Diagnóza zrada
To už spolu máte tak vážný vztah…, prohlásila rázně, skoro až výslechem, paní Milena Novotná, zatímco si budoucí snachu pečlivě měřila pohledem. Kdy že plánujete tu svatbu?
No, zatím bych s tím nepospíchala, odpověděla Terezka s poněkud křečovitým úsměvem, pečlivě volíc slova, aby se Mileny nedotkla. Bydlíme spolu teprve měsíc. Myslím, že by bylo fajn ještě chvíli počkat, trochu se vyzkoušet v běžném životě… Třeba se začneme hádat kvůli ponožkám a bude po romantice.
Milena povytáhla obočí, ale rozhodně nehodlala polevit ve svém matriarchálním tažení. Terezka jí byla celkem sympatická daleko víc než předchozí dcera synáčka. Ta Lucie byla hotová fúrie! Ještě že ji David dal kopačky.
A co malý Jaroušek? To je už vcelku puberťák, ale přesto? zkusila druhé téma, ale zkoumavý pohled nepovolil.
Při zmínce o Davidově synovi se Tereze v srdci udělalo trochu tepleji. Vzpomněla si na první společné dny měla tehdy sevřené vnitřnosti obavou: vezme mě ten kluk vůbec na vědomí? Nebude si myslet, že mu chci nahradit mámu? Připravila si v hlavě scénáře asi tak na všechny možné varianty, ale realita byla úplně jiná.
Je skvělý, usmála se tentokrát už opravdově. Trochu jsem se bála, že mě Jaroušek bude ignorovat nebo mi bude dělat naschvály. Ale dopadlo to vlastně výborně! Je to otevřený, pohodový kluk.
Před očima jí automaticky naskočil obrázek: Jaroušek se vrací ze školy, u dveří už čichá ke štrúdlu a za chvíli rozhlašuje, že teď už bude doma vždycky pořádné jídlo a ne kulinářské pokusy jeho táty.
Dokonce, pokračovala Tereza s úsměvem, se upřímně těšil, že bude vařit někdo, kdo ví, co dělat s rendlíkem. Občas mě poprosí, abych ho naučila nějaké svoje recepty.
David, který si zatím tichounce dělal slušného nábytku v koutě, letmo kývl, čímž potvrdil Terčinu slova. Na tváři mu na vteřinku vykoukl stydlivý, ale spokojený úsměv očividně byl rád, že jeho syn s Terezou našel společnou řeč.
A jestli už se ptal na sourozence? rýpla si Milena bez uzardění.
David při té otázce automaticky zvedl oči k nebi a věnoval matce obdivuhodně otrávený pohled ve stylu zase to začínáš. Jeho máma si s takovými tématy nikdy nedělala hlavu taktnost jí byla natolik cizí jako sushi na Vánoce.
No co? pokrčila rameny Milena, klidně a o třídu veseleji, než situace vyžadovala. Jarouš je na děti jako magnet, s bratranci si hraje pořád. A tebe je třicet pět, Terezko to je pořádný čas na rozšíření rodiny, ne?
Tereza sevřela ruce pod stolem vnitřně by teď nejradši byla kdekoli jinde, třebas i na firemní poradě o daních. Nechápala, proč by měla obnažovat své nejhlubší soukromí před ženou, kterou zná měsíc. Ale v tuhle chvíli by mlčení znamenalo víc problémů než odpověď.
To nepřipadá v úvahu, řekla tlumeně, ovládajíc hlas, i když jí v hrdle drnčela kousavá poznámka. Doktoři mi těhotenství důsledně nedoporučují.
Po místnosti najednou proplul mráz. Milenu Novotnou jako kdyby někdo šťouchl vidlemi. Předchozí maska příjemné tchyně spadla a nahradila ji tvář, která by strčila ledovce do kapsy.
Ženské trable, jo? natáhla slovo i falešný soucit. Ale vždyť dneska už lékaři umí zázraky! Co nebylo dřív možné, teď je na počkání.
Tereza se nespokojeně zavrtěla a hodila pohledem na Davida, jako by hledala záchranné lanko. Ten jí však odpověděl pouze jemným pokrčením ramen to si, drahá, vyžehli sama.
To není řešitelné, řekla už dost znuděným hlasem. Pro mě těhotenství znamená devadesátiprocentní šanci, že přijdu o zrak. Ten diagnózu mám už od osmnácti, zdravotní kartu mohu vyvěsit v galerii. A prostě nemám odvahu to riskovat.
Na chvíli nastalo ticho, které ozdobil pouze vzdálený zvuk tramvaje. Paní Milena mlčky zpracovávala informaci, jako by se snažila pochopit, jak souvisí slepota a rodičovství.
Jakou že máš nemoc? Proč by těhotenství mělo ovlivnit oči? Trochu pohoršeně naklonila hlavu.
Tereza polkla, už ji tyto dotazy unavovaly.
Je to dědičná neuropatie. Stres a hormonální výkyvy při těhotenství můžou urychlit postup nemoci. Co naplat dítě by mě stejně nikdy nevidělo.
Odpovědi byly stručné, aby bylo jasno tu nejde o záchvat hysterických představ, ale o lékařské fakta. Paní Milena položila ruce na stůl a bylo znát, že její nadšení už je definitivně na bodu mrazu. Barča by byla lepší, pomyslela si nejspíš tu mohla představovat svým známým a chlubit se vnoučátky.
Ale Tereza necítila potřebu obhajovat se dál, hlavní diskuze už proběhly dříve s Davidem. Nad články na internetu, mezi vyšetřeními a při skleničce tramínu doma padlo rozhodnutí: riskovat nebude nikdo. Maximálně by šlo uvažovat o adopci nebo surrogátní matce což v roce 2024 v Praze není až tak exotické.
Při odchodu u kávovaru už Milena působila celkem odtažitě spíš povinný polibek na tvář než skutečné přání všeho dobrého. V předsíni si Tereza všimla, že David se na ni stručně usmál (takový ten sorry, máma je, jaká je pohled). Jakmile se za nimi zavřely dveře, oba si oddechli, jako by z nich spadlo třicet kilo brambor. Vzali se za ruce a bylo jasno: na osud matky se hroutit nebudou.
***
O tři měsíce později.
Tereza začala pozorovat, že jí nějak není dobře. Napřed to házela na přepracování, pak na noční Hospodský kvíz v Dejvické pivnici, pak to házela na počasí. Ale když jí bylo šoufl už několik dní, začala tušit zradu.
Slabost, nevolnost po ránu, parfém Davidova deodorantu najednou smrděl jako siláž… Vzorně koupila paralen a vitamíny, pila kubíky vody, chodila spát v deset. Zlepšení žádné. V práci zadá se pořád koukala na monitor, ale půlka mailů nedávala smysl. Večer padla vyčerpaná a příčina se pořád nenabízela.
Jednoho večera, když telefonovala s mámou, si nepostřehla, jak se vlastně začala svěřovat.
Teri, prosím tě, nejsi třeba v tom? vyhrkla máma ve chvíli, kdy Tereza skončila s popisem posledních obtíží.
To je vyloučené, zasmála se Tereza. Jsem poctivá jak Karel IV., nikdy jsem nevynechala. Prášky mám přesně jak mi Mudr. Šmídová nařídila.
Pro klid duše si kup test, trvala na svém máma. Raději planý poplach, než překvápko.
Tereza chtěla protestovat, ale jen mávla rukou a rozhodla se to jednou provždy uzavřít. Dobře, jdu zítra do lékárny. David je v práci, budu mít čas.
Lékárna byla za rohem, stačilo přeběhnout kolem místní večerky. Tereza nasadila rychlokrok, protože v hlavě už se jí spustilo kolečko co když… ale jak… vždyť…. Před regálem s testy na ni vykoukla pestrá nabídka: od superluxusu až po dárek k nákupu zubní pasty. Vzala dva střední cenové, platila kartou a pelášila zpět.
Doma dlouze stála v předsíni a snažila se uklidnit. Ruce jí trochu vibrovaly (možná od kofeinu, možná z nervů). Provedla test, pečlivě stopovala čas, který se táhl jako nekonečný pořad na ČT a prásk: dvě tlusté čáry.
Sáhla po druhém testu stejné výsledky.
To snad ne! vydechla. To je možný?! Vždyť jsem byla tak vzorná!
Najednou zvonek. Srdce jí vyletělo až do krku, koukla na hodiny jasně, Jaroušek. Ten zapomíná klíče častěji než zapomenutá rohlíky v tašce.
Testy letěly do koše jak se ukáže, ne všechny doběhly do cíle a Tereza šla otevřít hladovému puberťákovi.
***
Davide, jedu na týden k mámě je nějak nachlazená, oznámila Tereza další večer snoubenci, zatímco se snažila tvářit, že balení kufříku je její největší životní starost.
David nechal práci na notebooku být a hned byl v pohotovosti. Nebrat kufr, sednu na vlak a jedu s tebou, fakt je to v klidu?
Ta jeho starostlivost nebyla v tu chvíli úplně to, co by Tereza potřebovala.
Vážně to zvládnem, spíš potřebuji na chvíli vypnout. Kdyby něco, ozvu se.
Ještě přibalila svetr, dvě trička, dvoje džíny, ponožky, zubní kartáček a krabičku bonbonů máma je na nervy. Klíče, mobil, a směr hlavní nádraží. Cestou na autobus kontrola telefonu, v ruce pořád vnitřní plán: dojet, vyřídit, vrátit se a řešit doma.
Následující den zamířila do privátní kliniky. Vše domluvila on-line, vybrala si dle recenzí, rychlost nade vše. Prohlídka, odběry, ultrazvuk. Lékařka, klidná žena v puntíkaté halence, studovala papíry, mrkla na výsledky a s pohledem, který neprozrazoval moc sympatií ani emocí, řekla:
Gratuluji, jste těhotná. Tak pět, šest týdnů.
Tereza jen kývla. Tajně doufala, že testy lhaly, nebo že by to byl omyl laboranta není. Hotovo.
Ale brala jsem prášky! Jak se to mohlo stát? V rázu měla v hlase nervozitu i rozladění.
Občas může selhat lék, případně kombinace s jiným lékem, porucha trávení, antibiotika… To víte, Murphyho zákon platí i pro antikoncepci. Stává se, výjimečně.
A asi nepředpokládám, že… nechala doktoranda otázku věšet ve vzduchu.
Můj zdravotní stav znamená devadesátiprocentní riziko ztráty zraku. Mám na to jít? Vy byste do toho šla? otřásla se Tereza, už napůl rozhodnutá.
Lékařka pokývala hlavou, napsala žádanky k dalším odběrům, přehodila to diplomaticky na zítřek: přijďte, domluvíme se, uvidíte, jestli něco mezitím nezměníte.
V čekárně se Tereza na chvíli opřela o stěnu zítra, rozhodnu se zítra.
***
Terezo! zazněl do telefonu Davidův až podezřele rozradostněný hlas. Byla to ta typická kombinace napjatého očekávání (a už to vím!) a neodbytné tušení, že něco prasklo.
Tereza ostražitě: Co se děje?
Proč jsi mi neřekla, že čekáš dítě?! Nejvyšší (a jediná) nota nadšení v jeho hlase, která v něm byla za posledních deset let.
Skoro ztratila řeč, ale nabrala odvahu přepnout do módu popírání. Cože? Jak jsi na to přišel?
Našel jsem test v předsíni. Dva proužky. Já už domluvil schůzku u gynekoložky, půjdeme spolu.
Tereza si hluboce povzdechla. Ještě nepanikař. Pravděpodobně je to falešný poplach, vždyť víš, že pravidelně beru prášky podle doporučení.
Chvíli ticho, než se David zase nadechne: No… víš… to je tak… Mamka u nás byla minulý týden na kávě, viděla tvoje pilulky na stole a začala mě přesvědčovat, že se z dnešní medicíny nedělá věda, že zná spoustu žen, co s horšími diagnózami mají minimálně trojčata a všechno je v pořádku. A že… no, prostě jsem jí trochu uvěřil…
Tereza ztuhla. Tentokrát nervy přesáhly všechny myslitelné meze.
Prosím tě, chceš mi naznačit, že jsi mi něco cpal do léků?
Ne! Jen… víš, upřímně, jednou jsem omylem rozsypal ty tvoje prášky na zem. A trošku jsem zapochyboval jestli bys neměla zkusit jednou zariskovat. Věděl jsem, že si to necháš rozležet v hlavě, a máma mě utvrdila…
Tereza už dál neposlouchala. V hlavě jí běželo: On věděl, co riskujeme, kolikrát jsem mu to vysvětlovala, a stejně…!
Takže jsi mi schválně podstrčil vitamíny místo prášků?
David už nebyl schopen výmluv. Chtěl jsem dítě… Myslel jsem, že společně překonáme, co přijde.
Ale já nejsem experiment! Já nejsem pokusný králík! O tomhle sis měl nechat jenom zdát, ne rozhodovat za mě! Přeskočil jí hlas, jak se snažila nedorazit slzy.
Já… vždyť… vždyť…, koktal David. A Tereza věděla, že mezi ně spadla obrovská propast.
Sejdeme se pozítří, u parku ve dvanáct, řekla chladně, bez špetky city. A zavěsila.
Večer se v ní vařila krev: pořád dokola slyšela jeho chtěl jsem dítě… a máma říkala…. Jasně cítila, že tohle nemůže přejít.
***
V domluvený čas čekal David v parku, spotil se pod kabátem, v ruce svíral pugét bílých růží. Ve dvanáct zablýskly podzimní slunce a Tereza šla naproti ale tentokrát ne sama, po boku jí kráčel její brácha Pepa. Bez úsměvu převzala papír a podala ho Davidovi.
Co to je? zmateně zamrkal David.
Rozhodnutí. Dítě nebude. Chápeš, že jsi mě podvedl?! Ohrozil jsi moje zdraví jen proto, že si tvoje matka přeje vnouče. Kdo ví, co bys ještě podnikl? Zítra si přijedu pro věci a ne sama brácha bude se mnou.
Než David stačil cokoli říct, otočila se na podpatku a zamířila pryč. Pokusil se jí doběhnout, ale Pepa mu suše zahradil cestu. To fakt není dobrý nápad, kámo, bručel.
To je nesmysl! Já se ptal doktorů! Hledal jsem informace, říkali, že umějí zázraky! Ty prostě nechceš dítě a děláš záminky! snažil se David zachránit zbytky čeho, to snad ani nevěděl.
Tereza se ještě otočila: Šel jsi za doktory beze mě? Víš vůbec, co mám napsáno v kartě? Nebo jsi jim řekl, že tvoje snoubenka se bojí o oči, ale že ty se nebojíš vůbec ničeho? Víš přesně, co mi hrozí?
V tu chvíli všechno dolehlo. Chtěla jsem, abys byl součástí mého života, ne experimentoval na mém zdraví. Tady fakt končíme.
David už nedokázal říct nic. Kapituloval. A poprvé v životě mu došlo, že v honbě za rodinným štěstím vyměnil důvěru za sliby své matky a ztratil to nejcennější.
Na dřevěné lavičce zůstal pugét růží, nikoliv jako symbol lásky, ale spíš nezištné blbosti…
A Tereza s bratrem zmizeli z dohledu. Nakonec je lepší žít jako doopravdy, než riskovat slepotu jen proto, že po tom touží babička. A to je, prosím, diagnóza: zrada.
