Ráno mi manželka oznámila, že čekáme už čtvrté dítě. A dodala:
Koupit byt nemáme za co. To znamená, že musíme dostat státní byt. Ty nic nevybojuješ, a tak budu každý rok rodit další dítě: když nemůžeme získat byt kvalitou otce, vezmeme to přes kvantitu dětí!
V práci jsem nejistě pootevřel dveře kanceláře s nápisem Ředitelství. Místnost byla plná lidí. Ředitel Balabán a jeho zástupce Karel Kříž svolali poradu.
Jde tu o prestiž! Musíme předstihnout ostatní ústavy ve všech sportovních disciplínách… A, hele! Tady je naše naděje! zahlédl mě ředitel.
Zrudl jsem.
Já nejsem žádná naděje… Já mám dotaz ohledně bytu…
Dům se předává už za týden, slavnostně oznámil Karel Kříž. Jste první v pořadníku. Když si trochu poskočíte, hned slavíte kolaudaci.
Poskočíme kam? usmál jsem se, už téměř šťastně.
S padákem. Zítra máme soutěž.
Úsměv mi zmrzl na rtech.
A kam skákat?
Na zem.
Proč…?
Vy nesledujete televizi? podivil se ředitel. Vždyť teď je to v módě: filmové hvězdy předvádí krasobruslení, zpěvačky zpívají na hrazdách v cirkuse… A teď je nové hnutí vědci dělají rekordy… Profesor Blaha včera boxoval v ringu, pokynul ke staršímu hubenému pánovi s nateklým nosem a třemi náplastmi na tváři. Docent Kopecký v sobotu zápasil řecko-římsky, teď odpočívá na JIPce… Teď jste na řadě vy. Rozdělili jsme sporty a padák vyšel na vás.
Při slově vyšel mě zamrazilo v zádech.
Kdy mám skákat? dostal jsem ze sebe.
Zítra. Na Den ptactva, prohlásil Karel Kříž.
V zoufalství jsem se obrátil na ředitele.
K čemu je ptákům dobré, když se rozbiju?
Ředitel ke mně přistoupil a položil mi ruku na rameno.
Byt jako otec s početnou rodinou dostanete tak jako tak, ale… jsou byty s lodžií i bez… Některé mají výhled do parku, jiné na cementárnu… Při rozdělování budeme brát v úvahu vaši aktivitu ve společenském životě ústavu…
Nastalo ticho. Skousl jsem tabletku validolu a zeptal se:
A když nedopadnu na zem správně nebo proletím kolem? Dostane moje rodina i tak byt s výhledem do parku?
Karel Kříž se usmál:
Víte, jaké máme pravidlo: vdovy a sirotci mají přednost!… A nemějte takový strach! poplácal mě po zádech. Nebudete na to sám, budete mít zkušeného parťáka! ukázal na vytřeštěného mladíka v brýlích, schouleného v koutě.
To je doktorand, vysvětlil toho už stejně propouštíme kvůli úsporám.
Už od dětství mám panickou hrůzu z výšek. Točí se mi hlava už na židli, když zatloukám hřebík. Při slově letadlo se mi dělá špatně jako na loďce. Proto jsem večer doma trénoval několikrát jsem skočil z gauče na zem.
Druhý den nás, mě a doktorského smrtelníka, odvezli černým dlouhým mikroautobusem, co vypadal jako pohřebák. Za námi přijel autem Balabán. V tramvaji přijela podpora: asi třicet docentů, kandidátů a profesorů.
Před letištěm nás přivítal Karel Kříž a objednaná dechovka zahrála smuteční pochod. Bohužel ten orchestr byl opravdu pohřební, takže se i pilot rozesmutnil. Tři hudebníky posadili s námi do letadla, aby nám zahráli něco optimistického, až budeme vypadávat z letadla.
Instruktor, tichý a hodný chlap, si nás prohlížel soucitně. Když se zadíval na mé břicho, rozkázal mi přidat další padák. Navěsili mi ještě jeden batoh. Pokud doktorand vypadal jako jednohrbý velbloud, já připomínal dvouhrbého.
Ve vzduchu nám ještě jednou zopakoval všechny možné případy selhání padáku, a třikrát každého políbil. Pak zvedl poklop, omluvně se na mě podíval a zašeptal: Je čas.
Podal jsem mu obálku.
Dejte ji ženě. Pokud se narodí syn, ať ho pojmenuje po mně.
Instruktor mě uklidňoval:
Strach je jen na začátku, pak už ani nic necítíte.
Do toho, kamikadze! hecoval nás pilot.
Hudebníci spustili “Náš bojovník se nikdy nevzdává!” zavřel jsem oči a skočil. Když jsem je otevřel, pořád jsem byl v letadle, spíš horní polovinou těla nohy mi visely ven: zasekl jsem se v poklopu. Instruktor s doktorandem se snažili mě protlačit, ale marně.
Namažeme ho, navrhl doktorand.
Tichý instruktor začal panikařit:
Uvolněte poklop! Zasekli jste celou soutěž!
Jak mám uvolnit?! křičel jsem já.
Vydechněte!
Zahuhlal jsem Uuu…, vypustil ze sebe všechen vzduch a propadl se do prázdna. Za madlo jsem zatáhl už v letadle, takže se padák nestačil otevřít a zachytl se o podvozek, visel jsem pod trupem letadla.
Pilot předváděl akrobatické kousky, aby mě shodil, ale držel jsem se pevně.
Přestaňte blbnout! křičel instruktor. Okamžitě pusťte letadlo!
Já se ale držel.
Instruktor se vysunul půlkou těla z poklopu a zkusil mě odháknout. Uvnitř ho držel doktorand za nohy. Právě když se instruktor natáhl po karabině, letadlem škublo a oba instruktor i doktorand vypadli ven. Instruktor mě ještě stačil chytit za sako a doktorand visel na jeho nohách.
Letěli jsme jak akrobaté tři těla ve vzduchu jak v cirkuse.
Hudebníci spustili “Leťte holubi, leťte!”
Instruktor řval, že mu doktorand přeškrtil tepny a dostane gangrénu!
Chtěl jsem mu ulevit, tak jsem nabídl doktorandovi svoje nohy stejně mi jen bezvládně visely. Ale doktorand se držel radši těch instruktorských, byly tenčí a pohodlnější.
Letadlo se nemohlo s třema tělama pod břichem posadit, tak kroužilo a prudce klesalo, abychom mohli seskočit do trávy. Jenže museli jsme se pouštět postupně, první doktorand. Létali jsme tak nízko, že se doktorand už tahal nohama po trávě, ale pořád držel instruktora a při konci dráhy zase stoupal do vzduchu.
Instruktor proklínal vlastní nohy a přál jim smrt s doktorandem dohromady.
Hudebníci hráli “Nebe, naše nebe, domov náš!”
Benzín už docházel. Z poklopu vystrčili tyč s okem, chytli doktoranda za nohy a vtáhli nás v pořadí zpět nejdřív doktorand, pak instruktor, pak já. Mně šla dovnitř jen půlka hlava uvnitř, nohy venku. Ale už jsem se nebál, letadlo přistávalo. S letadlem jsem musel doběhnout půl kilometru po ranveji.
Nikdo nezemřel, všichni byli nadšení.
Orchestr zahrál svůj nejsmutnější veselý pohřební pochod.
Jen instruktor nemohl vstát doktorand pořád svíral jeho nohy železným stiskem. Museli jsme mu prsty uvolnit kleštěmi.
Když byl instruktor zachráněn, všimli jsme si, že trenky mu při letu výrazně zkrátily byly z toho bermudy. Nakonec se ukázalo, že za to můžou nohy během visení se natáhly a instruktor byl jak pštros.
Zítra další soutěž, oznámil Karel Kříž.
Instruktor v tu chvíli zbledl jako můj neskončený padák, a na těch dlouhých pštrosích nohách se rozběhl k telefonu. Kam volal? Co říkal? Nikdo neví. Ale připsali mi vítězství v téhle soutěži, v další, i ve všech, co budou příštích deset let. Přičetli mi i rychlostní rekord: běžel jsem totiž rychlostí letadla. Jenže běžela jen moje dolní polovina, ta horní letěla, takže výsledek rozdělili napůl.
Ale i tak to byl rekord!
