Nikdy jsem svého otce neviděla a moje maminka mě navštěvovala jen zřídka. Až mnohem později mi vychovatelé řekli, jak jsem se dostala do dětského domova. Bylo mi asi rok, když jsem prodělala zápal plic. Byla jsem vyčerpaná nemocí, přestala jsem úplně plakat. Několik dní jsem tiše ležela v postýlce a pomalu jsem chřadla, zatímco moje zarmoucená maminka popíjela rum v vedlejším pokoji.
Narodila jsem se v rodině, kde maminka měla sklony k alkoholu. Pila celé dny a zvuk její skleničky mi nedával spát. Sousedé už si začali stěžovat na plačící dítě, a tak mě jednoho dne mamka odvezla do nemocnice. Když sestřička přišla na oddělení a viděla mě, zjistila, že na mně hoří oblečení. Trvalo tři lidem, než uhasili plameny. Ihned mě převezli na urgentní příjem, kde ošetřili moje popáleniny. Během pobytu v nemocnici za mnou maminka ani jednou nepřišla.
Štěstí, které jsem našla v dětském domově, mě provázelo i po narození mého prvního dítěte. Získala jsem vzdělání a našla dobrou práci, náš byt v Praze byl prostorný a pěkně zařízený. Život tam mi přinášel obrovskou radost. Milovala jsem naši náhradní rodinu s jejími drobnými zázraky. Jediné, co nám chybělo, bylo vlastní dítě…
S manželem jsme si adoptovali dvouletou holčičku z dětského domova jmenuje se Tereza. Spousta lidí nám to rozmlouvala, ale my jsme se nenechali ovlivnit. Vzali jsme ji s sebou, když jsme se stěhovali do Brna, a riskovali jsme, že může mít nějakou dědičnou nemoc. Od té doby je ale úplně zdravá!
Každý den děkuji Bohu za to, že mi dal odvahu přemýšlet sama za sebe a neposlouchat všechny rady okolí. Ani jedna varování lékařů se nepotvrdila moje dítě je zdravé a roste jako z vody. Podle mě je až příliš snadné svalit všechny chyby nebo potíže dítěte na špatné geny. Je to, jako bychom říkali, že za nemoci můžou pouze rodiče a jejich dědictví, ne péče, kterou dítě skutečně dostává. Každé dítě potřebuje hlavně lásku a pocit, že je pro někoho důležité, aby mohlo vyrůst v dobrého člověka.
Blíží se páté výročí adopce a já mám trochu strach. Miluju svého syna stejně jako Terezu, která mi byla svěřena oba jsou moje rodina. Ale část mě se obává, že Tereza zjistí, že byla adoptovaná, a bude ji to mrzet. Nemám ponětí, jak s ní o tom mluvit, pokud to zjistí. Bude schopná to pochopit? Ta myšlenka je děsivější než představa, že jí to někdo řekne dřív než já.
Život mě naučil, že odvaha jít vlastní cestou je často důležitější než naslouchat strachu druhých. A láska, kterou dítě dostává, je tím, co z něj dělá lepšího člověka, bez ohledu na jeho původ.