Syn nevolal tři měsíce. Myslela jsem, že má hodně práce. Nakonec jsem se rozhodla jet za ním do Brna bez ohlášení. Dveře mi otevřela cizí žena a řekla, že tu bydlí už půl roku.
Kdybych si tehdy nesedla do autobusu z Hradce Králové do Brna, asi bych si ještě dlouho namlouvala, že Petr prostě jen nemá čas. Že práce, že nějaký projekt, že mladí jsou holt takoví žijí rychle a zapomenou zavolat mámě. Ale já jela. A to, co jsem u jeho dveří viděla, mi převrátilo život naruby.
Začalo to nenápadně. Petr obvykle volával v neděli, kolem poledne, někde mezi mým vývarem a jeho dopolední kávou. Občas uprostřed týdne poslal SMS ptal se, jak se cítím, jestli jsem byla u doktora, nebo jestli paní Vintrová z přízemí zase hlučí. Takové obyčejné věci. Po smrti Karla byly tyto telefonáty pro mě jako vzduch. Byla to jediná jistota, co mi zbyla.
Jednašedesát let, čtyři roky vdovství, třicet let v katastrálním úřadu a pak najednou důchod, prázdný byt a ticho, které vyplňoval jen ten jeden nedělní hovor.
V květnu Petr přestal volat.
Nezačala jsem mít starost hned. První týden myslela jsem, že zapomněl. Napsala jsem mu SMS. Odpověděl stroze: Mám toho hodně, zavolám. Nezavolal. Druhý týden další SMS. Všechno OK, mami, promluvíme si. Třetí týden ticho. Volala jsem, nezvedal to. Odepsal až po pár hodinách, krátká zpráva, jakoby mi psal někdo cizí.
Kamarádka Alena, se kterou jsem chodila na cvičení na Sokolák, mi řekla narovinu:
Marie, měla bys tam jet. Něco tu nehraje.
Možná má holku a nechce o tom mluvit, bránila jsem ho, spíš před sebou než před Alenou.
O to spíš by měl zavolat, pokrčila rameny.
Ale odkládala jsem to. Petr nesnášel překvapení. Ještě když žil Karel, přijeli jsme jednou neohlášeně a on měl obličej, jako bychom ho načapali při něčem děsném přitom měl jen bordel v kuchyni. Takový byl potřeboval svůj prostor. Myslela jsem, že to chápu. Asi jsem se mýlila.
V srpnu už jsem to nevydržela. Koupila jsem lístek na autobus HradecBrno, skoro tři hodiny cesty. Vzala jsem sklenici meruňkové marmelády a kus tvarohového koláče, Petr měl můj koláč rád už od gymplu. Celou cestu jsem si v duchu opakovala, co mu řeknu. Že mi chybí. Že nemusí volat každý den, ale že jednou týdně mě snad nezabije. Že jsem jeho máma, ne přítěž.
Na schodiště jsem vešla kolem třetí. Třetí patro, dveře vpravo, hnědá rohožka s nápisem Vítejte!, kterou jsem mu kdysi koupila na kolaudaci.
Rohožka pryč.
Místo ní ležela šedá podložka bez nápisu. Zazvonila jsem. Dveře otevřela žena mladá, kolem třiceti, tmavé vlasy na mikádo, v teplákách s hrnkem čaje v ruce.
Dobrý den, hledám Petra Šustka, řekla jsem, ještě klidně.
Žena se zamračila.
Žádný Petr tu nebydlí. Já jsem tu půl roku.
Zůstala jsem stát s koláčem a marmeládou v tašce a nemohla popadnout dech. Ta žena Jana, jak se pak představila mě pozvala dál, asi vypadala jsem, že se každou chvíli skácím.
Byt byl jiný. Nábytek, záclony, barvy stěn všechno jiné. Nic, co bych znala. Žádná stopa po mém synovi.
Jana si byt pronajímala přes realitku, majitele osobně neznala, všechno šlo přes zprostředkovatele. Dala mi číslo. Hned jsem volala z gauče, kde před půl rokem sedával Petr.
Makléř potvrdil Petr Šustek pronajal byt v únoru. Ne, jinou adresu nenechal. Ano, platí pravidelně, převodem z českého účtu.
Vrátila jsem se do Hradce posledním autobusem. Neplakala jsem. Byla jsem moc v šoku, než abych mohla plakat. Můj jediný syn, ten, co mě držel za ruku na Karlově pohřbu, co mi pomáhal s daněmi, co říkal mami, vždycky se na mě můžeš spolehnout vystěhoval se, pronajal byt cizí ženě a neřekl mi ani slovo.
Tři dny jsem nevolala. Chtěla jsem, aby se ozval on. Neozval se.
Čtvrtý den jsem mu napsala: Byla jsem v Brně. Vím, že nebydlíš na Botanické. Zavolej.
Ozval se za hodinu. Poprvé po třech měsících jsem slyšela jeho hlas, opravdový, ne jen v záznamníku.
Mami… promiň. Měl jsem ti to říct.
Kde jsi?
Ticho. Dlouhé, těžké ticho.
V Oslu. V Norsku. Od března.
Posadila jsem se v kuchyni. Za oknem sousedka vyvěšovala prádlo na balkoně. Všechno kolem vypadalo normálně, ale mně se svět rozpadal.
Petr vyprávěl dlouho. Že byl po tátově smrti v koncích, že ho dusí moje volání, otázky, koláče v balíku že už to nedával. Že mi nedokázal říct pravdu, protože věděl, jak by mě to zranilo. Tak utekl.
Měl jsem pocit, že když neodejdu, udusím se řekl tiše. Ne tebou, mami. Tím, že mám nahradit tátu, zahnat tvoje samoty. Že jsem měl zaplnit tu díru.
Chtěla jsem křičet. Říct, že jsem to po něm nikdy nechtěla. Ale když jsem se zastavila a podívala se upřímně sama na sebe, došlo mi, kolik nedělních hovorů jsem ho zatěžovala svými starostmi o zdraví, o lékařích, o každé složence. Jako by byl můj manžel, ne syn.
Nevyslovila jsem to nahlas. Ještě jsem nedokázala.
Přijeď na svátky, řekla jsem jen.
Přijedu, mami.
Položila jsem a seděla v kuchyni dlouho. Koláč, který jsem vezla do Brna, zůstal na lince netknutý. Dala jsem si kousek sama. Byl dobrý. Vždycky byl dobrý.
Petr přijel v prosinci. Seděl naproti mně u vánoční večeře na místě Karla, ale už ne coby jeho náhrada. Jako dospělý muž, který udělal něco bolestného, ale měl k tomu důvod. O Oslu jsme o Vánocích nemluvili. Možná o tom jednou promluvíme. Možná ne.
Alena se mě někdy ptá, jestli jsem mu to odpustila. Nedokážu odpovědět. Jen vím, že když teď o nedělích volá, snažím se mluvit kratší dobu. A častěji se ptám, co je nového u něj, místo abych vyprávěla jen o sobě. Není to moc. Ale je to začátek.
Občas ta největší láska, kterou může matka dospělému dítěti dát, je umět ho pustit. I když ji to nikdy nikdo neučil.
