na ten den neuleví.“
Čertík překvapeně zvedl hlavu:
„To jsou divné myšlenky,“ zamumlal.
„Vzala mě jako malé kotě z popelnice,“ pokračovala Míša. „Krmila mě z lahvičky. A viděla jsem, jak se z veselé krásky mění v ustaranou, předčasně zestárlou ženu.“
„Co ti je do toho? Krmí nás. Hladí. Spíme, kde chceme. Co víc?“
„Dluh se musí splatit,“ odvětila Míša. „Rozumíš?“
Ale Čertík nerozuměl…
*****
Den skončil, všichni ulehli. Ráno však zjistili, že Míša zmizela. Jako by se do zdi propašovala!
Jana šla do práce rozrušená. Po službě jako vždy musela k Terezce, pohlídat na Adámka, pak k tchýni, doma připravit večeři…
Na hledání kočky zbyl čas až v noci.
Když spěchala domů, rozstřikujíc bláto z podzimních louží, oslovil ji stařec u lavičky. Tmavé brýle, hůl.
„Krásko,“ řekl. „Pomohla bys slepci?“
„Jistě, dědečku,“ odpověděla a vedla ho k lavičce. Sevřel jí dlaň a přinutil usednout.
„Poslouchám ty boty,“ usmál se. „Víš, já nevidím, ale slyším, jak pláčou.“
„Jsou staré,“ přiznala.
„Ale kabátek nový,“ ohmatal látku. „Dcera ti ho dala? Nosila ho, než jí zvádl.“
„Všechno víte,“ zamračila se.
„Nenaštvi se, holčičko,“ zašklebil se stařec. V koutku úst jí připomněl kočičí fousky.
„Kdy mělaš narozeniny?“ pokračoval.
„Včera…“ Zajíkla se. A začala lhát: „Dcera s manželem mi darovali róbu od Navrátilové! Petr přinesl kytici a parfém od Bohemie! Tchánovi přivezli hostinu z U Fleků! Pak jsme tančili…“
Stařec mlčky pokyvoval hlavou.
„Věřil byste?“ zeptala se.
Otočil se k ní:
„Znám tě dlouho. Chci ti dát dárek. Pojď.“
„Nemohu! Doma čekají…“
„Počkají.“ Zavadil ji za ruku a táhl k východu z parku.
*****
Vrátili se k jejímu domu v Dejvicích po půlnoci.
Měla róbu od návrháře, vlasy upravené v salonu na Václaváku. Místo tašek s nákupem nesla kabelku s šperky.
Číšník z restaurace Obstová donesl tašky k taxíku, řidič je vynesl až ke dveřím.
„Děkuji, dědečku,“ políbila ho na tvář. „Jste asi přítel mých rodičů… Nikdy jsem neměla tak krásné narozeniny!“
Stařec pohladil její tvář. Připomněl jí, jak se Míša tulila…
Vtom se otevřely dveře. Na prahu stál Petr, tchán s tchýní, Tereza s rodinou. Zírali.
„Kde jsi byla?“ vyjel Petr. „Volali jsme do nemocnic!“
„Slavila jsem s přítelem rodičů. Tady…“ Otočila se, ale chodba byla prázdná.
„Jak jsi nádherná!“ vydechl Terezin manžel.
„Toulá se s cizími!“ sykla tchýně. „Kde bere na ty hadry?“
„Přesně,“ přikývla Jana. „Všechny peníze dávám vám. Sobě nesmím. Je to tak?“
Tchán s tchýní už bouchli dveřmi…
„Dobře tak,“ usmála se na Petra. „Až zítra, drahý, dones nákup. Uvař mi čaj. Jdu se osprchovat.“
Petr zůstal stát. Pak vše uklidil do lednice. Připravil čaj. Přidal krajíc chleba se šunkou. A na talířek položil dva věnečky…
*****
Míšu našla druhý den ve skříni. Ležela s kočičím úsměvem…
Pochovala ji pod lípou u domu. Cestou zpět se jí zdálo, že u kontejnerů stojí ten stařec.
Rozběhla se tam. Chtěla mu vyprávět o změnách…
Zmizel. U nohou jí tišil malý kocourek. Zvedla ho:
„Pojď domů,“ zašeptala.
Kotě přitisklo čumáček k její dlani.
„Postarám se o tebe.“
„Vím,“ zamňouklo. „Vím…“
