Chci žít, Pavle!
Pane doktore Šebku, pane doktore, co se děje?
Sestřička Zdeňka chytila chirurga za rukáv, ale on se jí vytrhl, opřel se zády o zeď, sklonil hlavu mezi ramena a mlčel.
Zdeňka, možná pyšná na všechny zdravotníky, si hned pomyslela, jak se doktoři dávají nemocným naplno, jak pracují do vyčerpání a nikdo to neocení. Pacient, kterého právě operoval pan doktor Šebek, tohle neuvidí.
Pane doktore, opravdu jste v pořádku? Já teď zavolám…
Netřeba, zvedl hlavu od zdi a rozkývaně zamířil do lékařského pokoje. Ve dveřích se ještě otočil na vyděšenou sestřičku. Nic se neděje, nebojte se.
Unaveně se zhroutil na kožené sofa. Je to skutečně jen únava? Takové slabosti a motání hlavy si už všiml víckrát. Vyčerpání? Nejpravděpodobněji.
Dřív měl víkendy, opravdové víkendy kdy si mohl po té nemocniční smršti oddechnout, vzít ženu na návštěvu, s dětmi do Stromovky…
Ale nyní? Všichni doktoři slouží na tři pracoviště zároveň, na odpočinek není pomyšlení. K tomu druhé manželství, mladší žena, školáci doma, výdaje… A pak ještě chtěl vyměnit octavii.
Jenže to není podstatné. Důležité je, že byl zvyklý být potřebný, chtěl být nejlepší, snil o uznání, o úspěších… A těch za dvacet let praxe dosáhl dost. Pacienti se o něj doslova prali, kolegové si ho vážili, zvaly ho jiné nemocnice, slibovali, platili.
Pavli, volal kolegu anesteziologa, Tvoje Veronika je dneska v práci?
Zdar, Jo, je tady. Zaskoč, domluvím to.
Ještě ten den ležel u Veroniky v magnetické rezonanci, poslouchal protivné bouchání, které nedokázala přehlušit ani hudba do sluchátek.
Náhle ho přepadl strach chtělo se mu zmáčknout tlačítko, aby ho vytáhli z toho dusivého tunelu. Potřeboval rozptýlit myšlenky, myslet na něco hezkého… Ale co? Co vlastně pěkného si vybavit?
Vzpomínky se rozběhly dolů do minulosti. Druhé manželství… On už jako zkušený chirurg, otec rodiny, ona mladá učitelka dcery z třetí třídy…
Zvuk rezonance utlumil i zbytky pozitivních vzpomínek z této životní etapy: práce-domov-práce. A první manželství? To už byla jen špatná, rozhádána vzpomínka.
Studentská léta? Ta! První čtyři roky medicíny…
Vzpomínky ho vtáhly do minulosti. Pracovní brigády, kluci, Maruška ze stravovny, za kterou jely celé ročníky…
On, Viktor a Pavel tři kamarádi, studenti medicíny. Seznámili se už při příjmačkách. Brno bylo cizí všem, bydleli na koleji.
Pavel brejlatý, tichý, skromný kluk z venkova, s klidem v hlase, který byl zvláštně přitažlivý. Všechny k němu něco táhlo. A ty modré, klidné, hluboké oči za brýlemi…
Pavel měl zázračnou paměť, znal otázky i odpovědi zkoušek nazpaměť.
Viktor byl jeho opak chlap jako hora z Vysočiny, upovídaný, prostý. Pořád žvanil, běhal po patře, spřádal taháky, místo učení si povídal s lidmi.
Šebek se také bál přijímaček. Měl pocit, že právě jeho nevezmou. Obdivoval znalosti Pavla i Vítkův projev. Ale nakonec neuspěl jen čtvrtý z pokoje, Michal. Ti tři už zůstali nejlepšími přáteli.
Na prváku jim kolej nepřidělili, takže Pavlova starostlivá maminka jim našla byt pro tři.
Hlavně žijte v klidu, kluci, žehnala jim, když jim vařila jídlo na měsíc dopředu.
Panejo, tvoje máma je fakt úžasná, Pavle! Co vlastně dělá?
V kostelním krámku prodává svíčky, žvýkal Pavel.
Opravdu? Takže věří?
Jistě. A já taky.
Oba kluci těkali pohledem na ikony, které stály na okně.
To jsou taky tvoje?
Ne, ty mamka nechala… Mě.
Viktor, zbrklý jako vždy:
Co tu sakra děláš na medicíně, když věříš v zázraky? Tady jde o vědu, ne?
Doktor léčí tělo, Bůh duši, odpověděl klidně Pavel. Kluci pokrčili rameny.
O víře už spolu tehdy moc nemluvili. Věděli, že Pavel se kříží, dělal to ale skoro nenápadně. Byl výborný student, uměl urovnat hádku mezi prchlivým Viktorem a urputným Šebkem jedinou větou.
V běžném životě mu bylo všechno jedno. Když se hádali kvůli úklidu, prostě vzal hadru a umyl podlahu. Kvůli čemu si trhat žíly? říkával.
A že byl trochu z jiného těsta, o tom nebylo pochyb. První zkoušky zvládal levou zadní, latinu měl v malíčku. Držel je pohromadě.
A zamiloval se jako první. Zvolili ho do studentské rady, tam poznal svou budoucí ženu Alenu. Malá, s krátkou černou ofinkou, tichá a dobrá. Od druháku už chodili za ruce.
Viktor, přes svoji balíkovitost, se rychle stal šikovným praktikantem. Od zimy na druhém ročníku jezdil na sanitce, v nemocnici ho brali mezi své, nebál se složitých zákroků.
Šebek pilně studoval. Neměl žádné výjimečné výsledky, ale medicína ho zajímala chtěl být dobrý doktor.
***
Magnetická rezonance ho opět vytáhla ven. Šebek si povzdychl a podíval se z okna. Kde se najednou vzala tahle klaustrofobie?
Vešla Veronika a začala mu sundávat sluchátka z hlavy.
Máš hotovo, doktore. Chvilku vydrž, popis přinese kolega, uhýbala očima. Prostě byla unavená, říkal si…
Zítra se stavím, vezmu si výsledky. Chci domů.
Domů stejně nestihl odejít. Veronika zavolala, že popis už je. Přinesla papíry i snímky sama.
Víš, co je tam napsáno. Ale neodkládej to. Stav se u docenta Sedláčka. Ať na to koukne.
Šebek doma rozklikl snímky na počítači, dlouho prohlížel obrázky, mozek s jasným ložiskem zánětu jeho vlastní fotografie. Bylo to, jako by koukal na někoho jiného.
Teprve když seděl v autě cestou domů, došlo mu, co znamenají.
***
Sedláček Karel, primář, nejlepší neurochirurg v Brně.
Šebku, možná bych ti to nějak zjemnil, ale nejsi laik. Sám to vidíš.
Vidím… Je to beznadějné?
Prosím tě… To je typická otázka hysterického pacienta. Vždyť to víš nejlíp všechno může změnit operace a… trošku vyšší síla.
Nemůžu tomu uvěřit, kroutil hlavou Šebek. Měl jsem jet do Prahy na lékařské dny, vzít rodinu, užít si. A místo toho… Co bys dělal ty?
Jel bych do Motola za docentem Šimonem Reichmannem. Dělají tam zázraky, nejnižší pooperační úmrtnost v republice. Ale… mají pořadník na rok. Zkusíme to rozhejbat, jsi přece respektovaný chirurg.
Šebek dál operoval, psal diagnózy, radil kolegům. Bolest přehlížel, slabost maskoval léky. Začal shánět cestu k Reichmannovi bez úspěchu.
Musel informovat doma; žena ihned začala pořád balit věci do Prahy.
Liduško, musím tam jet sám.
Co to povídáš? Děti? skládala svetřík a dívala se s výčitkou.
Nejedu na kongres, ani na výlet… Jedu do nemocnice. Mám mozkový nádor. Ta slova použil poprvé nahlas; a teprve teď to doopravdy přiznal.
Lída se posadila ke stolu:
Prosím tě… to už je tak zlé?
A tak Šebek, skoro jako malé dítě, poprvé všechno vyklopil zmateně, přeskakoval od obav, k vyšetřením a pak k životu, k plánu… Bylo úlevné mít komu vyplakat duši; s první ženou tohle nikdy nemohl.
***
Svědkové Jehovovi často odmítají krevní transfuzi. Jen tělo s krví nejezte, citují Bibli…
Byl čtvrtý ročník, seděli na přednášce.
Zástupci církve vystupují proti transplantačnímu právu, odmítají umělé oplodnění. Ve skutečnosti je pro ně důležité pouze zachovat své staré kanony. Medicína a víra jsou neslučitelné!
Ale to není pravda, ozvalo se z lavic.
Prosím? Kdo to řekl?
Já, postavil se Pavel. Medicína i církev pomáhají člověku žít lidsky.
Chcete polemizovat? Tak pojďte sem před tabuli…
Pavel neochotně přišel, ale odpovídal klidně a s úctou. Odpovídal na otázky, citoval Bibli, vysvětloval nuance, mluvil o přijímání neplodnosti jako poslání, adopci i otázkách darování orgánů. Vysvětloval, že není vinen laik, že církev není jen černobílá, že i její stanoviska se mění…
Pedagog byl stále rozohněnější, Pavel zůstával vyrovnaný, nehádal se. Publikum v čele se Šebkem ani nedutalo.
Anebo ho tím právě rozlobil? Od té doby chodil Pavel k rektorovi na kobereček. O tom, proč, mluvil pouze s Alenou, kterou později pojal za ženu.
V pátém ročníku už Pavel nepřijel. Došel dopis, napsal, že ho volá jiný směr života, že děkuje za přátelství a prosí, aby si ho všichni uchovali.
Šebek s Viktorem tomu nerozuměli. Nejlepší z nich! Takový talent! A odešel? Jelikož Alena mlčela, vydali se o víkendu až k Pavlovi domů. Uvítala je Pavelova maminka, spokojená, pohostinná studuje na kněze, oznámila jim šťastně.
Domů si vezli zásoby, které jim paní Pavlína do tašky přibalila. Ale nerozuměli tomu a nechtěli to přijmout.
Jak to mohl udělat, vždyť chtěl být primář! bouchal Viktor do kolen.
No vida, i my už voláme pane Bože. A on šel za samotným Bohem, řekl Šebek potichu. Blázen.
***
Jakou svíčku? Sedláčku, jedu za kamarádem. Mám dovolenou vyřízenou.
Seděli s Karlem Sedláčkem v lékařském pokoji. Za tři dny má Šebek jet do Prahy, lístky na vlak už koupil. Autem se bál závratě byly častější a z operace měl mnohem větší obavu.
Za kým?
Za Pavlem, z vejšky. Viděli jsme se naposled před víc než dvaceti lety. Z pátého ročníku šel do semináře, teď je farář někde v klášteře. Zítra se tam rozjedu.
Neriskuj…
Musím…
So známým poutním místem na severu Čech ho nic moc nepojilo; církví je tu dost, nádherné lesy, klid.
Mířil ke klášteru Svaté Trojice. Cestou najednou závratě přestaly. Usmál se: opravdu cesta k Bohu léčí?
Bílé zdi, věže, kupole, usměvaví lidé… Před kostelem dostal radu, že liturgie právě probíhá, má počkat. Nechtěl se ptát dál, prostě se šel projít.
Za zdí malé hřbitovy, k řece dolů. U studánky staré ženy vylezou po svahu, pak dolů po schodech, a zase tak. Skrz řeku lávka, za ní další církevní domky.
Proč jsem tady?, napadlo ho. Vždyť mám hledat primáře, a courám se po lese…
Vy si nejdete pro svěcenou vodu?
Ehm, ne…
Tam v bedně jsou lahve. Třikrát musíte obejít kopec od studánky nahoru a pak pijete, radila mladá paní.
Proč zrovna třikrát?
To spíš vy víte, když jste sem přijel…
Nevěděl co říct, tak šel. Třikrát sestoupil, třikrát vyšplhal, vypil vodu čistá a ledová, akorát na rozptýlení špatných myšlenek.
Vrátil se, liturgie zrovna končila. Farář statný, plnovous, modré oči… Ale Pavel přece nebyl takový? Býval menší, trošku shrbený, brýle na nose…
Rozdával požehnání, objímal lidi. Nakonec zpozoroval Šebka a usmál se a v tu chvíli poznal Šebek přítele.
Tiše k němu přišel zezadu.
Nazdar, otče.
Vedle stojící paní zašeptala pohoršeně:
Požehnejte, otče, se říká! To nevíte?
Ale už se smáli a objímali.
Panečku, jaká radost! To bude Alenka šťastná.
Alenka? Ty sis ji vzal?
Ano, je tu lékařkou, pediatrie. Máme pět dětí, nejmladšímu je deset. Měla zachovat lékařinu, já jí do toho nemluvím.
No teda! Já mám tři, dceru z prvního manželství, dvě z druhého…
Líbí se nám tu, do Prahy nás zvali několikrát, ale držíme se tady, v té přírodě i v práci mám smysl.
Ty jsi aspoň povyrostl!
Po třicítce ještě trochu.
A brýle?
Podstoupil jsem operaci, teď mám čočky.
Takže církev neodmítá lékařství, co?
Oba se začali smát.
Přišla služka, zvědavě nakoukla:
Omluv, musím zpět, dorazím večer domů. Přijde pro tebe řidič, Alenka tě pohostí.
Dům faráře parádní vila, zahrada, poctivý český dvorek a v rohu kaplička. Alena ho objala ve dveřích. Po domě samé květiny, světlo, mezi obrazy i počítače a konvice na čaj.
Alenka veselá, zvyklá hostit. Vyprávěla, jak střídali fary, jak jsou děti daleko… Šebek málem zapomněl, proč přijel. Trochu pojedl, posadil se na houpačku venku a skoro usnul.
Jet domů se mu nechtělo. Má volno, ještě dost času.
***
Takže víš, proč se to stalo…
Jasně. S Vítkem jsme si psali, i když později už skoro ne. Mobil ztracený, kontakty mizely, syn něco hledal online nebyl k nalezení. Všechno je v Božích rukou.
Zlobíš se na mě?
Ne, Gusto. Každý má svoji pravdu i svědomí. Pověz, co tě trápí?
Nádor na mozku. Zhoubný…
Pavel jen vydechl.
To je zlé. Zítra přijdeš s námi do kostela, pak se vyzpovídáš a přijmeš. Zbytek uvidíme.
To mě rovnou pohřbíváš.
Ale ne, neboj… Všechno máš ve vlastních rukou. Kněz jen ukáže cestu, zbytek je věcí srdce.
Já ti řeknu, jak to tenkrát bylo…
Povíš v kostele, až budeš připravený.
A zvláštní, přes noc v něm dozrávaly pravdy, které se dřív snažil omlouvat. Došlo mu, jak svou zbabělostí a žárlivostí zničil přátelství s Vítkem.
***
Sloužení skončilo. V kostele bylo málo lidí.
Pavel nad ním četl modlitbu, letmo se na něj podíval:
Kristus neviditelně stojí a slyší tvé vyznání. Jájen svědek. Mluv, Augustíne.
Šebek začal:
Záviděl jsem Vítkovi všechno. V nemocnici, ve škole, všude byl oblíbený. A když se poznal s Alenou…
Zvláštní okolnosti do nemocnice se dostal pražský úředník, jeho dcera Alena začala s Vítkem chodit, do Prahy se propojil…
Závist. Tak jsem Alenu začal přesvědčovat, že Viktor se schází s Katkou z laboratoře… Kecy, přiznávám.
Na svatbě spolužáka jsme šli s Alenou na balkon. Viktor nás prý viděl, jak se objímáme, a odešel. Přestali jsme komunikovat.
Pak jsme s Alenou žili nějakou dobu spolu, v Praze mě tchán kontroloval, když umřel, tchýně převzala vše. S Alenou jsme se rozvedli, byla to malátná domácnost…
A tenhle hřích není ani největší. Chyba na sále umřel mi pacient, starý pán, ale byla to jasně moje chyba. A že těch hříchů mám víc…
Zahýbal jsem oběma manželkám. Mohla za to nemocniční rutina, nebo já sám. Jednou zdravotní sestřička odmítla, nechal jsem ji vyhodit. Pak potkal Lídu, je skvělá, jednoduchá žena z venkova, Dianka máma kamarádky mé dcery… Ale stejně jsem znovu pochybil.
Teď mě můžeš rozřešit, Pavle?
Hříchy odpouští Bůh, ne já. Důležité je, že opravdu lituješ, Gusto.
Přikývl jsem, a nebral jsem dech. Sevřel se mi krk, oči zaplavené slzami.
Jen Bohu vyřiď, že chci žít, chci mít rodinu, děti, chci pracovat. Nechci být primář, klidně budu obyčejný doktor, jen ať to jde… Vyřiď to, prosím.
Pavel tiše předříkával modlitbu, pak zvedl oči.
Gusto, měl bys najít Viktora. Poprosit ho za odpuštění.
Kde ho najdu? Jedu do Prahy…
Pracuje v Plzni na onkologii. Tam musíš zamířit, ne do Prahy.
Do Plzně? Snad nechceš, abych se tam nechal operovat?
Co by ne? Pořád se školí u Reichmanna, moderní metody, neboj.
Nejprve Praha, není čas…
A tu sestřičku, co jsi nechal vyhodit, najdi taky, dodal.
To snad ještě stihnu… Modli se za mě, Pavle. Potřebuju hlavně, aby mě Reichmann vzal na operaci, a když ne, tak letím do Plzně…
Před odjezdem vylezl patnáctkrát na kopec u studánky, pil vodu a prosil Boha.
Věřící ho žehnali a modlili se za něj. Ať pomůže.
