Blížil se můj maturitní ples, a i když jsem neměl přítelkyni, byla to pro mě vzrušující událost.
Říkal jsem si, že Bůh zná svou práci, a až přijde čas, nějak mi ukáže, se kterou dívkou budu celý večer tančit.
Když nastal ten velký den, oblékla jsem si krásné šaty a s požehnáním rodiny a blízkých jsem se vydala do restaurace, kde jsme měli slavit.
Hned na začátku večera upoutala mou pozornost dívka z vedlejší třídy, která byla stejně jako já nezadaná.
Už jsem ji potkala, věděla jsem, že se jmenuje Sarah, ale nikdy jsme spolu neprohodily ani slovo.
Až na maturitním plese jsem si všiml, že je štíhlá, krásná a usměvavá.
A měla nádherné blond vlasy, které jí padaly jako vodopád až k pasu.
Oslovil jsem ji, pozval na rande a… protančil s ní celou noc sám. Druhý den ráno jsem věděl, že je to moje holka. Zamiloval jsem se – přímo na plese, přímo s ní, zrovna když všichni museli jít po svých. Už jsem bez ní nemohl spát, jíst ani dýchat.
Ale Sarah takhle nepřemýšlela a necítila to stejně. Od známých jsem se dozvěděl, že má vážného přítele, kterého si plánuje vzít, až dokončí studium a vrátí se do města.
Čekala na něj celé dva roky a já se celé dva roky potloukal před jejím domem, sledoval ji zpovzdálí, když šla ven, a schovával se, aby mě neviděla.
Přitom jsem tolik toužil, aby mě viděla, aby se mě zeptala, co dělám, aby se jí přiznala, že bez ní nemůžu žít.
To byla právě ta pravda – čím víc jsem se na ni díval, tím víc jsem se zamilovával. Bylo to, jako by mě někdo očaroval láskou. Lásku, kterou jsem jí tehdy nepřiznal. Když si vzala toho druhého, dokonce jsem se zúčastnil jejich svatby… na dálku.
Rozhodl jsem se však, že si na ni počkám, že pokud budu mít ženu, bude to ona.
Zkoušel jsem to i s jinými dívkami, ale s žádnou z nich to nebyl vážný vztah.
A tak v čekání a bloudění uplynulo celých 13 let. A pak přišlo neštěstí – Sára s manželem havarovala.
On zemřel v nemocnici a ona pokračovala v životě o berlích. Jestli i to nebyla ironie osudu – po tak dlouhé době jsem měl možnost být znovu se ženou, kterou jsem miloval. Ale musel jsem ještě dlouho čekat, než mě Sarah přijme.
Teprve v pětatřiceti letech se mi splnil sen o objetí s mou milovanou.
Sarah neměla od svého manžela žádné děti a po nehodě jsme neměli šanci na vlastní dítě. To mi však nebránilo v tom, abych ji miloval.
A berle, které si do poslední chvíle nesundala, mi nebránily v tom, abych s ní byl šťastný. Zbožňovat její krásné dlouhé blond vlasy a snít o tom, jak se do nich zaboří…
Se Sárou jsme žili šťastně deset let.
Pak přišlo další trápení – onemocněla, musela na operaci, pak na chemoterapii, ke které se už nedostala. Jestli se bála, nebo cítila, že její dny jsou sečteny, nevím. Moje žena tuto léčbu odmítla a nepodstoupila ji.
Udělala něco jiného – ostříhala si vlasy.
Mohl jsem říct, že jí chlapecký sestřih mého milého také sluší. Než jsem se jí stačil zeptat, proč to udělala, Sarah trvala na tom, aby z jejích vlasů vyrobili paruku pro ženu, která bojuje s rakovinou a má šanci nemoc porazit.
Věděla, že už je pro ni pozdě, a než aby přišla o své nádherné blonďaté kadeře, raději je ostříhala a darovala.
Jak bych si tu ženu mohla nezamilovat?
Kdybych měla začít znovu, žila bych každý den a každou noc stejně, protože Sarah byla můj život.
