A hlavně banány pro babičku Boženu! Nezapomeň! Ale ty malé, jak má ráda! Minule jsi přinesla nějaké obludy! Maruško! Jak se ti to povedlo? Opravdu je tak těžké udělat to, o co tě žádám?
Marie Igorevna Novotná, hlavní účetní v jednom pražském podniku, matka dvou dětí a docela spokojená manželka, si jen povzdechla a kývla do prázdna, aniž by ji napadlo, že ji maminka teď stejně nevidí. To je jedno Marie přesně věděla, že její matka pozná bez chyby, jak její instrukce byly přijaty.
A zbytečně nekývej hlavou a prostě to udělej! Znám tě! Hlava věčně v oblacích! Maruško! Už bys mohla dospět!
Podruhé už Maruška nekývla. Jen řekla: Ano, mami, dobře! a rozloučila se.
Dospívat No jistě! Protože čtyřicet a kousek, že, to snad neznamená dospělost.
Do konce pracovní doby zbývalo ještě půl hodiny a Marie se snažila zaměřit na závěrečný report. Marně. Hlavou jí běhaly nejrůznější myšlenky a většinou nebyly ani trochu veselé. Přitom ona byla holka vzorná. Tedy aspoň podle mámy vždycky.
Mariánka je naše šikulka! Hodná holčička!
To bylo roztomilé tehdy, když Mariánka chodila do školky. Holčička jako panenka s velkými mašlemi a volánkovou sukénkou. Prostě zázrak!
Jasně. Hodně svérázný zázrak. Protože ze školky si máma skoro vždycky brala domů spíš rošťáka než něžné děvčátko.
Maria! Co to máš na hlavě?
Hnízdo! Říkala to paní učitelka. Prý si mám stát potichu na hřišti, jestli nepřiletí ptáčci a neuhnízdí si tam malá ptáčátka. Alespoň k něčemu ta moje ofina bude, ne?
A kde máš mašle?
Nepamatuju! Jednu si vzal Saša. Potřeboval lano na kotvu. Hele, mami, víš, že má opravdovou loď? Saškův táta ji vyrobil! Dneska nám ji paní učitelka ukazovala, napustila lavor s vodou a loďka tam plula Bylo to boží!
A druhá stuha?
Nevím. Lenička ji chtěla, a pak zmizela. Mami, proč fouká vítr?
Marie!
Co?!
Nedělej mi tu ze života kvíz! Praská mi hlava!
Maruška zmlkla a celou cestu domů potají sledovala mámu. Možná ji bolí hlava moc? Jestli jí už nikdy nesroste a budou muset hlavu vyhodit jako ty vaječné skořápky, co končí v odpadkovém koši, když máma dělá volské oko?
Obrazotvornost měla Marie vždycky bohatou. A sotva sešli do půlky cesty, už začala popotáhnout a záhy spustila pořádný řev, až maminku přiváděla k šílenství.
Marie! Tohle je koncert?
Vysvětlovat podstatu slz by byla marnost. Bylo jí prostě líto mámy, její bolavé hlavy i pokažené nálady, až měla chuť spustit ryčení i s vytím jako Míša od sousedů.
Míša byla opravdu hloupý pes. Vytí byla její nejoblíbenější činnost a při pořádné tragédii, když její páníček, pan opravář Jeroným, upadl zase do alkoholového rauše, vytí prokládala ve dne v noci třídenními operami. Sousedi šíleli, děti z třetího vchodu domu číslo šest v Dlouhé ulici prosily rodiče, ať vezmou psa konečně do útulku. Rodiče sice brblali a volali na městskou policii, ale Míša v domě zůstávala. Zmlkla pouze jednou přesně v momentě, kdy Jeronýma odváželi. A všichni doma nějak hned pochopili, že je zle.
Celý vchod doprovázel Jeronýma do krematoria. Byl to dobrý člověk, vždy ochotný pomoct. Jen neměl páteř, jak říkala Maruščina máma.
Ten den si Míša sedla na práh, koukala za odcházejícími sousedy rozhazujícími šeříky po cestě, a už nikdy nezavyla. Marušku máma ten den nepustila do školky, protože ji vedla k zubaři. Když se vracely, Míša stále seděla na prahu, nijak netahala pod sebe zmrzlé tlapky, jen tupě zírala před sebe a Maruška by přísahala, že ten malý pes pláče.
Mami, proč Míše netečou slzy?
Co v takové otázce bylo? Marie dodnes netuší. Máma se v tu chvíli zhluboka nadechla, sedla si k Míše na bobek a nesměle natáhla ruku:
Míšo pojď se mnou. On už se nevrátí
Chápala pes lidskou řeč? Marie nikdy nezjistila. Máma prostě vzala Míšu do náručí a poručila Marii:
Jedeme! Míšu musíme dát dohromady.
Od té doby byla Míša jejich pes. Žila u nich ještě sedmnáct let. Marie stihla dokončit školu, vdát se, mít děti a nikdy už neslyšela, že by Míša výt. Poslušně jedla, dávala si mýt packy, chodila s rodinou na procházky, ale nikdy už neštěkla, ani když umírala, jen si povzdechla a se zavřenýma očima zabořila čenich do slzavé Maruščiny dlaně. Tolik k psům v jejím životě.
Jinak měla Marie šťastné dětství. Rodiče, dvě babičky, zajíček s utrženým uchem, lívance se zakysanou smetanou každou neděli. A babiččina Boženina chata. Tam jezdily, ale moc často ne proč, tehdy Marie netušila. To byl ten slavný dospělý svět, o kterém se s dětmi nemluví.
Pak byly každoroční výlety k moři s druhou babičkou, Naděždou. Tu Marie milovala nejvíc s ní neexistovalo tabu a na všechno dostala odpověď, což jí občas vyneslo i výchovnou přednášku od mámy.
Proboha, mami, proč? Maruška je ještě malá! Stejně tomu nebude rozumět!
Ty jsi nebyla hloupá. Všemu jsi rozuměla. Marie je po tobě!
Maruška se pokaždé smála, když viděla, jak se máma čílí. Ani polovině vyprávění o tom, jak přicházejí děti na svět, nerozuměla, ale poslouchala fascinovaně a plánovala, že příště se zeptá i na jiné dospělácké záhady.
Důvod k otázkám měla slušný zásobník.
Dospělí se snažili, aby Marie nerozuměla, co se doma děje. Proč by dítěti ukazovali spory? Jenže tlumené hádky ve vedlejší místnosti a maminčin tichý pláč utajit nešlo. Babička Božena ústa utahovala tak, že jí v koutcích bělaly rty, a dívala se přes mámu. Marie tomu nerozuměla a tahala ji do kuchyně, kde babička pekla nejlepší třešňový koláč.
Mami, pojď! Babička tě to naučí. Můžeš to zkusit doma! Koláč je výborný, akorát ty ho neumíš!
Máma se vysmekla, zavrtěla hlavou:
Ne dneska.
Dospělí, pochopitelně, nehodlali nic vysvětlovat. Musíme držet dekorum. Tohle později Marie pochopila že s rodinou není nic samozřejmého. A fakt, že někdo je příbuzný, ještě neznamená, že se rodinou cítí.
Rodiče se rozvedli, když bylo Marii deset.
Právě byla uprostřed oslavy svých narozenin, holky se v kuchyni smály, a vtom bouchly dveře. Máma se zadívala do prázdna a jen řekla:
Tak je konec
Míša, která poznala atmosféru dřív než Marie, se přitiskla k mámě. Některá z kamarádek zavolala Marušku, a ta utekla do obýváku svolat dortový útok. Po návratu zahlédla mámu se psem obě tiše, obě zaraženě hledící do kouta. Na její opatrné Mami? se máma probrala, přísně kývla:
Jistě! Na všechny jste čekaly! Hned přinesu dort!
O minutu později už se objevila ve dveřích s úsměvem a dortem, kterému věnovala celou noc a tajně doufala v Marieino uznání.
A když oslava skončila, sedly si vedle sebe. Máma podala Marii lžíci:
Výbornej dort? No ovšem! Kašleme na diety, Maruško! A kašleme i na všechno ostatní jednou k nám přijde radost!
Jakou radost máma myslela, Marie nikdy nezjistila. A nedozvěděla se to ani později. Alimenty od otce stěží stačily na nový svetr pro neustále rostoucí pubertačku, a tak slavnosti zůstávaly jen Nový rok a narozeniny. Máminy narozeniny už slavily jen babičky.
Babička Naděžda, naprosto neposkvrněna zbytečnými starostmi, celkem pravidelně provokovala mámu: že prý by si měla zařídit život. Ale Marie viděla, že máma ty debaty nesnáší. A vždycky odvětila:
Mně to stačilo. Děkuji pěkně.
Když Marie dospívala, často přemýšlela, co by se změnilo, kdyby máma nepřestala žít jako žena? Kdyby si dovolila nový vztah, druhé dítě? Nebolela by jí tolik hlava? Smála by se víc?
Jenže máma už dávno zapomněla, co je smích. Byla čím dál přísnější a Marie stálo hodně se nehádat kvůli hádkám. V pubertě to šlo hůř, ale vždycky někde číhala Míša a stačilo jí ukázat v tichosti zuby a spor rázem ztichl. Nejlepší výchovný argument.
Míša uměla kousnout. Pod heslem mazlení s prevencí po jednom velkém křiku přišla, jemně chňapla Marii za kotník Maruška vyjekla, pes odkráčel spokojeně pryč. Na památku zůstaly malé modřiny, ale lekce byla jasná: poslechni toho, kdo rozumí psům i dětem.
Chování mámy často osvětlovala babička, která nešetřila upřímností:
Co čekáš? Každá ženská bude protivná, když nemá chlapa.
Ale vždyť ji milujeme, babi! Ty i já!
Ale no tak, Maruško, to není totéž! Žena potřebuje cítit se ženou. To nemusí dát děti, rodiče jen chlap vedle ní. Ty to pochopíš později. Já vím moc dobře: když mi děda umřel, měla jsem sotva čtyřicet. Měla jsem pak nějaké známosti, ale Nechechtej se! I já bývala Ale já milovala tvého dědu, do posledního dechu. Vztah není kytička od nápadníka, ale život. Co jsi tak pobavená? Uvidíme, co budeš vyvádět, až se vdáš! A podle toho, že jsi celá po mámě, to bude brzy.
Babi, je mi šestnáct!
No a? Tvoje máma přišla s tím, že se vdává, sotva ji pustili na taneční. Řekla: našla jsem svého osudového! To, že on bez ní v pohodě vydrží, ji netrápilo. Řekli by o ní, že se zamilovala jako kočka. Ale já poznala, že ona nežijí jen v oblacích. Věděla, že bude těžké, že ji tchýně nevzala, otec byl zlatíčko rodiny. Ona vše brala statečně. Odpustila by jí vše kromě jednoho.
Čeho?
Nevěry. Promiň, holka, že to říkám tak narovinu. Ale dřív nebo později by ses to dozvěděla. Je to bolest, když ti trhají duši kritikou a cizími radami. Říkají ti, že jsi nebyla dost, nedala jsi dost lásky. Ale co víc? Říkám to ne proto, aby jsi nenáviděla tátu nač by to bylo? Každý má právo žít, jak chce. Tak proč plýtvat životem na nenávist? On si svou cestu vybral a vidíš, žije si dobře. Raduj se za něj i když to zní divně. V tobě je kus jeho, kus mámy. Ani jeden z nich nejde jen tak oříznout.
Máma nikdy o tátovi neřekla špatné slovo.
A ani neřekne. Je chytrá holka, Mári. Chápe, že je to pořád tvůj táta. A ty jeho milovaná holčička. Tak nač si to dělat složitější?
Máma ho pořád miluje?
Myslím, že ano. Proto nechce změnu.
Babi, myslíš, že já taky jen jednoho a navždy?
Nevím, děvenko. Jen ti přeju, aby ten, kdo přijde, stál za tu lásku
Svého muže, Otu, potkala Marie přesně jak babička prorokovala. Letěla na první zkoušku na vejšce, nabourala do vysokého, nehezkého kluka, tvář nestihla postřehnout, ale bleskový reflex ano. Silné ruce ji zachytily těsně před crash-testem s podlahou, a vesele prohlásil:
Slečno, jste tak rychlá, že se nestačím divit! Řekněte mi číslo, ať vás aspoň někdy doženu!
Telefon mu samozřejmě nedala, ale když vítězně vyšla ze zkoušky, už ji čekal opřený o stěnu.
Tak co, už nespěcháte?
Vzali se po třech letech. Zprvu bydleli s mámou, ale Marie věděla, že tak to dál nepůjde.
Bylo to těžké. Otovi máma nedůvěřovala. Neviděla v něm jistotu pro Marii.
Co je to za povolání programátor? Žvýká chleba, civí do monitoru a ty ho budeš brzy vozit na vozíku!
Nepřeháněj, mami. Nechápu, proč mu závidíš chleba?
Je mi líto tebe. Jednou ti to nedá spát
Ota musel opravdu hodně snažit, aby si švagrovou získal. Trvalo to skoro deset let, ale nakonec máma s úsměvem prohlásila, že Marie má doma poklad; lepší by nesehnala.
To už bydleli s Otou sami ve dvoupokojovém bytě. Ota mizel v kanceláři a rozjížděl startup, Marie byla makléřka na volné noze nohy nás živí, Maruško! O nejstaršího se střídaly babičky, Marie byla vděčná za to, že obě mají ještě pořád všechny kolečka.
První podivnosti se objevily, když čekala druhé dítě.
Maruško, to už jsi načisto zpychla? Odejdeš na hodinu a zmizíš! Já mám taky svoje! zuřila máma, míchajíc jenom pro Otu jeho zamilovaný špenát. Hotovo. Já jdu! A příště si plánuj svůj i můj čas!
Marie nechápala. Vždyť za návštěvu doktora obětovala tu slíbenou hodinu, navíc byl zdravotní dům o ulici vedle. Jenže ta hodina byla včera. Dnes máma přišla v osm, uvařila oběd pro armádu, a teď jí vyčítá, že byla někde pryč, i když vůbec nevycházela z bytu.
Na vyšetření máma ani slyšet.
Nač? Co sis vymyslela? Já jsem zdravější než vy všichni! Mysli radši na babičku. Té by lékař neuškodil.
Marie a Ota se dohodli, že nebudou hrotit a vyjednali opatrně přes otce návštěvu lékaře domů.
Nemám dobré zprávy. Bude to chtít vyšetření, ale už teď vím, že vás čeká složité období.
Marušce mrzly ruce. To není o její mámě! Je přece ještě mladá! Kde by se tyhle potíže vzaly?
Důvodů může být spousta. Pomůže vám, když je budete znát všechny? Někdy je lepší soustředit se na to, co můžeme ovlivnit.
Je nějaká naděje?
Lékařství pokročilo, ale zázrak nemáme. Můžeme proces zpomalit. Získat čas. Třeba se objeví nová metoda.
Tehdy Marie pochopila, že se její život navždy změní. Ať křiví obličej sebevíc nemá jiné cesty. Nejbližší člověk je pro ni právě máma i když má manžela, děti, babičku, tátu. Její úkol je teď jediný zařídit, aby máminy dny byly co nejklidnější. Protože i to je lék.
Přemlouvání na stěhování k nim domů Marie radši nevzpomíná. Ota vyvinul maximum, koupili domek, i za cenu dluhu.
Nijak to přežijem. Hlavní, že jsme pohromadě a ty budeš klidná.
Marie s tváří v Otově dlaních věděla, že o klidu si může nechat zdát.
Přesně to se dělo.
Máma zapomínala, že s nimi už žije, balila kufr.
Maminko, tvůj pokoj je tady, za rohem.
Já mám svůj byt, nechci vaší hostovskou!
Jasně, ale zítra potřebuji, abys pohlídala kluky. A babička je nemocná. Zůstaň, prosím!
Fajn. Ale nemysli si, že to tak bude navěky! Mám taky svůj život!
Samozřejmě, mami.
Ježíšik, co ty už můžeš chápat v tvým věku?
Bez babičky Boženy, co na mámu dávala pozor, by Marie dávno zešílela.
Babi, vážně už si nic nepamatuje?
Ale vždyť ano, Maruško. Hlavně to, co bylo dávno. Neuvěříš, ale i to, co já zapomněla. A já taky vím, jak málo jsem jí dala, když rostla. Vždyť jsme se téměř neviděly. Dělala jsem matku až s tebou. Ty jsi byla moje první. Máma ta je moje bolest. Jak ráda bych teď vrátila čas! Někdy si myslím, že to, co se teď děje, má být, abych jí to vynahradila. Tvého tátu. Celý ten život. Ona sice brblá, ale když se na mě podívá a snaží se vzpomenout, kdo jsem, vím, že ji už nic nebolí. A usměje se. Je to děsivé ale krásné. Každá máma chce, aby její dítě bylo aspoň na chvíli šťastné. A já cítím, že ona šťastná je. Je mladá, zdravá, vše má před sebou. Lásku, tebe, všechny starosti, které ještě nezná. Bože, jak to vydržet, Maruško?
Nevím, babičko nevím
Marie sledovala, jak těžko babička nese, že její jediné dítě odchází do světa, odkud není návratu. Často nacházela mámu sedící na zemi vedle křesla, kde, natažená jak struna, tiše dřímala babička. Marie se ptala:
Vzít ji pryč?
Ne, nech ji To nebude dlouho.
Babička odešla za rok. Zůstala mámin pokoj, ticho v domě a poslední prosba:
Chraň ji, Maruško! Jako oko v hlavě. Já už nemohu dál
Marie, skousla ret, kývla, a přemýšlela jen, jak vycouvat z pokoje, aby babičce neukázala, jak se bojí zůstat sama v bláznivém světě.
Nedívej se na ni už jako na mámu. Víš, říká se, že na stáří se z nás opět stávají děti. Je to pravda. Děti žijí srdcem, hlavou ne. Všechno je emoce. Prosím, vnímej ji jako dítě. Místo mě. Měj pro ni pochopení. Když budeš chtít řvát zoufalstvím, udělej to ale tak, ať jí to neublíží, dobře? Pak si vzpomeň na mé slova. Pohlaď ji Zkus to tak, jak bys chtěla, aby jednou tvoje děti pomohly tobě Slib mi to.
Slibuju
Kolikrát si to Marie v duchu zopakuje? Kdo ví. Právě i teď.
Mrkla na hodiny, povzdechla si a nahmatala tašku. Jo peněženka, klíče od auta, deštník. Všechno. Jdeme na to! Seberu staršího z tréninku, mladšího ze školy a pak do Tesca. Pro banány. Ty malé, jak měla babička nejradši.
Protože máma, když je uvidí, si zase jednou na vteřinu pomyslí, že babička Božena je stále tady. Že stačí přejít pár kroků po chodbě, nevšímat si zamračené pečovatelky, otevřít dveře a uvidět známé křeslo. To křeslo, co do obýváku vůbec nesedí, ale nikdy ho nikdo neodstraní, dokud bude v paměti. A zamumlat:
Maruško! Copak jsi ještě nevyčistila ten potah? Kolikrát ti to mám říkat? Koupilas banány? Babička každou chvíli přijde. Chtěla je.
Jasně, maminko! Posaď se, uvařím ti čaj.
A místo v křesle bude obsazené. A pořád ještě je čas přitulit se k jejím rukám, zachytit ten přísný, ale laskavý pohled. Usmát se na zvídavé:
Marie, co to máš na hlavě? Kde máš hřeben? Honem! Já tě učesám! Ježiši, už je tolik hodin! Spát! Co si dáš ráno k snídani? Krupicovou kaši, nebo lívance?
