Není radost bez boje
Jak ses mohla dostat do takové šlamastyky, ty hloupá holko?! Kdo tě teď vezme, když čekáš dítě? A jak ho hodláš vychovávat? Na moji pomoc nespoléhej. Vychovala jsem tebe, ale teď ještě i tvoje dítě? Nejsem na to zvědavá. Sbal si věci a vypadni z mého domu!
Alena naslouchala ticho, hlavu sklopenou. Poslední jiskřička naděje, že u tety Kláry bude smět chvíli zůstat aspoň, než si najde práci, vyhasla v jediném okamžiku.
Kdyby jen žila máma…
Otce Alena nepoznala. Maminku jí před patnácti lety srazilo auto opilého řidiče na přechodu. Skoro skončila v dětském domově, ale nakonec se objevila vzdálená příbuzná, sestřenice její mamky. Tety Kláry, která měla stálou práci i svůj domek, se ujali bez problémů.
Teta bydlela na okraji jižního příhraničního města v Jihomoravském kraji v létě byla vedra, v zimě plískanice. Alena nikdy netrpěla hladem, byla oblečená, zvyklá na práci kolem domu, ve dvoře, se slepicemi, králíky. Možná jí scházel mateřský cit, ale koho to zajímá?
Ve škole jí to šlo. Po maturitě ji přijali na pedagogickou školu v Brně. Bezstarostné studentské roky uběhly jako voda. Nyní bylo po všem zkoušky hotové, a Alena se vracela do města, které už nazývala svým domovem. Jen návrat nebyl vůbec veselý.
Když teta Klára upustila páru, trochu se zklidnila.
Dost! Odejdi odsud. Nechci tě tu vidět!
Teto Kláro, můžu aspoň
Ne, už jsem řekla, co jsem chtěla!
Alena beze slova vzala kufr a vyšla ven. Takové návraty si nikdy nepředstavovala. Ponížená, vyhozená, a navíc těhotná teprve na samém začátku, ale už to nechtěla dál tajit.
Musela hledat kde bydlet. Šla městem, ponořená do vlastních myšlenek, vnímala okolí jen napůl.
Panovalo jižní moravské léto. V sadech se červenaly jablka a hrušky, meruňky zářily zlatožlutě. Vinice se prohýbaly pod tíhou hroznů, pod listím byly schované modré švestky. Vzduch voněl marmeládou, pečeným masem a čerstvým chlebem. Bylo horko, žízeň byla silná. Když došla ke vrátnici na dvorek, oslovila paní u letní kuchyně:
Mohla bych poprosit o vodu?
Pavlína, statná žena kolem padesátky, ji přívětivě pozvala dál. Pojď, napij se, ať je ti líp.
Nabrala hrnek vody z vědra a podala dívce. Alena usedla na lavičku a žíznivě se napila.
Můžu tu na chvilku zůstat? Je mi horko…
Jistě, zlatíčko. Odkud jsi? Máš s sebou kufr…
Donedávna jsem studovala v Brně, chtěla jsem učit, ale teď nemám kde být. Nevíte, zda někdo nepronajímá pokoj?
Pavlína si ji prohlédla upravená, ale viditelně unavená, jakoby byla plná starostí.
Klidně zůstaň u mne. Aspoň tu bude živěji. Moc platit nemusíš, hlavně ať se chováš pořádně. Jestli chceš, ukážu ti pokoj.
Pavlínu myšlenka na spolubydlící těšila nějaká koruna navíc se hodí, zvlášť v takovém městečku. Syn daleko, zavítá málokdy, večer aspoň nebude sama.
Alena, stále v šoku z toho štěstí, rychle šla na obhlídku. Pokoj malý, ale útulný okno do sadu, postel, stůl, dvě židle, stará skříň. Tak akorát. Rychle se domluvily na nájmu, Alena se převlékla a vyrazila na městský úřad hledat práci.
Dny ubíhaly. Práce, domov, práce. Z kalendáře mizely listky, ani nevěděla jak.
S Pavlínou si brzy padly do oka. Byla laskavá a ochotná. Alena pomáhala v domácnosti, večer vysedávaly pod pergolou a pily čaj v prodlužujícím se babím létě.
Těhotenství probíhalo dobře. Aleně nebylo špatně, vypadala zdravě, jen v obličeji byla kulatější. Pavlíně svěřila svůj příběh běžný, jakých je mnoho.
Na druhém ročníku se Alena zamilovala do Tomáše, šarmantního a bohatého syna profesorů z univerzity. Měl jasně nalinkovanou budoucnost studium, doktorská, kariéra poblíž rodiny. Byl hezký, pozorný, oblíbený u všech. Ale zakotvil právě u nesmělé Aleny. Třeba pro její ostýchavou povahu, laskavé hnědé oči, drobnou postavu? Nebo snad v ní poznal kdysi vlastní bolest? Kdo ví… Zůstali spolu téměř pořád, Alena viděla budoucnost jen s ním.
Vše se zlomilo jednoho rána. Najednou nemohla jíst, pachy ji dráždily, zpoždění menstruace. Jak tohle mohla přehlédnout? Koupila test, vrátila se na kolej, napila se vody a čekala. Dvě čárky. Dívala se na ně dlouho, nevěřícně. Za pár dní státnice, a teď tohle! Jak zareaguje Tomáš? Dítě teď nebylo ani v plánu.
Pocítila ale náhlou vlnu něhy k maličkému ve svém břiše.
Miminko, šeptla, a jemně přejela rukou po břiše.
Večer Tomáš vzal Alenu k rodičům. Na tu scénu nikdy nezapomene. Říkali jí, že musí jít na potrat, a po škole se odstěhovat sama, protože Tomáš má budoucnost a ona k němu nepatří.
Co rodiče řekli synovi, jen tušila. Ráno Tomáš vešel do jejího pokoje, položil na stůl obálku s penězi a beze slova odešel.
Sama o potratu nikdy nechtěla ani slyšet. Už své dítě milovala. Bylo jen její. Peníze ale přijala věděla, že se sejdou.
Když to vyprávěla Pavlíně, ta ji pohladila po zádech: Horší věci se dějí. Buď ráda, že sis dítě nechala, to je požehnání. Třeba bude líp, než čekáš.
Jenže smíření s Tomášem si Alena nedokázala představit. Ponížení a jeho snadné odmítnutí mu odpustit nemohla.
Čas ubíhal. Alena nakonec musela opustit práci, s bříškem už připomínala kačenku. Zajímalo ji, kdo se narodí, jenže na ultrazvuku neřekli. Hlavně ať je zdravé.
Koncem února, v sobotu, začaly první bolesti. Pavlína ji rychle odvezla do porodnice. Všechno šlo hladce narodil se silný kluk.
Honzíku, šeptala Alena a hladila ho po měkké tvářičce.
Na pokoji se brzy zpřátelila s ostatními ženami. Vyprávěly, že před dvěma dny tu rodila žena pohraničníka, malou holčičku. Nejsou ani oddaní, jen spolu žili.
Představ si, nosil jí květiny, čokoládu, slivovici pro sestřičky, každý den přijel v Passatu. Ale mezi nimi to neklaplo ona údajně nechtěla děti, a pak nechala jen vzkaz a utekla, že na to není připravená.
A co dítě?
Krmí ji lahví, ale jedna sestřička říká, že by potřebovala někoho s mlékem. Všechny tu mají ale vlastní děti.
Když další den přinesli maličkou na krmení, sestra se zeptala:
Nenašla by se dobrovolnice? Je slaboučká…
Já ji nakrmím, špitla Alena, položila spícího Honzíka nazpět a vzala holčičku do náručí.
Jaká je malinká, světlá! Mohla by se jmenovat třeba Maruška.
Vedle bytelného Honzíka se Maruška ztrácela.
Alena ji začala kojit a miminko hned s chutí saje, usnulo sotva polibila mateřské mléko.
Je vážně slabá, vzdychla sestra.
A tak Alena kojila oba.
Za dva dny sestřičky vzkázaly, že dorazil otec Marušky a chce poděkovat mamince, která ji zachránila. Tak se Alena seznámila s pohraničníkem, kapitánem Janem Šimáčkem nižší postavy, pevný pohled modrých očí.
Co se dělo dál, pak vyprávěli v celé porodnici, potom i po městě; ten příběh si každý dlouho pamatoval.
V den propuštění se před vchodem shromáždili lékaři, sestřičky, uklízečky. Přistavený kombík, ozdobený modrými a růžovými balonky, stál na cestě. Mladý kapitán Jan pomohl Aleně do auta, kde seděla Pavlína, do náručí jí vložil modré miminko a pak růžové.
Za zvuků houkaček se auto rozjelo a zmizelo za rohem.
Tak to někdy v životě bývá. Člověk nikdy neví, kam ho dovede vlastní rozhodnutí. Alena hleděla z okýnka, v náručí oba drobečky, Pavlína se na ni usmívala. V autě voněly květiny a dětský pudr. Kapitán Jan, který včera poklekl v porodnici a požádal ji o ruku, teď mlčky řídil, a v zrcátku pozoroval Marušku, jak drží Alenu za prst.
Doma na ně čekalo teplo skutečného domova láska, čaj s marmeládou, stará skříň, do níž se budou dávat hračky a nový život, který, ať bude jakýkoli, rozhodně už má smysl.
