Odešla sestra Františka. Jel ji do vesnice pochovat. Jeho žena, Tamara, zůstala doma zdraví už ji do vesnice nepustilo. Tamara věděla, že se manžel dneska vrátí, všechno připravila dopředu. Nandala na talíře bramborovou kaši a karbanátky. František přišel do kuchyně.
Zrovna jsi stihl večeři, utrousila Tamara.
František nic neříkal a díval se na manželku zvláštním pohledem.
Co se stalo? podivila se Tamara.
Nepřijel jsem sám, řekl najednou František.
Jak to, že ne sám? S kým? divila se Tamara.
***
Tamara Alexejovna si teď často říká teď už je stáří. Leží, dívá se do stropu a vzpomíná na svůj život. Většinou na poslední tři roky.
Tehdy byl ještě manžel živ. Šedesát dva mu zrovna bylo. Jeho sestru na vesnici navždy ztratili. Byla tam sama. František za ní jel, aby ji pochoval. Ale když se vrátil
Vrátil se, a v chodbě mu stála vedle noh hubená dívka.
Tamaro, to je vnučka mojí sestry. Jmenuje se Bohdana.
Tamara si ji změřila přísným pohledem, zamračila se na manžela, ale nakonec řekla:
Pojď dál, Bohdano. Hned prostřu.
Tamara věděla, že dneska přijede, všechno měla uvařené dopředu. Nandala bramborovou kaši a karbanátky.
Sedni, Bohdano, a jez! řekla co nejjemněji.
Dívka začala jíst. Paní domu pokynula hlavou Františkovi a šli do ložnice.
Františku, co to má znamenat? zeptala se tiše, když zavřela dveře.
Tamaro, ať tu s námi nějaký čas zůstane. Ta holka nemá nikoho.
A co tvoje neteř?
Ani se nepřišla s matkou rozloučit. Sestra vychovávala Bohdanu od tří let úplně sama. Teď už malá nikoho nemá.
Jsme už důchodci, oba zdraví napůl. Kolik jí vůbec je?
Dvanáct.
To ji budeš vychovávat do dvaceti!
Dostaneme na ni podporu. Sestřin domek prodám, už jsem se domluvil. Byl malý a starý, ale něco dostaneme. A máme i své úspory. Anna s Borisem by pomohli, jsou to přece naše děti.
I oni mají dost starostí. Jejich děti chodí do školy, za pár let začnou svatby a rodiny. Taky jsou to naši vnoučci, i když bydlí daleko. My jsme měli pomáhat jim.
Ale Bohdana je taky moje příbuzná.
Není přímo tvoje vnučka, mávla rukou Tamara. No pojď, oběd na stole chladne.
Když přišli do kuchyně, dívenka se na ně podívala trochu vystrašeně. Bylo vidět, že pochopila, o čem se bavili.
Babi, nevyhazujte mě! Nemám nikoho jiného než vás s dědou. Budu vám pomáhat.
Tak dobře, zůstaň tu.
Utekl rok. František Tamary už tu není. Přijely děti. Rozloučili se, pak si sedli s matkou ke stolu. Bohdana šla k sousedům, chápala, že dospělí mají těžké řeči, ona je spíš navíc.
Mami, proč s tebou bydlí ta holka?
Je to Františkova vnučka. A kam by asi šla? slzy se jí kutálely po tváři.
Dej ji do dětského domova, nabídla dcera. Už jsi stará, proč si to přidělávat?
Zůstala bych sama. Vy jezdíte každý rok méně. Zdraví už nemám. Ale aspoň někdo bude po ruce, a znovu se rozplakala.
Dobře, Anno, vložil se syn, položil ségře ruku na rameno. Máma bude ráda, že někdo s ní zůstane. Ať tu Bohdana žije.
Byli s matkou ještě den, ale pak jeli zase domů sami měli plno dětí a starostí.
Tak Tamara zůstala s nepravou vnučkou. Bohdana byla hodná dívka, třináct jí právě bylo, ale babičce pomáhala jako vlastní.
A Tamara na tom byla čím dál hůř. Zase přijely děti.
Je mi ouvej, sotva chodím. Hlavně že Bohdana je se mnou řekla Tamara druhý den. Chtěla bych na ni přepsat byt.
Co to říkáš? rozčílila se dcera. Máš šest vnoučat, moje Lenka má čtrnáct, Borisova Maruška patnáct. Za chvíli budou chtít ženichy.
Ale starat se o babičku nechtějí.
Teď jsou prázdniny, hned jim zavolám, přijedou a celé léto stráví s tebou.
Za tři dny přijely vnučky a rodiče odjely zpátky. Bohdana byla zase navíc. Naštěstí ji sousedi přijali.
Vnučky, Maruška a Lenka, měly radost, že babička zůstala, ale rodiče odjeli.
První den byly venku skoro do noci. Když se vrátily, babička ležela, ale hladová a potřebovala na záchod. Holky se ošklíbly, ale nezbylo jim než jí pomoci.
V noci babička víckrát žádala pít, dlouho trvalo, než se Maruška zvedla. Když chtěla na záchod, pohádaly se, která ji povede.
Ráno musely vařit, nakrmit babičku. Naštěstí sama došla do kuchyně.
Dva dny vydržely vnučky, nálada byla čím dál horší, a když po nich babička chtěla, aby jí pomohly s koupelí, už jim praskly nervy. Zavolaly domů a druhý den odjely.
Tamara zůstala zase s Bohdanou. Těžko už vstávala.
Další rok utekl.
Celý byt měl na starost patnáctiletá Bohdana. Šla do deváté třídy. Všechno zvládala dobře se učila, starala o babičku, všude čisto. Ale Tamara měla čím dál těžší myšlenky:
Jen si pomysli, je mi cizí, a přesto mě neopouští, stará se o mě. Kam by taky šla. Ale za tři, možná za pět let Musím na ni přepsat byt. Děti to snad pochopí.
Ztěžka vstala z postele. Vzala moderní telefon, co jí František k šedesátinám dal a naučil ji s ním. Vyhledala notářku, zavolala.
Druhý den přišla notářka a vše zařídila, jak měla.
Tamara hned zavolala dceři i synovi a vše jim řekla. A během dne přijeli. Byt byl třípokojový, druhé patro, v pěkné části Prahy.
Mami, nebylo to unáhlené? začala dcera. Vezmi si tě k nám. Budeš chvíli u mě, chvíli u Borise, byt prodáme.
A co Bohdana?
Tu dáme do dětského domova. Máš přece vnoučata, ta se o tebe postarají!
Jak se starají, už vím. Ale s Bohdanou mám klid a jistotu. A nechci být měsíc tu, měsíc tam.
Dobře, Anno, rozhodl syn. Takhle to bude pro mámu lepší. Když je spokojená, ať to tak zůstane.
Zůstali u mámy ještě pár dnů a zase odjeli. Bohdana se hned vrátila od sousedů.
Babi, proč sem vlastně přijel strejda Boris a teta Anna?
Ale jen na návštěvu, usmála se Tamara. Pojď, něco ti povím.
Babi, ty jsi dneska tajemná.
Podej, prosím, tu složku z komody.
Bohdana ji podala a přisedla si blíž.
Tenhle byt je teď napsaný na tebe. Všechny papíry jsou tady.
Babičko, proč? Nejsem ti vlastní.
Holčičko, jsi mi nejmilejší. Jen mě nikdy neopouštěj!
Babi, pro mě jsi taky nejmilejší, nikoho bližšího nemámBohdana dlouho seděla beze slova, prsty svírala okraj složky. Na chvíli zavládlo mezi nimi ticho, jen tikot hodin a tlumený šum města za okny jim dělal společnost.
Nikdy, babičko. Nikdy tě neopustím, zašeptala dívka tiše, ale rozhodně. Položila Tamarině ruce své mladé, pevné, a dívala se jí do očí s takovou opravdovostí, že babičce zvlhly tváře slzami, tentokrát však ne bolestí, ale úlevou.
Venku už mizelo slunce a stěny pokoje zalilo měkké růžové světlo. Tamara s Bohdanou seděly vedle sebe, jakoby se svět na chvíli zastavil, a obě si uvědomily, že láska někdy přichází z nejnepravděpodobnějších míst, a že skutečnou rodinu člověk vytváří, ne jen dědí.
Bohdana se usmála. V tom úsměvu byla vděčnost i nová odvaha. Vzala babičku za ruku a spolu se podívaly z okna na ospale pulsující Prahu. Tamara náhle pocítila klid, jaký dlouhá léta neznala.
Možná dny nebudou lehké, ale ty dvě už nebyly samy. Měly jedna druhou a to znamenalo celý svět.
