Červená mašle
Lenka stála u plotny a dívala se, jak se z hrnce líně zdvihá pára nad hrstkou pohanky. Byla to ta obyčejná, co se prodává v pytlících po devět korun v Levných potravinách. Jemná, trochu nahořklá, žádný zlatavý zázrak z reklam. Opatrně promíchala lžící, přiklopila poklicí a opřela se zády o starou ledničku Calex. Uvnitř zanaříkala, jakoby jí něco v Lence schvalovalo, tichá symfonie unavených kuchyní v sídlištním paneláku.
Za oknem byla ulice Dělnická. Paneláky, neklidné topoly, co každé jaro nacpou peří do všech pootevřených oken, květinářství na rohu, do kterého nikdy nešla. Dvanáct let na stejném místě a ulice jí byla blízká jako mozol na patě nebo znalost, že čtvrtý schod v domě podivně skřípe.
Petr vpadl do kuchyně bez zaklepání, jak bylo jeho zvykem. Měl talent objevovat se v těch nejnečekanějších chvílích. Vysoký, ramenatý, v světlé košili nové, dnes poprvé. Lenka si na to vzpomněla až za chvíli, napřed ale ucítila jinou vůni. Květinovou, sladkou, cizí. Ne její, ne mužskou, ne vůni auta, žádný známý zápach jejich dne.
Tak co, má sparťanko? Petr nakoukl do hrnce, udělal obličej, který měl značit shovívavost. Zase dieta pohanka na vodě a chleba na suchu?
Pohanka s cibulí, odpověděla Lenka a pohledem se od něj odvrátila.
S cibulí? No to je noblesa!, zasmál se a poplácal ji po rameni. Trochu to ještě vydrž, za chvíli se nám to všechno vrátí, uvidíš… Ty naše Jablonky nikam neutečou.
Lenka přikývla. Dovedla přikyvovat tak, aby to vypadalo jako souhlas, ale uvnitř to byla jen únava. Hlava se jí motala třetí den, jemně, jakoby někdo posunul podlahu pod úhlem, a ona věděla, že je to tím, co poslední dobou jedí. Věděla a mlčela.
Ty už jsi dneska jedla? zeptala se.
Dali nám oběd v práci, klasika.
Nalil si sklenici vody z kohoutku, vypil ji ve stoje, odložil na dřez a zmizel v obýváku. Lenka sledovala, jak zůstala v dřezu osamělá sklenice. Pak vypnula plyn, dala pohanku na talíře a usedla za stůl.
Za tři roky spoření si zvykla na lecjaké změny. Žádný tvaroh, místo něj levnější kefír, kabinetní kabátek zašila popáté na levém rukávu, z kadeřnictví si pamatovala už jen zamlžené zrcadlo. Stříhala se sama v koupelně vpředu před zamlženou tabulí. Někdy docela úspěšně, někdy rozcuchaně.
Tři roky zpátky jí Petr ukazoval fotky: malý domek v obci Jablonky, čtyřicet minut vlakem z Prahy na sever. Cihlový, s podkrovím, zahradou plnou jabloní, stará studna teď spíš dekorace, zelené okenice, dřevěné schody, lavička pod keřem šeříku.
Podívej, položil jí notebook do klína, to bude naše!
Dívala se a v hrudi jí zahořel zvláštní plamen ne radost, spíš možnost. Celý život v cizích bytech, v cizím vzduchu. A tady na monitoru byly jabloně, opravdové, rozkvetlé, skoro hmatatelné.
Tři roky ostrého šetření vychází mi to tak. Máš-li odvahu měsíčně odpustit tyhle výdaje, za tři roky to dáme, vypočítával Petr. A já přihodím víc, slibuju.
Lenka chvíli mlčela.
To je hodně peněz.
To je dům. Náš dům. Ovoce, ticho, život po životě. Myslíš, že tohle lze levně?
Lenka nakonec souhlasila. Otevřeli si společný účet. Každý měsíc tam posílala polovinu své důchodové almužny a cokoliv, co vydělala na brigádách dělala účetní v malé firmě na poloviční úvazek. Petr sliboval třikrát víc.
A Lenka věřila. Věřit jí bylo snadné, byla z těch, co to mají jaksi vrozené. Věřit je jednodušší než pochybovat, to je znavená hlava méně unavená životem.
První zima se snášela snadno, šetření měla za hru. Jako v dětství, kdy nebyly peníze na zmrzlinu, tak si člověk vymýšlí jiné zábavy. Polévky z nejlevnějších surovin, recepty na internetu typu Ke štěstí stačí málo, radost z nákupu v akci. Připomínalo to hru.
Druhý rok už jí tělo dávalo signály: slabost v nohách, spánek, po kterém neodpočívá, výpadky myšlení v autobusu. K lékaři nešla, nestálo to za to peníze ani sílu na čekání v poliklinice neměla.
Jednou řekla Petrovi: Bylo by potřeba krevní testy.
Za peníze?
Alespoň to čekání odpadá
Lenko, víš, že desetitisícovka měsíčně rozhoduje? Skoč raději na polikliniku.
Odvážila se tam. Hemoglobin byl na spodní hranici normy. Nic moc, ale zatím ne kritické. Lékárnička nejlevnější vitamíny v malém blistru, červené maso pro její peněženku nedostupná exkluzivita.
Třetí rok už se nevážila, zrcadlo v koupelně stačilo. Obličej hranatější, oční důlky žlutější, vlasy matné. V sekáči ve Vršovicích našla tmavomodrý kabát, téměř bez vad. Prodavačka paní s rusými vlasy a porozuměním v očích pronesla: Dobrý kabát, vydrží ještě dlouho.
Lenka jen přikývla a cestou domů se uviděla ve výloze stála chvíli, a potom šla dál.
Petr uměl povzbudit. Jeho ještě chvíli, už to přijde, znělo Lence jako hudba na pozadí: slyšíš, ale nenačítáš slova. Když večeřela nejjednodušší jídlo, prohlásil: Seš opravdu Sparťanka, vážím si tě.
Dceři volala málokdy. Bydlela v Brně, manžela, děti, život naprosto jiný.
Jak se máš, mami?
Dobře, šetříme na dům.
Pořád šetříte?
Teď už jen kousek, už brzy.
A šlo se na povídání o dětech, o počasí, o ničem zásadním.
Ten podzim, třetí ve škatulce úsporného života, jí přišly pachy ostřejší. Tělo, které skoro nic nejedlo, ostřilo vnímání jako zvíře. Vůni cizího parfému z Petrovy košile ucítila poprvé v říjnu. Druhý závan v listopadu. Petr přišel později než obvykle, rozesmátý, v kožené bundě, a opět ta vůně nasládlý květinový parfém, rozhodně lepší než jeho loajální voděnka. Parfém paní, kterou Lenka neznala.
Unavený?
Jak hrom. Porada nekonečná. Ale v Jablonkách se bude klidně spát, mrknul a zmizel v koupelně.
Lenka pověsila bundu. Hleděla na ni, pak šla ohřívat večeři.
Byla žena, která uměla nemyslet na to, na co neměla chuť myslet. Bála se ne hádky, ale rozhodnutí, která by z myšlenky musela učinit.
Společný účet Petr pravidelně ukazoval. Lenka sledovala čísla rostoucí pomalu, naději málo, přece však něco.
V prosinci se začal víc zdržovat v práci. Oslavy, porady, kolektiv. Lenka vždy rozuměla.
Jednou přišel domů ve tři ráno z pracovního večírku a vypadal spíš odpočinutě než vyčerpaně. Oči jasné, elegantně usměvavý, pohyby klidné a lehké, jako by byl právě někde, kde začíná nový život.
Tak jak v práci?
No, co ti budu, tam se nevyspíš, ale Jablonky to spraví.
Políbil ji do vlasů a šel spát. Lednička vrněla, za oknem chumelilo.
V lednu našla účtenku. Náhoda chtěla jen vyčistit Petrovo nové tmavomodré sako. V kapse lístek z restaurace Ústřice na Národní. Datum: 28. prosince. Částka vyšší, než byl jejich měsíční rozpočet. To, co Lenka těžce rozmělňovala na pohanky, nejlevnější těstoviny, levný čaj
Položila sakko zpět. Zůstala sedět v kuchyni. Lednička vrněla, na květovaném ubrusu malý flek od kávy, co nešel vyprat. Prosté místo světlejší, trochu nepatrné.
Lenko! Uděláš čaj?
Dělám!
Naplnila konvici, postavila na sporák.
V nohách dnes větší slabost než jindy. Nechtěla tomu říkat sledovat, ale jednou ve čtvrtek, když šel po práci na schůzku s kolegy, vyrazila ven o půl hodiny později, jen tak, projít se. Zastavila se u nového obchodního domu v Holešovicích. A Petruvo staré auto stálo opodál ne u restaurace, ne u kanceláře. Vítr vanul mezi auty. Vešla dovnitř.
Našla ho v patře u klenotnictví. Rozmlouval s mladší ženou, asi pětačtyřicet let, světlé vlasy sčesané do uzlu, béžový kabát. Stáli těsně vedle sebe. Prodavač balil šperk, Petr podal kartu. Žena vzala taštičku, zapla kabát, odešli spolu.
Lenka zůstala za sloupem.
Okolo šuměli lidé, z rádia hrálo cosi zaměnitelného, vzduch voněl kombinací čerstvého chleba a školy. Lenka ještě chvíli seděla na lavičce venku, pak šla domů.
Po několik dnů dělala vše jako vždy vařila, pracovala, Petr byl on. Veselý, povzbudivý, občas trochu nepřítomný. Mluvil o Jablonkách a domě. Promlouval o splátkách, že část zaplatí hned, zbytek později.
Kolik máme teď?
Musím zkontrolovat. S posledními příjmy už to není špatné.
Podívej se.
Pak, mávl rukou a přepl na televizi.
Večer volala dceři.
Mami, jsi v pořádku? Mluvíš nějak unaveně.
Úsporně pořád.
Potřebujete opravdu ten dům? Co kdybyste koupili normální byt? Proč ty tvoje Jablonky?
Petr chce. A možná i já. Kvetou tam jabloně.
Mami, pronesla dcera hlasem, jakým dcery hovoří, když myslí, že máma už trochu blouzní
Všechno je v pořádku. Co tvoje děti?
Lenka čekala, až hovor skončí, a zůstala sedět s telefonem v dlaních. Byly vlastně ty jabloně opravdové? Nebo jen obrázek z internetu, který Petr vybral, protože věděl, že jabloně a šeřík pro ni něco znamenají? Ta myšlenka nebyla myšlenka, ale pocit, jak polévající led na kolena.
Za tři dny zavolala do AutoRáj Jen se informuji na Cruzu City
Nedávno jsme předávali krásný červený model. Bylo to kouzelné, velká mašle pro paní, emotivní!
Mašle, zopakovala Lenka.
Jistě, na přání. Když je auto jako dárek
Děkuji.
Položila telefon, dala čaj. Uvnitř všechno bylo tiché, téměř hučící zklidněním.
Otevřela svůj notebook a nahlédla na pohyb společného účtu. Její příspěvky byly pravidelné, Petrovy se sice objevovaly, ale někdy o dost menší. S výběry to bylo podobně peníze po troškách mizely.
Vzala si svůj malý sešit na domácí rozpočet, systematicky listovala položkami. Skoro dvě hodiny. Když dopsala poslední cifry, zavřela jej. Bylo jasno. Tři roky šetřila, žila z minima, stříhala se sama, posedávala ve starém sekáčovém kabátě, žila tiše a neokázale.
A peníze mizely. Petr platil v klenotnictví pro někoho jiného, restaurace Ústřice, vůně Chantal jméno přeházené v hlavě, drahé vody, červená mašle v AutoRáji.
Lenka zhasla notebook a šla do pokoje. Petr seděl v křesle, zpravodaje běžely v pozadí.
Nechceš něco k jídlu? zeptala se.
Ne, už je pozdě.
Přikývla. Šla si lehnout. Petr přišel o něco později, usnul hned. Lenka nespala dlouho, ležela a myslela ne na něj, ale na sebe, na to, kdy naposledy myslela na sebe opravdu jako na člověka, který má na něco právo.
Dobrý kávu, tu měla kdysi opravdu ráda voňavou, čerstvě namletou, silnou. Teď pila rozpustné, v malých pytlíkách… kvůli úsporám.
Plátek sýra s modrou plísní naposledy před pěti lety, rozmělněný na chlebu s hroznem, malý svátek všedního večera.
Ústřice jedla v životě jednou, na jihu, za mlada, a celou cestu domů si říkala, že svět je podivný, když může chutnat takhle.
Nespala dlouho. Rozhodnutí se neslilo v jednu myšlenku zrálo jako chleba v pomalé troubě.
Ráno bylo jasno. Klid a prostá tichost na stole, kde už nezbylo nic nadbytečného.
Další dny dělala rutinně, co bylo zvykem, Petr si ničeho nevšiml možná, že nic poznat nechtěl. Jeden čtvrtek šla za ním až do konce teď už ne proto, že by potřebovala jistotu, jen chtěla sledovat děj, uznat ho jako skutečný, byl-li už reálný.
Sešli se u kavárny na Revoluční. Šla za nimi až do maleho parku, schovala se za stromy. Pozorovala, jak Petr sáhl do tašky, vytáhl balíček, žena ho rozbalila a on ji objal a políbil.
Lenka se zadívala na své ruce, v ošoupaných rukavičkách, žilky trochu zbarvené zimou dočervena.
Počkala, pak šla domů. V autobuse seděla u okna, město rozmazané, šedé, z lamp a kaluží vrůstaly stromy beze jmen.
Doma šla rovnou do ložnice, vytáhla starou cestovní tašku a začala balit jen to svoje, nic jeho. Prádlo, pár teplých svetrů, dokumenty, kartičku zdravotní pojišťovny, zápisník, který měla na vlastní rezervy mimo společný účet. Telefon, nabíječku, rozečtenou knihu. Modrý kabát ze sekáče pověsila zpátky, místo něj vytáhla starý vínový sako s podšívkou. Byl už těsnější, ale vypadal odlišně ne jako nátěr nouze, ale jako rozhodnutí.
Na papírek napsala: Díky za účtenku z Ústřic a za červenou mašli. Snad chutnalo. Podepsala Lenka, nechala na květovaném ubrusu.
Vzala tašku, zadívala se na lednici. Calex zabzučel, jako vždy.
No, řekla si, tak čau.
Zamkla, klíč zastrčila pod rohožku. Ne proto, že se tak domluvili prostě neměla žádnou chuť ho brát.
Ulice Dělnická unyle žila večerním rytmem paneláčků. Lidé táhli domů s kabelkami a igelitkami, pes vlekl vodítko, okýnko květinářství oranžově svítilo.
Lenka stála na chodníku chvilku. Pak šla.
Věděla, kam jít.
O dvě ulice dál byl supermarket Galerie Chuť. Procházela kolem týdně, nikdy nevstoupila bylo tam draho. Voňavý chléb, nádherné světlo, koše s ovocem.
Vešla.
Uvnitř voněl opravdový káva a čerstvě pečený chléb. Tichá muzika, měkké světlo, regály jak v jiné době.
Lenka vzala košík a procházela řadami.
U ryb na ledu našla tuňáka. Opravdový, rudý, dojímavý. Kousek jí prodavač zabalil. Pak drobný chlazený box ústřice. Vzala platíčko šesti.
V oddělení sýrů dlouho vybírala: nakonec kousek opravdového sýra s modrou plísní, obalený do voskovky. Teplý, tmavý chléb se semínky, křupavý.
Káva dlouho váhala, až nakonec sáhla po mleté v tmavě modrém balení. Etiopská, na etiketě stálo: chuť borůvek a hořké čokolády v dozvuku. Nedokázala odolat.
U pokladní položila vše na pás, pohledem sklouzla po tuňáku, sýru, ústřicích, chlebu, kávě.
Pěkný výběr, pronesla pokladní, aniž zvedla hlavu.
Děkuji.
Kupní suma nebyla nízká. Zaplatila kartou, kterou měla ke své malé rezervě.
Venku chvíli postávala. Kam jít? K dceři nechtěla, daleko a pozdě. U kamarádky Martiny by mohla, ale teď nevolala, vzduch ji táhl jinam. Nakonec jela do malého hotelu v Nuslích, skromný pokoj za rozumnou cenu.
Na pokoji vyložila nákup na stolek. Požádala recepční o nožík na ústřice.
Už jste to dělala? zeptala se slečna za pultem, pobavená.
Tuším, jak na to.
Povedlo se. Ne elegantně, ale povedlo. První ústřice mechově šedá, vonící mořem. Snědla ji. Pak druhou. Ukrojila kousek tuňáka, chleba, trochu sýra. Uvařila si kávu na malém hotelovém presovači.
Jedla pomalu, dívala se do města večerního, do roztroušených oken. Pokoj byl klidný, teplý, rádio tiše bzučelo. Lenka nemyslela na Petra, na Jablonky ani na zítřek.
Myslela na to, že ústřice voní stejně podivně slaně jako v mládí u moře, že tuňák je jemný a rudý, že sýr má přesně ten říz, jaký pamatovala. A že etiopská káva opravdu voní po borůvkách, žádný reklamní podvod.
Jedla a uvědomovala si: tohle je ona. Ne Sparťanka ne ta, co snáší vše pro cizí plán, ale člověk, který ví, co znamená mořská ústřice vedle hrnku levné kávy. Umí sedět v tichu a jíst něco, co chce, ne co zbývá. Tři roky byla mimo svět, a teď se možná vrátila zpátky.
Dopila kávu v malých doušcích. Z venku blikala světla.
No tak ahoj, řekla si tiše a nalila si ještě kávu.
Nevěděla, co bude zítra. Kde bude bydlet za týden. Jak s Petrem (bude-li to potřeba). Zda někdy najde opravdový dům s jabloněmi a šeříkem, nebo to byl jen cizí obrázek, který dovedla pojmenovat. Možná zavolá dceři možná až zítra. Možná bude bolet, třeba i víc, než dnes.
To všechno nevěděla.
Ale teď, v malém hotelovém pokoji, s prázdnou plastovou krabičkou od ústřic a etiopskou kávou, věděla jediné: tohle je ona. Její chuť. Její volba. Její večer.
A to něco znamenalo.
Vzala poslední kousek sýra, položila na chleba, kousla.
Venku se rozsvítila lampa nad ulicí, za ní druhá, až celý řádek v jednom zmáčknutí vypínače.
Lenka hleděla na lampy, žvýkala chleba a už neříkala nic ani sobě, ani nahlas. Prostě seděla. Prostě jedla. Prostě byla.
To prozatím stačilo.
***
Ráno vstala dřív, než zazvonil budík. Chvíli zírala do bělostného, cudzího stropu z hotelu. Vstala, umyla se, učesala. V zrcadle unavená tvář, ostřejší, než by si přála, tmavší kruhy pod očima ale něco bylo jinak, nebo se jí to jen zdálo.
Dlouho se neprohlížela, oblékla se, vzala tašku. Chtěla zavolat Martině, měla vysvětlit dceři situaci, vymyslet, kde bydlet, spoustu povinností.
Nejdřív ale šla do malého hotelového bistra na snídani. Volila si volské oko, toast, kávu. Opravdovou, ne v sáčku.
Donesli ji ve skle, ohřívala se nad ním dlaněmi.
O stolek dál seděla starší paní s knihou, klidně, v tichu, upíjela svoje kafe. Lenka na ni hleděla, nenacházela v ní samotu, ale soustředěnost na sebe.
Volské oko s pažitkou snědla. Dopsala Martině zprávu: Můžu dnes? Vysvětlím
Samozřejmě, čekám, dám vodu na čaj.
Lenka zastrčila mobil, vstala, natáhla vínové sako, uchopila tašku.
Na ulici už vzduch nepatřil tak docela zimě. Bylo to skoro jaro, šedé, vlhké, něco v něm začínalo růst pod asfaltem.
Na zápraží hotelu postála, pak zvedla límec a šla na tramvaj.
Nedívala se na nic konkrétního, nohy šli jistě. Hlavu jí už tolik netíživá, asi to bylo jen příznivé ráno.
Míjela mladou mámu s kočárkem, na stromě seděla vrána, pohledem jako by všechno věděla už dávno.
Lenka se na ni zadívala.
Tak co, povíš mi něco? špitla.
Vrána mlčky slétla dolů a zase zmizela, za vlastním byznysem.
Lenka se pousmála ne radostně, prostě jen koutkem úst.
Nastoupila do tramvaje, sedla k oknu. Město ubíhalo: domy, samoobsluha, stromy bez listí, reklamní panely. Myslela na to, že tři roky neviděla, co je za oknem jen počítala a trápila se plány, které byly cizí.
Ale město žilo. Jen tak, bez ní. To nevadí. Dožene to.
Na červené stál vedle v autě starší paní a zpívala si písničku s rádiem. Jen tak, beze studu.
Lenka sledovala její rty.
Zelená. Paní odjela.
Lenka zůstala u okna, telefon v kapse mlčel, Petr možná ještě nevěděl, Petr možná už věděl, nebo začínal tušit ale teď, teď už to byl jeho problém.
Lenka měla vlastní.
Jede k Martině. Čeká tam horký čaj a dlouhý rozhovor. Pak přijde další den a další plný nepříjemností i neznámých otázek. Štěstí zadarmo nikde, to věděla dobře. Jen práce, trapnost začátků, únava, obavy a otázky bez odpovědí.
Ale i něco jiného.
Káva, co voní po borůvkách.
Ústřice s mořem v chuti.
Zrcadlo, do kterého se člověk může dívat a nemusí se stydět, že hledí na cizí obličej.
Není to moc. Ale není to nic.
Tramvaj projížděla městem, šedým a živým. Lenka se dívala z okna a přemýšlela, že jabloně opravdu existují. Pravé, ne z cizího obrázku. A šeřík také. A domy s verandou a lavičkou pod keřem.
Ale nikdy to není darem. Člověk si je najde sám. Kdysi, možná brzy.
Teď ne. Teď je prostě tramvaj, okno, březen, co ještě není jaro a už ne zima.
Teď je prostě tohle. A to jak zvláštní už je vcelku dost.
