Dobré zprávy

Syn už se mnou nechce mluvit… A já nevím, v kterém okamžiku se pro mě stal cizím člověkem. Mám jen jednoho syna. Mou krev. Mou oporu. Mou pýchu.

Můj život v malém městečku u Brna se změnil v noční můru od té doby, co moje snacha, Lucie, otěhotněla. Naše vztahy s ní nikdy nebyly vřelé, ale před těhotenstvím

Porod u Věry začal nečekaně – předčasně, v osmém měsíci. Lékaři rychle rozhodli, a za pár hodin držela v rukou křehké tělíčko maličké dcerky.

„Pro tebe je kočka důležitější než synovec!“ křičela matka. Už od dětství jsem, Alena, snila o vlastní kočce. A tak jsem si ve dvaceti letech pořídila

„Je mi z tebe na zvracení,“ řekl manžel a odešel spát do vedlejšího pokoje, dokud se „nepožádám“. Dceři jsou tři měsíce. Tři měsíce, kdy cítím, že jsem

Sny snachy o dítěti: a kdo to zaplatí — zase já? Někdy mám pocit, že nežiju ve skutečnosti, ale v nějakém absurdním divadle. Můj syn, dospělý muž, se znovu

Moje mladší sestra, Alena, se na mě hněvá až do morku kostí. Potřebuje pomoc se svým synem, ale já jsem ji odmítla. Křičí, že jsme jedna rodina, že to

„Ty jsi mi nikdo a nemusím tě poslouchat!“ tohle mi zase řekla dcera mého manžela. Před pěti lety jsem si vzala Jakuba a od té doby můj život v malém městě

Vztekám se na sebe, že jsem své děti vychovala špatně. Někdy bolest nepřichází zvenku. Číhá uvnitř, pomalu rozežírá srdce a kapku po kapce rozleptává duši.

Bylo to po pěti letech manželství. S manželem jsme se konečně rozhodli trochu si odpočinout a odjet na krátkém dovolenou do hor. Ne někam za hranice, ne