„Ty jsi mi nikdo a nemusím tě poslouchat!“ tohle mi zase řekla dcera mého manžela.
Před pěti lety jsem si vzala Jakuba a od té doby můj život v malém městě u Brna připomíná každodenní boj o klid v rodině. Jakub má z předchozího manželství čtrnáctiletou dceru Veroniku, se kterou se často vídá a pomáhá jí i finančně. Nikdy jsem proti jejich vztahu nic neměla — naopak, s jeho bývalou ženou, Janou, máme docela přátelský vztah. Ale Veronika, se svým pubertálním vzdorem, se pro mě stala pořádnou zkouškou. A její slova „ty jsi mi nikdo“ mě pokaždé zraní, jako by mi někdo vrazil nůž do srdce.
Jana je rozumná žena. Když potřebuje, aby Veronika u nás přespatovala, vždycky zavolá dopředu a zeptá se, jestli to bude v pohodě. Někdy si jen tak povídáme po telefonu jako kamarádky. Není na Jakuba naštvaná — po rozvodu jí nechal byt, který koupili spolu, a svůj podíl přepsal na Veroniku. My s Jakubem a naším dvouletým synem Honzíkem bydlíme v mém dvoupokojovém bytě. Jakub rodinu živí a já jsem na mateřské, starám se hlavně o miminko. Ale od té doby, co Veronika začala k nám častěji chodit, nastal v domácnosti chaos, který už nezvládám.
Teď má Veronika pubertální vztek. Jana se znovu vdala a její nový manžel, Tomáš, se k nim nastěhoval. Nejprve z toho měla Veronika radost, ale brzy začala dělat scény. Když ji Tomáš požádal, aby si po sobě uklidila, odsekla: „Ty nejsi můj táta, tak mi neporoučej!“ I když se Tomáš snažil, dával jí dárky, byl trpělivý, Veronika ho odmítala. Stala se nesnesitelnou — nemyje nádobí, nevynáší odpadky, odsekává na každou prosbu. Při jedné hádce řekla Tomášovi: „Tohle je maminčin byt, ty tu nemáš co rozhodovat!“ Jakub byl šokovaný, když se to dozvěděl — vždyť pronajímají jeho byt a z těch peněz žijí. Jana Veroniku seřvala a ta, uplakaná, volala otci, ať si pro ni přijede.
Nebránila jsem se. Honzík spí s námi v ložnici a v obýváku máme rozkládací gauč. Zavolala jsem Janě, jestli s tím souhlasí. Řekla: „Pokud tě nebude poslouchat, hned mi dej vědět.“ Veronika přijela skleslá, ale rychle se rozkoukala a začala si dělat, co se jí zlíbí. Ignorovala moje prosby, na každou poznámku se šprajcla. Nádobí zůstalo špinavé, postel nepovlečená, věci rozházené po celém pokoji, zatímco celé dny kecala po telefonu. Cítila jsem, jak ve mně narůstá vztek, ale kvůli Jakubovi jsem se držela.
Nakonec jsem to nevydržela a požádala manžela, aby s ní promluvil. „Mě nebere vážně,“ řekla jsem. Jakub to zkusil, ale Veronika jen mávla rukou. Když jsem jiCore again prosila, aby po sobě uklidila stůl, vyjela na mě: „Ty jsi mi nikdo a nemusím tě poslouchat!“ Sevřelo se mi srdce. S obtížemi jsem zadržela slzy a odsekla: „Jsem manželka tvého otce a tohle je můj byt. Jsi tady jen proto, že jsem ti to dovolila. Nemluv na mě takovým tónem!“ Veronika vyletěla z kuchyně a práskla dveřmi. Nic se nezměnilo — pořád se chovala, jako bych neexistovala.
Poradila jsem se s Jakubem a zavolala Janě. „Myslela jsem, že aspoň otce bude poslouchat,“ povzdechla si Jana. „Přiveďte ji zpátky. Vy máte s Honzíkem plné ruce práce.“ Jakub jí oznámil, že ji odveze k matce. Veronika potichu sbalila věci a pak hned volala babičce, naříkajíc, že ji „všichni odkopávají“. Ale tchyně, Alena, ji nepodpořila. Jak mi později řekla Jana, Veronika doufala, že ji babička vezme k sobě, ale ta si teď užívá nový vztah a nemá čas na puberťačku. Teď má Veronika domácí vězení — uklízí podle přísného rozvrhu.
Jana mi rozumí, jsme na stejné vlně. Ale tchyně leje olej do ohně. „Chudák Verunka! Všichni ji opustili! Táta má novou ženu, máma nového muže, nikdo se o ni nezajímá!“ naříkala. Neudržela jsem se: „No jasně, hlavně babička, která si teď užívá lásku místo vnoučete.“ Alena položila sluchátko, ale je mi to jedno. Důležité je, že Jakub a Jana mě podporují. Veronika mi dokonce včera zavolala, omluvila se a slíbila, že to napraví. Ale bolest z jejích slov nezmizela. Snažila jsem se být jí matkou, brala jsem ji jako svou, a ona mě pořád odstrkuje. Srdce mě bolí — chci klid v rodině, ale nevím, jak k Veronice proniknout. Kdyby mi zase řekla „ty jsi mi nikdo“, nevím, jestli to ustojím.