„Pro tebe je kočka důležitější než synovec!“ křičela matka.
Už od dětství jsem, Alena, snila o vlastní kočce. A tak jsem si ve dvaceti letech pořídila kotě od ověřeného chovatele v malém městečku nedaleko Brna. Pojmenovala jsem ho Mourek a stal se mým nejlepším přítelem. Věnovala jsem mu veškerý volný čas – starala se, hrála si, pečovala. Nebyl to jen mazlíček, byl částí mé duše, útěchou v těžkých chvílích. Rodiče sice proti kočce nic neměli, ale nikdy nepochopili, proč je pro mě tak důležitá. „Raději bys měla mít dítě než se pořád patlat s kočkou!“ utrousila rozhořčeně máma, Jitka Nováková. Její slova mě bolela, ale mlčela jsem, nechtěla jsem hádky.
Moje starší sestra, Lucie, porodila syna Honzíka, a od té doby na mě často padla starost o něj. Ale upřímně, k synovci jsem necítila žádné zvláštní pouto. Pomáhala jsem sestře – vařila, prala, uklízela, ale hlídání dítěte pro mě byla jen otrava. Nedávalo mi radost, jen mě to vysilovalo. Když byla Lucie unavená, Honzíka hlídala máma. Já jsem po návratu domů spěchala k Mourkovi. Jeho předení a oddanost mi dodávaly pocit bezpečí. Jednoho dne máma vybuchla: „Co, ty máš radši zvíře než dítě vlastní sestry?“
Upřímně jsem odpověděla: „Ano.“ Byla to pravda. Mourek byl mým světlem, zatímco Honzík, ačkoli rodina, mi zůstal cizí. Máma zuřila a spustila proud výčitek: „Jak můžeš něco takového říct? Vždyť je to tvoje krev!“ Lucie se jen zasmála a prohlásila mě za blázna. Ale já zůstala na svém. Proč bych se měla nutit do lásky k dítěti, když k němu nic necítím? Jejich reakce ve mně vyvolala vzdor. Nechtěla jsem předstírat jen proto, aby mě měli rádi.
Máma se zřejmě rozhodla mi to oplatit. Jednou jsem zůstala u kamarádky a nepřespala doma. Ráno jsem vpadla do bytu, ale Mourka nikde. Máma jen lhostejně prohlásila: „Něco ho vystrašilo, dveře do schodiště byly otevřené, a tak se ztratil.“ Srdce mi puklo. Brečela jsem, obvolávala sousedy, rozvěšela letáky, ale Mourek byl pryč. Tahle ztráta pro mě byla katastrofa. Byl mým přítelem, záchranou v osamělých chvílích. Brzy jsem se přestěhovala k příteli, Jakubovi, do Prahy. Pořídili jsme si nové kotě, ale bolest po Mourkovi neutichala.
Pár měsíců nato jsem přijela do rodného města navštívit rodiče. Můj mladší bratr, Pavel, to už nevydržel a prozradil pravdu. Ukázalo se, že zatímco jsem byla pryč, máma s Lucií se rozhodly mě „potrestat“. Vyhodily Mourka z bytu, protože jsem si dovolila říct, že je pro mě důležitější než Honzík. Pavel s nimi původně souhlasil, ale pak uznal, že zašly příliš daleko. Když jsem to zjistila, vnitřně jsem ztuhla. Moje vlastní matka a sestra mě zradily, sebraly mi to, co jsem milovala, jen aby dokázaly, že mají pravdu. Pro ně byl Mourek jen zvíře, ale pro mě byl součástí života.
Jak to mohly nechápat? Mourek byl se mnou v těch nejtěžších chvílích, jeho teplo mi dávalo sílu vstát ráno, jít do práce, žít dál. Honzík, se vší úctou, byl pro mě cizí dítě. Lucii jsem pomáhala ze zodpovědnosti, protože to byla moje sestra. Ale ona mě zjevně nevážila, když souhlasila s tak krutým činem. Chtěly mě „převychovat“, donutit milovat synovce stejně jako kotě. A když jsem se nepodvolila, potrestaly mě tím, že Mourka vyhodily. Nebyla to jen zrada – byl to zničení části mě.
Nevím, co se s Mourkem stalo. Chci věřit, že ho našli dobří lidé, že má nový domov. Ale tato ztráta ve mně navždy zůstane. Máma a Lucie zničily moji důvěru. Jejich čin ukázal, jak malou mají pro mě úctu a jak málo berou ohled na mé pocity. Už nechci být součástí jejich světa, kde se láska měří povinností, ne srdcem. Mourek byl mou volbou, mým štěstím, a nikdo neměl právo mi ho vzít. Teď si buduji život s Jakubem a novým kotětem – a slibuji si: nikdo už mě nedonutí cítit se provinile za to, koho miluju.
