„Je mi z tebe na zvracení,“ řekl manžel a odešel spát do vedlejšího pokoje, dokud se „nepožádám“.
Dceři jsou tři měsíce. Tři měsíce, kdy cítím, že jsem ztratila nejen sebe, ale i tu, která jsem bývala. Nejsem jen máma – jsem pračka, kuchyňský robot, sanitka, polštář, na kterém usíná moje dítě, a terč výčitek pro všechny ostatní. Protože v této rodině, jak se zdá, si myslí, že k tomu všemu bych měla být ještě fotomodelka.
Před těhotenstvím jsem se o sebe starala. Ne proto, že by mě někdo nutil, ale protože mě to bavilo. Upravené nehty, čisté vlasy, hebká pokožka, štíhlá postava – byla jsem na sebe pyšná. I s rostoucím bříškem jsem se snažila udržet formu, hlídala jsem si jídelníček, chodila plavat, abych zůstala fit. Nebyla jsem líná. Byla jsem žena, která se měla ráda.
Ale po porodu se všechno změnilo. Jako bych neporodila, ale prošla válečnou operací. Tělo bolelo, jako po přejetí tankem. Stehy, bezesné noci, nekonečný pláč, kojení, koliky, strach, že dělám něco špatně. Ztratila jsem se, ano, ale ne proto, že bych chtěla – dítě mi sebralo všechnu energii, čas a sílu. A nikdo nepomohl.
Manžel tvrdí, že jsem se „přestala snažit“. Že se mi „nechce“ vypadat dobře. Ráda bych viděla, jak by to zvládl na mém místě. Jeho matka, moje tchyně, mě dokonce srovnává se sebou: „Já jsem v tvém věku s miminkem všechno stíhala! A byla jsem krásná, a manžel spokojený.“ Jenže ona „stíhala“, protože jí pomáhali – babičky, sestry, sousedky. Já nemám nikoho. Moje máma je v jiném městě. Tchyně přijde „na kafe“ na pět minut jednou týdně, mrkne na miminko – a odejde s výrazem, jako by zachránila svět. A manžel? Ten je z práce „utahaný“. A to je všechno.
Před pár dny mi řekl, že je mu „z hnusu“, když se na mě dívá v obnošeném pyžamu se špinavým culíkem. Že bych si aspoň doma mohla „trochu upravit obličej“. Pleťová maska, řasenka, lesk na rty – prý to není tak těžké. Prý je pro něj těžké žít vedle ženy, která se o sebe nestará.
Bylo to jako nože. Ne, nepřeháním. Bylo to přesně tak. Jako by mi vyrval srdce a rozšlapal ho po podlaze. Nejsem robot. Bolí to. Křivdí mi. Taky bych chtěla spát. Taky bych si chtěla dát sprchu. Taky bych chtěla aspoň půl hodiny ticha. Ale to nikdo nevidí. Všichni vidí jen to, že nemám nalíčené. No jasně. Hrůza.
Odešel spát do jiné místnosti. Na znamení. Jako by řekl: „Až budeš zase člověk, vrátím se.“ Ale teď jsi jen unavený stín.
Moje máma to řekla tvrdě: „Láska tu není. Tečka. Rozveď se.“ Nemůžu. Pořád ho miluji. I přes všechno. Nechci rozbíjet rodinu. Nechci, aby moje dítě vyrůstalo bez otce. Ale čím dál častěji přemýšlím, že možná má máma pravdu. Kdyby mě opravdu miloval, nejen by se díval, ale viděl by mě. Netěžil by, ale pomáhal. Neodvracel by se, ale objal. A pak bych možná zase cítila, že jsem žena.
Nevím, co mám dělat. Zatím jen žiju. Den za dnem. Z bezesné noci do ranního pláče. Z křiku dítěte po výčitky v manželových očích. A jen ve vzácných chvílích, když dcera usne, sedím ve tmě a vzpomínám na tu, která jsem bývala. Krásnou. Usmívající se. Světlou. Jistou.
A ptám se: Vrátí se někdy?
**Život je těžký, když jsi sám. Ale ještě těžší, když vedle tebe stojí někdo, kdo tě nevidí.**