Dobré zprávy
Ale vždyť jsme rodina, prohlásili moji bratři a sestry v den, kdy jsme naposledy vyprovázeli maminku na hřbitov. Ti samí, kteří zmizeli ze scény přesně
V tichém roce 1943, na české vesnici, nosila Růžena Koudelová smutek po svém muži, který padl na frontě, s takovou elegancí, že sousedky potajmu žárlily
Švábi V hlavě Marušky tančili švábi polku. Veselou, svižnou, úplně jako u nacvičenýho ansámblu v národním kroji. Mávali nožkama lampiony a ťukali dva dupy
Dobré zprávy
Zápis v deníku Petra. Okno nemocničního pokoje bylo dokořán. Ráno jej otevřela sestra. Vzduch byl svěží, záclony se vlnily, zelené listí stromů za oknem
Ráno mi manželka oznámila, že čekáme už čtvrté dítě. A dodala: Koupit byt nemáme za co. To znamená, že musíme dostat státní byt. Ty nic nevybojuješ, a
Když mi snacha před všemi řekla, že už není potřeba, abych chodil tak často, ucítil jsem, jak mi vnuk sevřel ruku pevněji, jako by chápal víc, než bych chtěl.
Syn nevolal tři měsíce. Myslela jsem, že má hodně práce. Nakonec jsem se rozhodla jet za ním do Brna bez ohlášení. Dveře mi otevřela cizí žena a řekla
Ale vždyť jsme přece rodina, řekli moji bratři a sestry v den, kdy jsme se loučili s maminkou na hřbitově. Ti stejní, kteří nebyli nikde k nalezení, když
Nikdy nesuďte člověka podle vzhledu tuhle lekci si jednoho dne odnesl i selfvědomý otec z noblesní pražské čtvrti. **Scéna 1: Napětí na chodbě** Vstupní
Lovec snů Zase?! Simčo, Simčo! Vstávej! Jinak vzbudí mladší! Drž ji! Helena sklouzla z postele a zatřásla sestrou za rameno. Kdy už se konečně uklidní…