Dceruško, prosím tě, dej mi aspoň čtvrtku chleba, zítra ti ty peníze vrátím. Mám už hlavu jako balón, samým hladem se mi motá.
Co to povídáte, tohle je přece pekařský stánek, odpověděla mi prodavačka. Lahve tady nepřebíráme. Umíte číst? Je to napsané hned u okýnka lahve vracejte ve výkupu, dostanete peníze a pak si za ně kupte, co potřebujete. Tak co vlastně chcete?
Já vůbec netušila, že ten výkup je otevřený jen do dvanácti. Nestihla jsem to. Dosud jsem nikdy nemusela sbírat lahve po ulicích. Zmocnila se mě beznaděj a šla jsem dál, nebylo jasné, kde sehnat koruny na jídlo.
No, řekla mi nakonec prodavačka to je potřeba méně spát. Zítra ráno tam běž dřív, odevzdej ty lahve a přijď.
Prosím, dceruško, dej mi aspoň čtvrtku chleba, zítra ti peníze vrátím. Hlavu mám popletenou hlady už.
Bylo vidět, že stará paní se strašně styděla prosit, ale přesto držela hlavu zpříma.
Ne, odpověděla prodavačka, já tu nevedu dobročinnost, sama dávám korunu ke koruně. Žebráků je tu habaděj, prosím vás, nezdržujte mě.
Dobrý den, obrátila se prodavačka k muži, co stál u stánku. Vaše oblíbené kváskové bochníky máme, čerstvé taštičky s meruňkami taky, s třešněmi zbyly jen včerejší.
Dobrý den, odpověděl zasněně muž. Vzal bych si prosím chleba s ořechy a sušeným ovocem. A šest taštiček s třešněmi.
S meruňkami, opravila prodavačka. Takže s meruňkami.
Muž se zadíval zamyšleně kamsi do dálky, babičku opodál vůbec nevnímal.
Prodavačka mu podala pečivo skrz okénko. On vytáhl tlustou peněženku a zaplatil velkou bankovkou. Jeho pohled krátce zavadil o tvář babičky a zastavil se na výrazné broži, kterou měla připnutou na saku.
Stará paní nevypadala jako žebračka. Držela se vzpřímeně, měla starší, ale čisté šaty a vystupovala důstojně.
Pavel usedl do svého auta, položil nákup na sedadlo vedle sebe a odjel.
Nedaleko stál jeho firemní dům.
Jakmile vešel do kanceláře, přivítala ho asistentka Markéta.
Pane Pavle, manželka prosí, ať zavoláte.
Markétko, co se děje? zhrozil se.
Pavel Šatra vlastní obchod s domácími spotřebiči. Podnik začal rozvíjet už v devadesátých letech. Díky své chytrosti a pracovitosti ho rychle přivedl k rozkvětu.
Úřadovna sídlí na předměstí Prahy. Mohl by si dovolit kancelář v centru, ale šetří rád.
Pavel postavil krásný dům, kde bydlí s manželkou a dvěma syny.
Za dva týdny se jim má narodit třetí dítě, proto ho telefonát manželky trochu vyděsil.
Jindřiško, copak se stalo? ptá se.
Pavle, volali ze školy. Adam se zase popral.
Miláčku, nevím, jestli to zvládnu. Mám toho strašně moc, snažím se dotáhnout důležitý obchod.
Pavle, pro mě je to dost těžké. Bylo by fajn, kdyby ses školou postaral ty.
Ne, nikam nechoď, šetři síly. Slibuju, že si čas udělám.
Adam asi nějaký ten výprask potřebuje, když slova nezabírají. Omlouvám se, mám fakt dost práce. Nečekej na mě na večeři.
Ach, Pavle, ty jsi pořád pryč. Děti tě skoro neznají, přijdeš, když dávno spí, a odcházíš dřív, než vstanou. Mám o tebe starost. Ani si pořádně neodpočineš.
Co nadělám, je to tak. Doufám, že tenhle frmol bude trvat tak maximálně týden, a pak už bude klid. A až budu s tebou v porodnici, kdo zůstane s dětmi?
Něco vymyslím. Kdyžtak najdeme chůvu.
Nelíbí se mi nechávat děti celé dny s někým cizím.
Pavle, o tom si popovídáme později. Máme oba práce dost.
Mám pocit, že je ti naše rodina jedno.
Neříkej to, vše dělám kvůli vám kvůli tobě, Adamovi, Františkovi i naší dcerušce, co se narodí.
Promiň, neměla jsem to říkat. Hrozně mi chybíš, chci tě vídat častěji.
Pavel zůstal dlouho v kanceláři. Doma děti už spaly a žena na něj čekala v obýváku.
Odpusť mi, dnes jsem byla nevrlá.
Nic se neděje. Hlavně, šetři se. Pojď, ohřeju ti něco k večeři.
Ne, díky, nemám hlad. Dnes jsem si objednala jídlo do práce. Mimochodem, přivezl jsem skvělé taštičky s meruňkami, takové jinde nemají. A taky chleba s ořechy a ovocem
Taštičky jsou fajn, ale chleba nám s dětmi vůbec nechutnal.
Pavel se zamyslel a vybavila se mu ta stará paní od stánku.
Běž si lehnout, ráno budeš zase brzy v práci. Pavle, promlouvala na něj Jindřiška, co se děje? Upřímně, máš potíže ve firmě?
Ve firmě je vše v pořádku. Jestli uzavřu dohodu, bude to nejlepší období, co pamatuju.
Jsi unavený, pomalu spíš za chůze.
Ne, jen na něco vzpomínám. Dnes jsem viděl u stánku starší paní, byl jsem zamyšlený a nevěnoval jsem pozornost jejímu rozhovoru s prodavačkou. Až teď si vzpomínám na útržky. Ale hlavně, její tvář mi byla hrozně povědomá, ale nijak si nemůžu vzpomenout, odkud ji znám. A ta velká brož
Pavel měl dobré srdce, vždy ochotný pomoci.
Stará paní z pekařského stánku mu nešla z hlavy. Mrzelo ho, že jí nepomohl. Nejvíc ho však trápilo, odkud ji zná.
Druhý den přijel do kanceláře brzy a začal počítat nějaké čísla, údajně banální úkoly.
Možná jsem nevyspalý nebo už mi to nemyslí, pousmál se.
Náhle vykřikl: To snad není paní Tamara Veselá? Vzpomněl si podle té brože a saka. Neviděl ji sedmnáct let.
Tamara Veselá byla oblíbenou učitelkou matematiky. Chodili se k ní radit i rodiče.
Vdala se pozdě, v osmatřiceti. Měla dcerku, ale ta byla slabá a často nemocná. Děvčátko odešlo navždy, když jí byly tři roky.
Po této ztrátě se Tamara rozvedla.
Sílu a lásku dávala svým žákům.
Pavel měl těžké dětství. Vychovávala ho babička, rodiče zahynuli při autonehodě, když byl malý. Jeli traktorem na pole a nezvládli řízení.
Pavel byl chytrý a pilný kluk. Učitelé ho často chválili, a zejména paní Veselá ho měla ráda.
K Tamare často chodil i domů, když byl puberťák. Bydlela v malém domku a zvala ho s něčím pomoci.
Tamara věděla, že Pavel žije s babičkou a často nemají dost jídla. Několikrát ho zvala na oběd, ale styděl se přijít.
Proto mu nabídla vždy nějakou drobnou práci, za kterou ho pohostila.
A Tamara pekla chleba v peci vyprávěla, že formu má po babičce.
Ten domácí chléb byl nadýchaný a měkký, Pavel tvrdil, že lepší nikdy nejedl.
Když tvrdíš, že takhle dobrý jsi nikdy neměl, dones aspoň půlku babičce, smála se Tamara a větší část mu zabalila.
Pavel se úplně ponořil do vzpomínek, až neslyšel, když přišli zaměstnanci.
Věděl, že místo jejího domu už stojí paneláky. Požádal tedy známého od policie, jestli zjistí její adresu. Za hodinu měl jasno.
Jenže práce bylo hodně návštěva musela počkat.
Večer doma vyprávěl Jindřišce o Tamare Veselé.
Víš, napadlo mě, že Tamara je úžasně slušná žena. Báls ses, kdo zůstane s dětmi při porodu. Co kdybychom ji pozvali k nám? Moc mi pomohla do života, její rady mají velký podíl na mém štěstí. Nemůžu ji nechat ve špatné situaci.
Samozřejmě, Pavle, přivez ji. Ať u nás klidně bydlí. Kdo ví, možná usměrní Adama, ať se už neprá.
Ty Tamary neznáš má dar přesvědčování, usmál se Pavel.
Mají s Jindřiškou skvělé vztahy, rozumí si beze slov.
Konečně v neděli si Pavel našel čas, koupil květiny a vydal se k bývalé učitelce.
Nervózně zazvonil. Otevřela paní Veselá, o dost zestárla, tvář pohasla, oči ztratily jiskru.
Dobrý den, paní Veselá, já jsem Pavel Šatra. Určitě už si nevzpomínáte, odmaturoval jsem před sedmnácti lety.
Pavle, jak bych mohla zapomenout, poznala jsem tě už u stánku.
Omlouvám se, paní Veselá, nebyl jsem si jistý, byl jsem úplně mimo. To jste myslela, že jsem se styděl?
Paní učitelka uronila slzu.
Prosím vás, já vás hledal a jsem moc rád, že jsem vás našel.
Pavel rozpačitě podal květiny.
Děkuju. Naposledy mi někdo přinesl kytku na prvního září, před čtyřmi lety. Po tom školním roce jsem šla do důchodu tedy spíše mě odepsali.
Ani nemůžu nabídnout čaj, důchod přijde až za dva dny.
Přijel jsem, abych vás odvezl k nám. Bydlím s rodinou ve velkém domě u Prahy, máme dva syny a za chvíli malou dcerku.
Ne, Pavle, nechci vám být na obtíž. Rodina bude proti.
Paní Veselá, mám pro vás práci. Mluvil jsem s manželkou, ona je jen ráda. Naše děti potřebují moudrého člověka a učitele. Kdo jiný, než vy?
Adam je postrach školy, za chvíli nás kvůli němu vyhodí. Zvládnete to?
Za rok mi bude sedmdesát, ale zvládnu.
Tak balte a jedeme, paní Veselá, seznámíte se s rodinou.
Od toho dne Tamara Veselá žije u Šatrových a zapomněla na všechna příkoří.
Jindřiška nedá dopustit na její moudrost a klid. Stala se pokladem celé domácnosti.
Za týden a něco přišla velká radost narodila se dcerka Dášena. Zatímco byla Jindřiška v porodnici, kluci byli šťastní s paní Veselou. Vařila jim dobroty a pomáhala s úkoly.
Pavel s ženou měli klid, děti byly v dobrých rukou.
Adam, známý výtržník, proti Tamare Veselé neobstál. Nikdy na něj nezvýšila hlas, a přesto si dokázala prosadit svou. Asi skutečně má dar přesvědčit, a Adam hrubostí zanechal.
Konečně nadešel ten dlouho očekávaný den: Pavel naložil ženu a novorozenou Dášu v porodnici a jeli domů.
Tak jsem se na vás těšila, moji zlatí! objímá s radostí Jindřiška oba syny.
Máme se fajn! usmívá se menší František.
Mami, s paní Veselou jsme pekli chleba! chlubí se Adam.
Výborný, ale Tamara říká, že v troubě nikdy nebude takový jako v peci. V peci je prostě lepší, dodává s úsměvem.
