Pátek, 23. února
Nechápu, jak jsme se s Karlem dokázali pohádat. On na mě zase piští, já mu vysvětluji, že se starám a krmím jeho ženu, a on na mě řve, jakoby mu někdo rozlil pivo. No prostě typicky české. Hádat se s havranem chtě nechtě v půlce února, to je tedy zkušenost! Tak jsme na sebe polohlasně křičeli, dokud Karel neochraptěl a já neztratil nervy.
Ale raději od začátku.
Dneska jsem se vracel domů po ranní směně ze strojírny na Smíchově. Před sebou jsem měl víkend a těšil jsem se na zasloužený oddych. Jenže popravdě mě hřála hlavně představa sobotního večera: konečně se uvidím s ženou, se kterou jsem si měsíc psal přes internet.
Celý březen jsme si povídali o práci, koníčcích, víně a životě vůbec. Prostě klasika takhle už to dnes chodí. Teď zbývalo jen zavolat do malé útulné hospůdky ve Vršovicích a zamluvit stůl. Ještě si vybrat, co na sebe a svět mohl být jiný. Jenom dojít těch posledních pár metrů domů a zase “ale”.
Jejda, tyhle “ale”! Ať už se tváří jakkoliv.
Těsně před vchodem do paneláku mi na chodník skočila vrána. Vůbec jsem si toho stromu nikdy nevšímal, a najednou z něj padá pták přímo před mé nohy. Kolem samozřejmě šílený kravál, na větvích je celá vraní banda: pištění a křik, jako když na Letné vyhraje Slavia ligu.
To mi tak scházelo, zamumlal jsem si. Vráně se nešlo vyhnout. Bojovala, skřehotala, ale pravá nožka jí visela, byla jasně zlomená.
Tak co s tebou, potvůrko? řekl jsem si nahlas.
Vykašlat se na ni nešlo. Vysvlékl jsem bundu, jemně ji přehodil přes ptáka, vzal jí a vydal se do vchodu. Celou cestu mi za zády nadával hysterický sbor vran.
Doma jsem vránu rozbalil. Hned mě klovla do prstu.
No to vezmi čert! zahudral jsem a ovázal jí zobák kusem látky.
Po telefonických konzultacích s veterináři samozřejmě že ptákům nerozumíme mě napadlo: jsem přece dobrý mechanik, zvládnu vymyslet něco svou hlavou.
Vrána skončila v krabici vystlané ručníky, krabici jsem posadil na parapet. Jméno mě napadlo hned Dáša.
Pustil jsem se do výroby dlahy: Ostrý nůž, dvě březové latky, žlábek, izolepa a improvizovaná dlaha byla na světě. Ke konci už i Dáše uvolnil zobák.
Dáša mě zase chtěla klovnout.
No tak klid! Chci ti pomoct. A taky tě ještě musím nakrmit a napojit.
Internet jasně řekl: rybářství a lékárna. Nakoupil jsem žížaly, červy, v lékárně pinzetu a inzulínovou stříkačku. Doma jsem krmil Dášu násilím, vodu jsem jí dával střikačkou. Dáša syčela, já nadával, ale oba jsme se nevzdali.
Večer jsme padli. Dáša konečně plná, přestala protestovat a usnula, já taky. Ráno se opakovalo totéž: krmení, vzpírání sil, brblání na obou stranách. Jenže u okna najednou usedl velký urostlý havran samec a upřeně nás pozoroval.
Nevím proč, ale otevřel jsem okno.
Ty jsi asi Dášin manžel, člověče. Pojď se přesvědčit, že jí vážně chci pomoct.
Havran naklonil hlavu, zíral jedním okem na Dášu. Pak pomalu přešel dovnitř.
Dáša tiše zakvákala. Havran natáhl křídla a hlasitě začal krákorat.
No dovol! Ječím na tebe snad já? Léčím a krmím tvoji ženskou, a ty tady na mě děláš virvál? To jsou mi věci!
Tak jsme se s Karlem jak jsem mu začal v duchu říkat hádali dobrých třicet minut. Když Karel zachraptěl a mě přestalo bavit se rozčilovat, jen jsem mu posunul dvě krabičky žížaly a červy. Žádné další řeči.
Karel prohlédl jídlo a pustil se do hostiny.
No jasně, užívej si to. Vždyť jsem to přece kupoval pro tebe uchechtl jsem se.
Po jídle přešel ke své Dáše, s dojetím jí začal čistit peří.
To je krásný, dojalo mě to, Taková vraní láska! Neboj, Dášu vyléčím. Jen jí vysvětli, že mě nemá klovat.
V noci Karel odlétl a další ráno přišel znova. Zabušil zobákem do skla, počkal si na pozvání, zkontroloval Dášu a v klidu posnídal.
Dobré ráno, pozdravil jsem ho. Vypadá to, že už si rozumíme.
Zatímco jsem krmil Dášu a nadával, že mě zas klove, Karel trpělivě vše pozoroval.
Najednou mi skočila myšlenka do hlavy: Proboha Vždyť já zapomněl zavolat do restaurace! Neobjednal jsem stůl! Vzal jsem mobil a vytočil číslo.
Promiňte Stala se nečekaná věc a já… no upřímně jsem ženě všechno vysvětlil.
Takže pro vás má vrána větší cenu než já? Naštvaně mě přerušila.
Ne, to vůbec Jen mi na ní záleží, je v nouzi
Tak si zůstaňte se svou vránou! zahřměla a zavěsila.
A je to, vydechl jsem směrem ke Karlovi, Rande bylo a není.
V ten moment Karel vyskočil na stůl, rozepjal křídla a hrdě přešel sem a tam, jako by mi dodával sebedůvěru.
Usmál jsem se: Nevím, zda mi rozumíš, Karle, ale díky… asi nemám smutnit, co?
Vtom zvonek. Na prahu stála sousedka z pátého patra Pavla, vždycky se na mě vesele usmála ve výtahu.
Promiňte, že ruším, rozpačitě se pousmála, ale už pár dnů vám u oken krouží vrány. Je vše v pořádku?
To se snadno nevysvětlí. Pojďte dál, uvidíte.
Vstoupila a zůstala stát jako opařená.
Vy pečujete o vránu?
O Dášu, upřesnil jsem.
A havran bude Karel, rozesmála se Pavla.
Její smích zněl jako stříbrné rolničky, dlouho jsem nic tak hezkého neslyšel. Díval jsem se na ni a bylo mi jedno promarněné rande.
Karel vyskočil na stůl a předvedl krátký taneček, Pavla se znovu smála.
Od té doby vše šlo lépe. Karel byl do Pavly očividně zamilovaný; vždy, když přišla, vyleštil si peří a dělal se zajímavý. Pavla se smála a červenala. Dáša pochopila, že jsme přátelé, přestala bojovat a začala jíst sama. Rekonvalescence šla rychleji, Pavla dostala další klíč a když jsem byl v práci, chodila dávat pozor na Dášu.
Pavla se mi začala čím dál víc líbit. Už jsem plánoval, jak ji pozvu na skleničku, když do toho přišlo něco nečekaného.
Vrchol všeho byl minulý čtvrtek. Po odpolední směně jsem domů nesl malý dárek stříbrný řetízek s červeným srdíčkem. Představoval jsem si, jak Pavle ten dárek věnuji
Ale pod lampou na Vinohradech přiskočili dva týpci.
Vysyp prachy, mobil a hodinky! vytáhl jeden nůž.
A taky bundu! přidal se druhý.
Nestačil jsem ani poděkovat za život
Shora se snesl mrak. Let končil řevem, kopanci, klovanci banda vran vlétla na útočníky. Zaječeli, já pelášil domů. Ráno
Ráno na mě čekala Pavla, celá bledá a rozčilená.
Proboha! Ty žiješ! vyhrkla u dveří, objala mě.
Co se děje? pohladil jsem ji ve vlasech.
V noci napadlo dva lidi hejno vran. Jsou v nemocnici. Myslela jsem, že jsi to byl ty!
Usmál jsem se: Mimochodem, mám pro tebe dárek.
Ale to jsi nemusel rozpačitě se pousmála.
Když spatřila ten řetízek, usmála se ještě víc a políbila mě na tvář.
To je nádhera. Děkuji, řekla, natáhla ruku a
Jenže! Opravdu vždycky musí být nějaké to ale.
Jako černý blesk se přihnal Karel, popadl řetízek a pečlivě ho položil před uzdravující se Dášu.
My se rozesmáli.
Koupím ti nový, slíbil jsem.
Karel rozepjal křídla, hrdě vystrčil hruď a vítězoslavně zakrákl. Dáša schovala řetízek do hnízda.
A my dva jsme se v předsíni poprvé políbili.
Upřímně Na tom, kdo komu přinese řetízek, už vůbec nezáleží.
Tohle už je rodina.
