Moje maminka mě čekala, když jí bylo osmnáct let. Táta se od nás okamžitě odvrátil. Nechtěl tehdy rodinu – celý jeho život se točil kolem večírků a kamarádů. Moji prarodiče byli na maminku rozzlobení, protože mít dítě bez manželství byla hanba. Dědeček ji vyhodil z domu, nechtěl mít „neuváženou“ dceru.
Je těžké si představit, jak to maminka všechno zvládla, ale podařilo se jí to. Začala studovat dálkově a našla si práci. Dostal se jí přidělený pokoj na koleji. Musel jsem rychle dospět: chodil jsem na nákupy, uklízel dům a ohříval jídlo. Neměl jsem čas na hraní – odjakživa jsem byl zaneprázdněn tím, že jsem mamince pomáhal.
Nikdy jsem si však nestěžoval, protože jsem byl jediným mužem v rodině, i když jsem byl ještě dítě.
Brzy se maminka začala stýkat s Antonínem. Měl jsem ho rád – dával mi sladkosti a nosil jídlo. Maminka byla šťastná. Jednoho dne mi řekla, že si Antonína vezme a že budeme bydlet ve velkém domě. Byl jsem nadšený, protože jsem si přál mít otce a doufal jsem, že Antonín se jím stane.
Zpočátku všechno šlo dobře. Mohl jsem si odpočinout od každodenních povinností. Měl jsem dokonce vlastní pokoj, kde jsem mohl poslouchat hudbu a číst knihy. Otčím pomáhal mamince a ona s ním vypadala šťastně.
Po nějaké době jsem se dozvěděl, že budu mít bratříčka nebo sestřičku. Pak mi Antonín oznámil, že se musím přestěhovat do jiného, velmi malého pokoje, který dříve sloužil jako komora. Chtěl tam zařídit dětský pokoj. Nerozuměl jsem, proč musím být přemístěn zrovna já, když v domě bylo ještě několik volných pokojů.
Následujícího dne moje věci přesunuli do nového pokoje. Věděl jsem, že je to nespravedlivé, ale neprotestoval jsem.
Když se narodil Martin, skoro jsem v noci nespal. Pořád plakal. Začal jsem mít problémy ve škole a učitelé i maminka mě kárali.
– Měl bys být příkladem pro svého bratra! Ale ty se jen flákáš! Přestaň nás zahanbovat! – křičela maminka po další špatné známce.
Když Martin povyrostl, musel jsem se o něj starat. Musel jsem ho brát na procházky. Pamatuji si, jak jsem chodil s kočárkem po dvoře a styděl se. Kluci se mi smáli, ale nemohl jsem s tím nic dělat.
Všechno nejlepší bylo kupováno pro Martina. Když jsem něco chtěl pro sebe, otčím odpověděl: „Teď na to nejsou peníze.“ Vodil jsem Martina do školky a odpoledne ho vyzvedával. Pak jsem ho krmil a začal uklízet dům. Jen jsem čekal, až bratr vyroste.
Když šel do školy, maminka řekla, že mu teď musím pomáhat s úkoly. Martin byl rozmazlený a náladový. Ať jsem se snažil sebevíc, učil se špatně. Když jsem ho napomínal, běžel si stěžovat mamince. Ta ho samozřejmě vždycky bránila a já dostal vynadáno.
Martina přesouvali z jedné školy do druhé, ale nikde se nedokázal přizpůsobit. Nakonec ho zapsali do soukromé školy, kde díky penězům nikdo neřešil jeho výsledky.
Já šel na učiliště a studoval obor mechanik. Ten obor mě nezajímal – chtěl jsem prostě odejít z domova.
Později jsem začal studovat dálkově a našel si práci. Pracoval jsem ve dne i v noci, abych si mohl koupit vlastní byt. Potom jsem se oženil.
Martin dostal byt od svého otce, ale stejně bydlí s rodiči. Nechce pracovat a žije z příjmů za pronájem svého bytu.
Jednou jsme se na Nový rok všichni sešli u rodičů. Přišla také Martinova přítelkyně. Když jsem procházel kolem kuchyně, náhodou jsem zaslechl rozhovor.
– Máš štěstí s Davidem. Je pracovitý a zodpovědný. Proč Martin není jako on? Tolikrát ho prosím, abychom spolu bydleli a založili rodinu, ale on se pořád drží máminy sukně. Přitom má peníze z pronájmu bytu, – stěžovala si Martinova přítelkyně.
– Ano, David je skvělý, – usmála se moje žena. – Opusť Martina, nemá smysl s ním ztrácet čas. Nikdy z něj nebude dobrý manžel.
A skutečně, mnoho žen se ho snažilo změnit, ale on nikoho nepotřeboval. Celé dny ležel před televizí. Maminka nesnášela jeho přítelkyně – žádná nebyla pro jejího syna dost dobrá.
Tehdy jsem si uvědomil, že jsem na sebe pyšný a šťastný. Osud ke mně byl laskavý a odměnil mě za všechny obtíže. Teď mám rodinu, krásnou ženu, milovanou dceru a vlastní dům, který jsem získal díky své tvrdé práci.
