Sny snachy o dítěti: a kdo to zaplatí — zase já?
Někdy mám pocit, že nežiju ve skutečnosti, ale v nějakém absurdním divadle. Můj syn, dospělý muž, se znovu proměnil v chlapce, za kterého rozhodují jiní. A snacha je režisérkou téhle hry, řídí jejich společný život, zatímco já stojím v pozadí — vždy s peněženkou v ruce, připravená pomoct. Jenže sil ubývá a požadavků na mou trpělivost přibývá.
Už od začátku bydlí spolu, ještě před svatbou. Nejdřív syn žil se mnou, v mém domě, zatímco jeho budoucí žena sdílela pokoj s kamarádkou. Když začali mluvit o svatbě, našli si spolu byt. Neplést se jim do života jsem nechala — ať si ho staví, jak umí. Pomáhala jsem jim penězi, když potřebovali. Nejsme milionáři, ale chápala jsem to — mladí, těžké časy, sama jsem tím prošla.
Co mi ale nedá spát, je jejich nápad mít dítě teď, právě teď, když nemají stabilní práci, vlastní bydlení ani úspory. Místo toho jen hlasité prohlášení — dítě prý počkat nemůže, čas utíká, po třicítce už to prý pro ni nejde, a nějak to dopadne. A syn, jako obvykle, jen přikyvuje, souhlasí, bez jediné pochybnosti. Dívala jsem se na něj a nepoznávala ho. Kde máš rozum, synu? Kde je tvůj dospělý postoj? Proč znovu necháváš, aby za tebe rozhodovali?
Práci má, ale takovou, kde mu výplatu klidně zpozdí nebo sníží bez varování. Už změnil zaměstnání nejmíň pětkrát. Pořád něco — šéfové selhávají, firmy krachují. Snacha bere pár korun. A mezitím už několikrát měnili bydlení. Ve dvou se to ještě nějak dá. Ale s miminem v náručí? S stěhováním, krabicemi, křikem uprostřed noci? Kdo to unese?
Zkoušela jsem s nimi mluvit rozumně. Že mají žít pro sebe, postavit se na nohy, našetřit, usadit se, a pak až dítě. Ne. Rozhodnuto. Ona to potřebuje hned. A syn, jako pod hypnózou — „jasně, proč ne“. A já se mám asi připravit na roli nejen babičky, ale i druhé matky? Pomáhat — to je samozřejmé. Jenže já taky nemám věčné mládí a nekonečné zdroje.
Co když to nezvládnou? Co když za pár měsíců nebude na nájem ani na plenky a umělé mléko? Kdo bude ten, kdo to zachrání? Samozřejmě já. Protože vlastnímu synovi a vnoučeti odmítnout nedokážu. A to mě děsí. Už teď žiju na hraně — mám své vlastní starosti, výdaje, zdraví. Nejsem ze železa.
A snacha… říká to s úsměvem, skoro bezstarostně: „Nějak to dám.“ A to „nějak“ zní lehce, jako by šlo o výlet do přírody, ne o zrození nového života. A mě se svírá srdce — proč nemyslet dopředu, neporovnat, nespočítat?
Nejsem proti dětem. Toužím po vnoučatech. Chci je hýčkat, učit, vyprávět pohádky. Ale chci, aby vyrůstaly v lásce, dostatku a jistotě. Ne v chaosu a dluzích. Chci, aby můj vnuk necítil, že je přítěž, aby měl vše — od postýlky po teplé oblečení. Aby věděl, že rodiče to zvládnou. Ne aby se bál, že vše drží babička.
Dívám se na ně a přemýšlím: kdyby počkali pár let, mohlo to být jinak. Sehnat dobrou práci, našetřit, najít lepší byt, nebo si vzít hypotéku. Copak nejde žít rozumně, ne jen na divokou náhodu? Ale v jejich rodině se zřejmě nejdřív skáče, a teprve pak hledá padák. A někdo jiný je pak musí vytáhnout z průšvihu.
Mlčím. Vím, že moje slova jedním uchem dovnitř, druhým hned ven. A někde hluboko uvnitř se už připravuji. Připravuji se na bezesné noci, na další finanční zátěž, na odpovědnost, kterou jsem nechtěla, ale ponesu ji. Protože když se narodí dítě, obětovat se musejí ti starší. Protože láska není jen radost, ale i oběť. A také — hluboká touha, aby v téhle řetězové reakci aspoň někdo konečně dospěl.
