Viděné z kuchyňského okna
Tomáši, už jsi složil čisté košile? Viděla jsem, že dvě ještě leží na hromádce po žehlení.
Jano, to zvládnu, nedělej si tolik starostí.
Ani si nedělám, jen se ptám. Kdy odjíždíš?
Po obědě. Asi tak ve tři, myslím.
Jana stála u sporáku a míchala ovesnou kaši, i když na ni ani neměla chuť. Ruce ji vedly automaticky, zatímco hlavou byla někde jinde. Z pootevřeného okna proudil sychravý dubnový vzduch, z dvora byl slyšet zvuk kapající vody z okapu to pravidelné kap, kap, kap ji dnes rozčilovalo víc než jindy.
Na kolik dní tam pojedeš?
Jako obvykle. Čtyři, pět dnů. Možná o něco déle, když se ten obchod protáhne.
Jasně.
Rozlila kaši do talířů, postavila před Tomáše jeho oblíbený velký hrnek, nalila kávu, přidala mléko bez ptaní, protože už sedm let ví, jak to má rád. Dvě lžičky cukru, hodně mléka. Vždycky chtěl, aby byla káva skoro béžová.
Tomáš seděl u stolu a díval se do telefonu. Téměř pokaždé u snídaně teď koukal jen do něj. Dřív se Jana snažila navázat rozhovor, občas byla i dotčená. Pak to vzdala. Prostě si zvykla, že ranní káva je rituál s telefonem, a s tím se nedá nic dělat.
Tomáši, řekla, když usedla naproti, zase odjíždíš. Chtěla jsem ještě probrat jednu věc.
Hm? zvedl oči, ale telefon neodložil.
Objednala jsem se na konzultaci. K Martině Petrové. Víš, ta gynekoložka. Říkala jsem ti o ní. Chci to ještě projednat ohledně dítěte.
Tomáš položil mobil displejem dolů. To nebylo dobré znamení. Když chtěl rozhovor uzavřít, dělal přesně to telefon obrátil.
Jano. Už jsme to rozebírali mnohokrát.
Vím, že ano. Ale chci ještě jednou.
Proč “ještě jednou”? Uvědomuješ si, kolik ti je? Nemyslím to zle, vypadáš skvěle, ale
Je mi dvaapadesát. To přece není žádný ortel.
Jani. Pronesl její jméno jemně, ale rázně, jak rodič zastavuje dítě ve zbytečném hovoru.
Dobře, řekla. Dobře.
Vzala lžíci a začala jíst. Kaše už byla vlažná, skoro studená a úplně bez chuti, ale jedla ji dál. Za oknem pořád kapalo. Tomáš opět sáhnul po mobilu.
Když dojedl, poděkoval a odešel si balit věci. Jana umývala nádobí a přemýšlela o tom, že ten rozhovor o dítěti za posledních sedm let vytáhla asi dvacetkrát. Vždycky uslyšela stejnou odpověď, jen pokaždé v jiné formě: Počkejme, až se postavíme na nohy, Není vhodná doba, mám v práci stres, Už nejsi nejmladší, mysli na zdraví. Sedm let. Vdala se až ve čtyřiceti pěti, tehdy věřila, že času zbývá dost. Že stihnou. Že Tomáš, dobrý, spolehlivý, rozvážný Tomáš bude chtít. Stačí vydržet.
Osušila si ruce utěrkou s vyšitou slepičkou, která na troubě visela už snad tři roky a usoudila, že je potřeba koupit novou. Tahle je už opraná, bez barvy.
Tomáš vyšel do předsíně s malou cestovní taškou.
Už skoro vyrážím. Neviděla jsi můj šedý svetr?
Ve skříni, druhá police zprava.
Jasně. Odešel, zašramotil dvířky. Našel!
Potom se oblékl, zapnul bundu. Pomohla mu narovnat límec, jako vždycky. Dal jí pusu na tvář.
Tak zatím. Večer zavolám.
Dobře. Dávej na sebe pozor.
Jako vždy.
Dveře se zavřely. Jana zůstala stát sama v chodbě. Slyšela, jak jede výtah, jak dole bouchají dveře od vchodu. Pak ticho.
Vrátila se do kuchyně, dolila si kávu a postavila se k oknu. Bylo do ulice, ne na dvůr. Podél chodníku stálo několik aut stříbrná škodovka souseda ze třetího patra, stará favority, ještě pár dalších. Duben byl zamračený, nebe zatažené šedavými mraky, světlo mdlé, žádné stíny.
Tomášova škodovka stála u vedlejšího vchodu.
Jana zamrkala. Pak se podívala ještě jednou. Ne, nezdálo se jí to. Číslo poznávačky znala zpaměti. Jeho auto. Ale vždyť právě odešel jede přece na služební cestu. Proč stojí u vedlejšího vchodu?
Snad šel za někým? Rozloučit se? Ale se sousedy se nikdy moc nebavili, maximálně pozdravili v domě.
Odložila hrnek a sledovala dál.
Deset minut. Auto pořád stálo.
Pak z domu vyšla žena. Mladá, maximálně pětatřicet. V modré bundě, tmavé vlasy stažené v culíku. V náruči dítě, drobek, okolo tří let, možná o málo víc. V červené kombinéze s bambulí na čepici. Žena dítě cosi říkala a držela ho blízko. Dítě natahovalo ručičky k její tváři.
Jana koukala a ještě nic nechápala. Jen sledovala.
Pak se otevřely dveře u auta. Vystoupil Tomáš.
Přišel k ženě. Vzal dítě z její náruče, zvedl vysoko dítě se rozesmálo, ten smích Jana neslyšela přes sklo, ale viděla zakloněnou hlavu. Tomáš ho přitiskl k sobě, dotkl se tváře v kombinéze s bambulí. Pak dítě postavil. Něco říkal ženě. Ta odpověděla. Vzal ji za ruku a políbil ji na hřbet.
Políbil jí ruku.
Jana stála u okna a cítila, že v ní se cosi pomalu, velice pomalu sesouvá. Nic se netrhá, nic se nebortí. Jen jakoby zevnitř, v hrudi, je polička a z ní začínají tiše, bez hluku, klouzat dolů všechny předměty, co na ní stály.
Neodešla od okna. Dívala se, jak Tomáš ještě objal dítě, jak žena upravila čepici. Jak se rozloučili. Jak Tomáš nasedl a odjel.
Žena s dítětem tam ještě chvíli stála a hleděla za autem. Pak dítě zatáhlo a ona ho vzala za ruku a šly pryč.
Jana konečně odstoupila od okna. Sedla si na stoličku. Hleděla na ruce položené na kolenou. Obyčejné ruce, trochu unavené, se snubním prstýnkem na levém prsteníčku.
Přemýšlela, že její káva už je úplně studená.
Pak vstala, vylila zbytek do dřezu a pustila horkou vodu.
Potřebovala přemýšlet. Ale hlavně musela něco dělat s tím pocitem padající poličky. Věděla, že kdyby si teď dovolila plakat, křičet nebo mu zavolat, nebylo by to správné. Ne proto, že by nebylo dovoleno plakat ale ještě neví všechno. Něco viděla. Ale ještě neví všechno.
Přesto když byla upřímná, už všechno tušila. Už věděla.
Oblékla si modrý kabát ze dveří, vzala klíče a kabelku a šla z bytu ven. Potřebovala vzduch. Potřebovala jen jít, jít, prostě co noha nohu mine.
Venku bylo vlhko. Asfalt se leskl po dešti, kaluže zrcadlily šedobílé nebe. Jana šla ulicí, nerozlišovala cestu, jen vpřed. Kolem obchodu s nápadnou výlohou, kolem kadeřnictví, kolem lékárny. U vchodu do lékárny stála babička s malým pudlíkem a krmila ho z ruky. Pejsek bral drobky hodně jemně, opatrně.
Sedm let.
Nad tím Jana přemýšlela. Sedm let žila s člověkem a nevěděla. Nebo nechtěla vědět? Odvážně si přiznala: byly nějaké náznaky? Něco, co zaznamenala, ale odmítla si připustit?
Služební cesty. Časté, skoro každý měsíc. Vždycky byla přesvědčená, že opravdu pracuje. Práce Tomáše skutečně obnášela jednání, služebky, zařizování. Nikdy nezapochybovala. Ani jednou.
Telefon, který nikdy nedal z ruky. Brala to za zvyk.
Rozhovory o dítěti, které vždy mírně ale rozhodně zavřel. Myslela si: věk, únava, nechce další závazky. Chtěla mu porozumět, čekala.
A on už dítě měl.
Malé, tříleté. Takže to začalo zhruba před čtyřmi lety. Když byli spolu tři roky. Docela na začátku.
Jana se zastavila u lavičky v parčíku, kde rostlo pár lip, ještě bez listů, jen nalité pupeny. Sedla si. Vyndala telefon z kabelky, chvíli ho jen držela v ruce, pak ho zas schovala.
Co udělá, až se Tomáš vrátí? Vrátí se za čtyři pět dní, jako vždy, s drobným dárkem, povídáním o pohovorech, unavený. Sedne na gauč, pustí televizi. Zeptá se: Tak co ty?
Co ona, že.
Seděla na lavičce a dívala se na holé větve. Pupeny na nich už byly úplně nabobtnalé, čekaly na teplo, aby pukly. Ještě týden a všechno zezelená.
Divné bylo, že teď nemyslela na Tomášovu zradu, ne na tu ženu s tmavými vlasy, ani na to dítě v červené kombinéze. Myslela na sebe. Na Janu, která tolik let čekala. Která si odříkávala, trpělivě snášela. Věřila, že láska znamená čekání, trpělivost. Že se netlačí, ale nechává zrát.
A čekala.
Byla jí zima. Zapnula si kabát a šla domů.
Byt byl tichý. Bez Tomáše vždycky tichý. Ne že by byl hlučný, nikdy nebyl, ale jeho přítomnost vytvářela nějaké tiché pozadí, neviditelné teplo. Teď nic.
Jana prošla do pokoje. Stála chvíli uprostřed, rozhlédla se. Polička s knihami, co četla ona, a pár, co přečetl on. Jeho papuče u křesla. Jeho pletený deka v kostce, modrozelená, přehozená přes opěradlo. Vzala ji do rukou, podržela. Byla měkoučká, na loňské narozeniny mu ji koupila sama.
Vrátila zpět.
Pak šla do komory. Nahoře na polici stály krabice nevybalené od stěhování, když začali společně bydlet. Tři roky stojí. Přinesla schůdky, sundala první krabici. Uvnitř její staré věci: knížky, nějaké složky, krabice se starými fotkami.
Vytáhla fotky a sedla si rovnou na zem v komoře.
Tady je, třicetiletá, směje se. Kolem parta známých. Tady rodiče na dovolené u moře, oba mladí, spokojení. Tady ona a kamarádka Petra, objaté v parku. Petře tehdy bylo čtyřicet, jí o něco míň. Smějí se. Dnes je Petře už přes padesát.
Petra. Musí jí zavolat. Později. Teď ne.
Fotky vrátila zpátky, krabici zavřela. Sešla ze schůdků a šla si opláchnout obličej. V zrcadle byla unavená tvář. Dobrá pleť, to jí vždycky říkali. První vrásky u očí a rtů. Vlasy tmavé s šedinami, do ramen. Obyčejná padesátnice.
Zrada nezanechá stopu hned. Nejdřív se jen díváš do zrcadla a ptáš se, tak tohle jsi ty. Ta, co čekala dítě, když muž už měl jiné. Ta, co ji muž oklamal po sedm let.
Vodu vypnula a šla vařit oběd. Bylo třeba něco dělat.
Další čtyři dny žila v podivně rozděleném stavu. Navenek bylo všechno stejné: vařila, uklízela, chodila na nákup, volala matce. Tomáš volal večer, jak slíbil. Klidný, vyprávěl cosi o obchodech, ptal se, jak se má. Odpovídala: dobře, vlastně nic nového. Koupila nové utěrky do kuchyně. Smál se. Smála se s ním což bylo nejděsivější. Jak lehké bylo smát se.
Vnitřně běžel jiný život.
Myslela. Důkladněji, než kdy dřív. Třídila vzpomínky, hledala souvislosti. Ty večery, kdy se vracel z cest jiný měkčí, nebo naopak roztěkaný. Myslela, že je unavený. Teď chápala vracel se od nich.
Myslela na ženu s tmavými vlasy. Mladá. Třicet pět, nanejvýš. Hezká? Asi ano. Všimla si, že vypadá jistě, sebevědomě. Žena, která má svoje místo. To místo blízko jejího muže.
A dítě. Kluk, nebo holčička? Nestihla poznat. Mělo tří roky. Tomáš dítě zvedl, ono se smálo.
S Janou si s dětmi nikdy nevěděl rady prý to neumí s malými. Věřila mu.
Třetí den zavolala Petře.
Petro, máš chvíli? Stavila by ses?
Jasně. Co se děje? Nějak divně zníš…
Jen přijď. Uvařím kávu.
Petra přišla za hodinu. Bydlela ve vedlejším paneláku, do obchodu chodily stejnou cestou. Kamarádily už dvacet let, pracovali spolu v jedné organizaci, pak se osudy rozešly, ale kontakt zůstal schůzky, telefonáty, kávičky.
Petra si sundala bundu. Prohlédla si Janu.
Jani, co je s tebou?
Pojď do kuchyně.
Všechno jí vyprávěla. Klidně, bez zbytečných slov. Petra poslouchala, jen jednou ji vzala za ruku. Když Jana domluvila, dlouho mlčela.
Proboha, řekla nakonec jen. Proboha.
Ano.
Jsi si jistá? Byla jsi si jistá, že je to on?
Petruš, sedm let znám jeho auto, jeho pohyby. Jsem si jistá.
Co budeš dělat?
Přemýšlím.
Nechceš to s ním nejprve otevřeně probrat?
Promluvím si. Až přijede.
Držíš se statečně, ale uvědom si, že sama to neuneseš
Petro, přerušila ji Jana. To zvládnu. Nepotřebuji utěšovat. Stačí, když vím, že jsi poblíž. Jsi blízko. Děkuji.
Petra mlčela, pak ji pevně objala. Jako objímají staré kamarádky, které nepotřebují slova.
Jsem tu kdykoli. Jen zavolej. Platí?
Platí.
Petra odešla až za soumraku. Jana umyla hrnky, zhasla v kuchyni a šla lehnout. Nepřevlékala se. Dívala se do stropu.
Myslela na tohle: sedm let budovala něco, co brala jako skutečné. Ne dokonalé, ale opravdové. Společný život, rituály, ranní káva s ovesnou kaší. Věřila, že to je základ ne vášeň, která vždy vyprchá, ale to tiché, stálé spolu.
A za tím vším Tomáš budoval jiné spolu. O pět minut pěšky vedle nich.
Pět minut pěšky.
Zavřela oči. Venku tiše šuměl jarní déšť, opatrný, ne smutný.
Tomáš se vrátil pátý den odpoledne. Zaklepal, i když měl klíče. Jana otevřela.
Jsem tu, řekl s mírným úsměvem, unaveně. Postavil tašku, sáhl k ní.
Počkej, řekla.
Něco v jejím hlase ho zarazilo.
Co je?
Pojď, prosím, do pokoje. Potřebuju s tebou mluvit.
Posadili se. On na gauč, ona naproti do křesla. Mezi nimi konferenční stolek s vázičkou s papírovými tulipány, které kdysi vyrobila jen tak večer.
Tomáši, řekla klidně. Viděla jsem tě z okna, toho dne. Stál jsi u vedlejšího vchodu. S tebou byla žena a dítě, držel jsi ho na rukou.
Díval se na ni, mlčel. Ne mlčení zapírání nebo výmluv. Mlčení úplné.
Tomáši.
Jano, řekl on tiše.
Nechci scénu, přerušila ho. Mluvila klidně, uvnitř v ní ale tiše hučel vysoký proud napětí. Nechci křičet, plakat ani žádat vysvětlení. Potřebuji jedno: Je to tvoje dítě?
Pauza.
Ano, řekl.
Přikývla. Bylo to jasné. Věděla to, ale teď slyšela na jistotu.
Kolik mu je?
Tři roky.
Jste spolu dlouho?
Jano, prosím
Ptám se.
Sklopil hlavu.
Pět let.
Pět let. Dva roky před dítětem. Když byli s Janou svoji dva roky. Ještě na začátku.
Rozumím, řekla tiše.
Jano, nechtěl jsem ti ublížit. Nebylo to plánované
Nebylo plánované, zopakovala. Bez ironie. Pět let samo
Vím, co si myslíš.
Sotva.
Jano, já
Tomáši, vstala. Prosím dost. Nechci vysvětlení. Viděla jsem dost. Viděla jsem tě, jak držíš dítě. Jak se na ni díváš.
Bylo jí zvláštní neplakala. Ani se jí nechtělo. Uvnitř bylo něco těžkého a jasného jak čistý vzduch po bouřce.
Půjdu si sbalit věci, řekla. To nejdůležitější. Pro zbytek si dojdu, domluvíme se.
Kam půjdeš?
K mámě. Pak se uvidí.
Jano, počkej. Proberme to. Vysvětlím ti to.
Už jsi vysvětlil.
Šla ložnice. Vytáhla menší kufr, kterým si vozí věci na víkend. Skládala: pár kompletů oblečení, doklady, kosmetiku, spodní prádlo, ponožky, teplejší svetr. Knihu z nočního stolku. Rámek s fotkou rodičů. Parfém, co má ráda. Nabíječku.
Stál ve dveřích a sledoval ji.
Jano, promluv se mnou. Takhle to přece nemáš udělat.
Jak takhle?
Mlčky. Jen se sebrat a odejít.
A jak teda?
Neodpověděl.
Zavřela kufr. Prošla kolem něj do předsíně. Oblékla se. Modrý kabát, pohodlné boty. Vzala kufr.
Pak se na moment vrátila do pokoje. Položila snubní prstýnek vedle vázičky papírových tulipánů. Opatrně.
V předsíni oddělila klíče od bytu a položila je na botník.
Jano, řekl on.
Tomáši, odpověděla. Přeju ti, ať se ti daří. Opravdu.
A odešla.
Ve výtahu se dívala na svůj odraz v matném chromu. Téměř neznatelný, cizí. Výtah bzučel. Přízemí, dveře se otevřely.
Bylo chladno. Jana vyšla s kufrem na chodník a chvíli stála. Pak zamířila k zastávce MHD. Musí k mámě ta bydlí v jiné čtvrti, čtyřicet minut autobusem.
Žádná scéna, žádný křik. Nevěděla tehdy, že po měsících si přesně to stane jejím zvláštním vítězstvím: že odešla tiše. Ne proto, že by se smířila. Ale protože to bylo její vlastní rozhodnutí. Její síla. Důstojnost si uchovala ne kvůli jemu, ale kvůli sobě.
Na zastávce foukal vítr. Zapnula si kabát až ke krku.
Uplynul rok.
Město se téměř nezměnilo. Lípové aleje na hlavní třídě, tentokrát v tmavězeleném listí. Stejné obchody, stejná lékárna na rohu. Občas babička venčila pejska. Život menšího města plynul pomalu, a to Jana za ten rok ocenila.
Pronajímala si malý byt na druhém konci města. Dva pokoje, třetí patro, výhled do sadu. Ten patřil staré paní, která bydlela patro pod ní a pěstovala tam jahody a floxy. V létě Jana milovala tu vůni floxů, ráno otvírala okno, než začalo být horko.
Udělala si malé podnikání: otevřela dílnu. Ne hned. První byly týdny zmatku, hovory s mámou, telefonáty Petře, schůzky s právníkem. Pak, někdy na podzim, když vypořádání skončilo a v ní bylo najednou ticho, vzpomněla si na papírové tulipány.
Celý život něco tvořila háčkování, šití, keramiku, zkusila i kurz košíkářství. Nikdy nic velkého. Ale na podzim si řekla: proč to nezkusit vážně?
Zavolala Petře.
Petro, chci zkusit otevřít dílnu.
Jakou dílnu?
Ruční výroba. Bytové dekorace, drobnosti, třeba věnce Všechno umím. Mám i našetřeno.
Myslíš to vážně?
Opravdu.
Petra chvíli mlčela.
Víš co, Jano, ani mě to nepřekvapuje.
Prostor se našel rychle. Malá místnost v přízemí staršího domu v centru, nízký nájem, hlavně aby tam někdo byl. Jana vymalovala na bílo, pověsila pár polic, pořídila velký pracovní stůl a lampu. Nazvala ji prostě: Janina dílna.
Nejdřív chodili známí, maminka, sousedky. Kupovali věnce ze suchých květin, obrázky, svíčky, háčkované prostírky. Pak někdo napsal v městském facebookovém fóru, pak další. Jana si založila stránku, začala přidávat fotky. Zakázek přišlo akorát rozumně, dost na pokrytí nájmu a materiálu. Nemusela mít obavy o peníze.
Nejdůležitější ale bylo jiné.
Každé ráno vstávala s tím, že ten den patří jen jí. Jen ona rozhodovala, kdy otevře, co bude vyrábět, s kým se potká. Tomuhle stavu, tak prostému a tak obrovskému, by těžko porozuměl někdo, kdo ho nezažil. Prostě vlastní ráno. Vlastní káva. Vlastní denní plán.
Na Tomáše myslela málo. Občas něco připomnělo střih pánského kabátu ve výloze, známý tabákový kouř. Pak to nechala projít a šla dál. Žádný vztek, jen lehká, téměř tichá lítost po tom, co nenastalo. Po dítěti, které nikdy neměla. Po promarněných letech čekání.
Taková lítost se dá unést.
Na konci dubna, přesně po roce, šla z dílny domů. Byl vlahý večer, sladce vonělo po dešti a topolech. V tašce si nesla materiál na novou zakázku: mladá žena chtěla vyrobit dětský mobil na postýlku. Ze dřeva a vlněných bambulek. Jana už si představovala, jak to bude vypadat světlé dřevo, pastelové odstíny, houpání v průvanu.
Před malou kavárnou zrovna stál muž, trochu starší než ona, v pěkné bundě, šedivé vlasy. Podíval se na ni.
Jani? To jsi ty?
Zastavila se. Přiznala pohledem.
Michale?
To snad ne! Dvacet let jsme se neviděli, co?
Michal Novotný. Kdysi spolu pracovali, v jiné době, jiná práce. Byl vždy veselý, nápaditý. Pak šel život jinudy.
Asi dvacet, řekla. Jak se máš?
Dobře, vrátil jsem se před třemi lety, Prahy už bylo dost. Ty jsi tady pořád?
Vždycky. Nikam jsem nešla.
No jo, místní! Kam pospícháš? kývnul ke kavárně. Dáš si se mnou kávu?
Chvíli váhala. Materiál v tašce těžkl, čekala ji zakázka, možná už paní dole zalévala floxy.
Proč ne.
Seděli u okna. Objednali kávu, jí cappuccino, jemu černou. Michal vyprávěl pracoval jinde, ženil se, rozvedl, zase oženil, znovu neklaplo. Smál se bez trpkosti.
A ty? Byla jsi vdaná, že?
Byla. Rozešli jsme se.
Kdy?
Před rokem.
Bylo to těžké?
Podržela v dlaních teplý šálek.
Bylo. Ale některé věci člověk musí prostě přežít, pak zjistí, že je mu vlastně líp. Ne že by předtím bylo špatně. Jen teď je líp.
Změnila ses?
Zamyslela se.
Spíš jsem víc sama sebou. Než dřív.
Michal přikývl. Zadíval se na ni s pozorností.
A co děláš?
Mám dílnu. Dekorace, bytové ozdoby. Své podnikání.
Fakt? To je skvělé. Vždycky jsi něco tvořila, na stole měla šikovnosti.
Pamatuješ?
Jasně. Skleněná vázička, barevná, kde jsi ji našla?
Z flakonu parfému. Namalovala jsem ji vitrážovými barvami.
Pravda! Každý se divil, odkud je.
Zarazili se. Dobré ticho, klidné.
Jsi spokojená? najednou se zeptal Michal.
Podívala se na ulici. Už skoro tma, ale podvečer dělal vše měkčí. Rozsvítily se lampy, lidé šli kolem někdo s taškou, někdo za ruku s dítětem, někdo jen tak.
Spokojená je slabé slovo. To je jako když se povede omáčka nebo padnou boty. U mě je to něco většího. Těžko to popsat.
Zkus.
Chvíli přemýšlela.
Každý den ráno jdu do dílny a už dopředu přemýšlím, co budu dělat. Někdy pro zákazníky, jindy pro sebe. Mám u rukou něco, co vzniká z ničeho na něco. Moje práce, moje rozhodnutí. Nikdo mi to nedal a nemůže vzít. To… To je vlastně život.
Michal se usmál.
Jo. Tak to asi je.
Za oknem svítily žluté lampy. V kavárně tiše hrála hudba. V šálku zbylo trochu skoro studené kávy.
Michale, asi půjdu. Je pozdě a ráno musím vstávat.
Jasně. Podal jí tašku s materiálem, kterou položila ke stolu. Rád, že jsme se potkali.
Také.
Jak se dílna jmenuje?
Janina dílna.
Skromné, smál se.
Jsem skromná.
To bych neřekl.
Rozloučili se venku. Šla po chodníku, on jinam. Neohlížela se.
Doma byl klid. Floxy dole už nevoněly, ale stejně otevřela okno. Dubnový vzduch, vlahý, čistý.
Postavila konvici, při čekání rozložila materiál: pastelově růžová, béžová, mátová vlněná příze. Dřevěné tyčky různých velikostí. Na stole si rozvrhla, jak bude vyrábět bambulky. Malé, měkké, na šňůrce se budou houpat nad postýlkou nějakého dítěte.
Konvice zavrněla.
Uvařila si čaj, sedla s hrnkem k oknu. Dívala se do setmělého dvora, na siluety stromů, žlutý obdélník okna v sousedním domě, kde někdo ještě nespal. Dál tichounce projelo auto.
Myslela na to, že život po rozvodu, ten, co si vybudovala, není žádné ztroskotání. Přímě to konstatovala. Dvaapadesát let, nový život, malá dílnička, malý byt, malé město, které zná a má ráda. Pro někoho skromné, pro někoho málo.
Ale pro ni vlastní.
Každý ranní hrnek kávy je její. Každá volba, co dělat dnes, kam jít, s kým mluvit, s kým ne. Každá mátová bambulka.
Venku zašuměl strom. Tiše, přes mladé listy. Někde v dálce začínal déšť.
Jana objala hrnek horkýma rukama, dívala se do tmy za oknem a myslela na to, že zítra musí koupit béžovou přízi. Téměř došla a objednávky přibývají.
Béžová příze. A možná nové utěrky do kuchyně. Ty staré jsou už omlácené.
A tak jsem se naučila, že všechno důležité v životě si člověk musí napřed odpustit sám sobě za čekání, za promarněný čas, za iluzi. Opravdový klid přichází, když si dovolí být znovu sám sebou.