Otokar všem okolo jenom záviděli. Prý se narodil se zlatou lžičkou v ústech. Otec byl velký podnikatel, maminka pocházela z bohaté rodiny.
Žili v apartmánové čtvrti na okraji Prahy a měli ještě větší a útulnější byt v centru města. Do školy Otu každý den vozil řidič. Studoval samozřejmě v soukromé škole a i v ní patřila Otakarova rodina mezi nejmovitější.
Oblečený chodil v oblečení od prestižních značek a na prázdniny létali nejméně třikrát ročně. Život jako v pohádce.
Ale pro Otakala to pohádka rozhodně nebyla. Připomínalo to spíše horor. Ochotně by se vyměnil s jakýmkoliv dítětem z chudé, ale šťastné rodiny.
Rodiče Otakara se navzájem nenáviděli. Rozvést se však nemohli, spojuje je společný byznys.
Otec matce otevřeně zahýbal, a Otakar jeho známosti několikrát viděl.
Matka hodně pila. Na rozdíl od běžných alkoholiků konzumovala drahé alkoholy a zakusovala je mořskými plody a exotickým ovocem. V ostatním se nelišila od jiných opilců. Den začínala pohárem vína a k večeru už měla v sobě minimálně dvě lahve.
Otakar nikoho nezajímal. Pokud měl problémy, otec mu dal peníze se slovy: „Nemám čas poslouchat“.
Matka byla téměř vždy opilá, takže se na ni Otakar ani obracet nechtěl. Buď si stěžovala na život, nebo byla příliš zpitá, aby chápala.
Z školy se vracel domů, zavíral se v pokoji a snil o dni, kdy z toho pekla unikne. Ani večírky ani procházky s přáteli ho nelákaly, protože věděl, že kdyby se mu něco stalo, nikdo by si toho hned nevšiml.
Samozřejmě, že Otakar nastoupil na nejlepší vysokou školu ve městě. Když poté otci oznámil, že chce bydlet sám, otec mu to nevymlouval. Řekl, že mu pošle realitního makléře, aby mu našel byt.
Otakar měl radost. Už nebude slyšet hádky ani vidět opilou matku a otce volajícího svým milenkám. Ale nešlo to tak snadno.
Před koupí bytu otec chtěl s Otem mluvit.
– Po dokončení vysoké školy tě začnu učit rodinné podnikání. Budeš to se mnou řídit.
Otakar nechtěl pokračovat v otcově a dědově práci. Oznámil to otci. Bylo mu to odporné, kvůli tomu rodiče trpěli spolu a on s nimi.
Místo toho si vybral turismus. Chtěl otevřít cestovní kancelář, vytvářet zajímavé zájezdy. Ačkoliv se na dovolených rodiče pořád hádali a matka pila. V hotelu, v sousedním pokoji, otec jednou ubytoval svou milenku, a Otakar viděl, jak se k ní večer odplížil, když byla matka k neprobrání.
Tyhle dovolené ale vnášely do něj kousek života. Jezdil na výlety, trávil čas na pláži, aby se vyhnul rodinnému dramatu. V dětství s nimi jezdila chůva – jediná, kdo o něj jakžtakž pečovala. Až vyrostl, zůstal na sebe sám.
Lákal ho turismus. A rodinný byznys mu nic neříkal. Bylo to něco, co mu ničilo život.
Tu otec, kterému nikdy na Otakarovi nezáleželo, stanovil tvrdou podmínku: Pokud chce dál peníze, musí dělat, co řekne on.
Stejně to bylo i s jeho matkou, když přijala podmínky Otakarova dědečka. Jenže milovala bohatý život a kvůli tomu byla ochotná žít s mužem, kterého nemilovala a který nemiloval ji. Hlavně, nechť byznys prosperuje a peníze v kapse. Poslední dobou je potřebovala jen na víno.
Opakování osudu Otakar nechtěl. Věděl, že nestačí řídit byznys. Otec mu nedovolí, aby se oženil s někým, koho chce. Nedovolí mu dělat to, co ho baví. A brzo se ocitne v zlaté kleci a začne taky snídat vínem.
Otakar rezolutně oznámil, že poslouchat otce nebude. Otec splnil slib: odstřihl ho od peněz. Zablokoval kartu a vyhodil ho z domu, se slovy, že kdo žije u nich, musí poslouchat.
Chtěl ho ovlivnit. Ale poučen matkou si Otakar slíbil, že nikdy nebude jako ona.
Sebral pár věcí a odešel do neznáma. Naštěstí měl nějakou hotovost, co byl kapesným. Teď na ty peníze musí přežít.
Chápal, že otec za jeho studium platit nebude. Pronajal si pokoj (peníze mu vystačily na několik měsíců) a našel si práci jako číšník. Nikdy v životě neumyl ani talíř, a teď to bylo těžké. Ale měl cíl, a trpěl dál.
Chtělo se mu vzdát. Jít k otci a říct, že na všechno přistoupí. Jen se pořádně najíst, vyspat. Jenže si vzpomněl na matku a zaťal zuby.
V noci pracoval, ve dne studoval. Sotva naškrábal na další semestr i bydlení, věděl, že takhle to potrvá pár let.
Pak měl štěstí. Zaujal manažera v restauraci, kde pracoval. Otakar se odlišoval od hrubých a někdy hloupých číšníků.
Brzy se stal administrátorem. Měl kultivovanou mluvu, pěknou postavu a držení těla. Na to se hodil výborně.
Začal víc vydělávat, a za pár měsíců se seznámil s jedním z návštěvníků podniku.
Začal se romantický vztah. Otakar nikdy neřekl, kým je. Tvrdil, že s rodinou nevychází, že matka pije a otec není moc věrný. Ale o bohatství se nezmiňoval, věděl, že to nedopadne dobře.
Po nějaké době se k muži přestěhoval. Viktor, tak se jmenoval, měl svůj byt, a Otakar nemusel platit za bydlení. Změnil číslo, aby ho rodiče nemohli najít.
Otakar dokončil VŠ, začal pracovat v cestovní agentuře. Po svatbě otevřel vlastní agenturu. Jak snil. Ale největší satisfakcí bylo to, že to zvládnul bez peněz rodičů. A vzal si za ženu někoho, koho miloval, ačkoliv ten někdo nebyl milionář.
Narodila se jim dcera Anička a Otakar jí dával tolik lásky, kolik sám od rodičů nikdy nezažil.
Aničce už byly čtyři. Zrovna byli s rodinou doma, když zazvonil zvonek u dveří.
– Jdu otevřít, – řekl Viktor.
Vrátil se trochu zmatený.
– Otakare, říkají, že je to tvůj otec.
Otakarovi se udělalo zle. Vyšel do chodby a uviděl otce.
Už byl starší. Vrásky kolem očí a na čele, ale stále stejný přísný výraz bez úsměvu.
– Ahoj, Otakare.
– Ahoj, – odpověděl Otakar, nervózní.
– Jak žiješ?
– Jak vidíš, – Otakar ukázal na jejich skromnou předsíň, – Mám se skvěle.
– Naposledy jsme se nerozloučili nejlépe. Dělal jsem si naděje, že změníš názor.
– Asi si spíše doufal, že to nezvládnu, – řekl trpce Otakar.
– Třeba i to. Ale jsi silnější než máma.
– Jak se má? – zeptal se Otakar, uvědomujíc si, že nic neví o své rodině.
– Stále stejně. Možná hůř. Chci s tebou znovu mluvit. Zjistil jsem, že mám vnučku. Můžu jí nabídnout hodně, dát ji do soukromé školky. A tobě… Není správné žít v takové díře.
Otakar tiše zavrtěl hlavou. Ani ji nechtěl vidět. Zase se snažil vše urovnat penězi.
– Nic nepotřebujeme, tati. Máme se skvěle.
– Nedělej si srandu, – zavrčel. – Jaký je tohle život?
– Ten, který jsem já nikdy neměl. Šťastný. Kde se rodina miluje, nikdo nikomu nezahýbá, a problémy řeší spolu, ne penězi. Ale tohle ty nepochopíš.
– Možná, – řekl. – No, když bude něco potřeba, zavolej.
Otakar přikývl a zavřel dveře. Nečekaně si uvědomil, že pláče. Rodiče opravdu nechyběli, otec jen chtěl znovu kontrolovat. Možná chtěl z vnučky vychovat to, čím se nestal jeho syn. Ale Otakar to nedopustí.
– Jsi v pořádku? – zeptal se Viktor, když viděl svou ženu plakat.
– Ano, všechno je skvělé, – usmála se a objala ho. – Opravdu skvělé. Jsem tak ráda, že vás mám.
A opravdu, všechno bylo skvělé. Ať si kdo chce říká co chce, ale peníze nejsou záruka štěstí. Otakar věděl, o čem mluví.
