Dobré zprávy
Deník, 12. března Babičko Eliško! Proč chováte vlka na dědině? vykřikl Vojtěch za plotem. Ještě teď mi to zní v uších, i když uběhlo už několik dní.
Viděné z kuchyňského okna Tomáši, už jsi složil čisté košile? Viděla jsem, že dvě ještě leží na hromádce po žehlení. Jano, to zvládnu, nedělej si tolik starostí.
Dobré zprávy
Když ticho v sále začalo být téměř nesnesitelné, první potlesk zněl jako výstřel. Jeden, pak druhý. Za okamžik sál explodoval ovacemi. Lidé vstávali, tleskali
Dobré zprávy
Když ticho začalo být téměř nesnesitelné, první potlesk zazněl jako rána. Jeden, pak druhý. Za okamžik sál explodoval v ovacích. Lidé vstávali, tleskali
Čistý sporák Lenko, pojď sem. Žádné “prosím”. Žádné “až skončíš”. Jenom “pojď sem”, jako by volali psa.
Něco podivného a nepochopitelného se stalo během křtu toho chlapce. Nikdo nikdy neviděl dítě, které by křičelo, plakalo a svíjelo se tak moc.
Radka šla k jedné ze svých nejbližších kamarádek, Libuši, do bytu, aby jí zalila květiny a nakrmila želvu. Libuše s manželem totiž odjeli na dovolenou.
Nikdy jsem svého otce neviděla a moje maminka mě navštěvovala jen zřídka. Až mnohem později mi vychovatelé řekli, jak jsem se dostala do dětského domova.
Tátu si pamatuju, jak si vždycky prál ponožky sám. Bral je za něco velmi osobního a nikdy by mámu nepokořil tím, že by jí to nechal na starost.
Vzpomínám si na jedno ráno, kdy můj otec jel autem do práce přes starou Prahu, jak to dělal často. Zastavil se na benzině u Nuslí, aby natankoval do plna.







