Někdy není snadné udělat rozhodnutí, ale pak může obrátit váš život a přinést vám tu největší radost.
Vždycky jsem chtěla dítě – jestli proto, že jsem sdílela hrdlo s pěti dětmi, nebo proto, že jsem jako studentka sledovala svého syna Marina a bylo to těžké, nevím.
A když jsme po náročné kombinaci studia a výchovy dítěte dostudovali a nadechli se před přidělením do práce, Marin začal – jak přes den, tak když se v noci budil – chtít sestřičku nebo brášku.
Nemohla jsem se rozhodnout. Snila jsem o úspěšné kariéře, manžel také, ale Marin se nepřestával ptát. Nechtěl další dárek, běhal za každým kočárkem a říkal, že chce jen jeden – stejný.
Nakonec jsem sklonila hlavu před dětskými slzami, probrala to s manželem a řekli jsme si, že – ačkoli je to těžké – nebude pro nás nemožné vychovávat další dítě.
Narodilo se mi na Štědrý den – bylo to jako dárek pro Marin. Pokřtili jsme ji Christiana a on jako by se rozzářil. Stál u postýlky dítěte, hladil jeho hlavičku, líbal jeho malé ručičky.
Rostli, pomáhali si navzájem…
Nezbývá mi nic jiného než se modlit
A vzájemně se podporovali ve všech směrech. Jen v přerodu šel každý svou cestou a naslouchal jen svému srdci.
Christiana se nejdřív vdala, měla dva syny, vrátila se do práce a teď žongluje s prací a mateřstvím.
Marin se opozdil, hodně se rozhlížel a nakonec našel Elišku. Tichá, ale klidná a oddaná mu dala dceru. Porodila, když jsem odešel do důchodu, a o dítě se téměř kompletně starala.
Toulaly jsme se po parcích, brala jsem ji na prolézačky, na loutková představení. Teď je jí šest – zářivá, klidnější než její matka, hodná jako ona. Ale… už rok pořád říká, že chce brášku nebo sestřičku.
Stejně jako její otec běhá za každým kočárkem a ptá se na miminko. Koupili jsme jí kočárek pro panenky, ale vyhodila ho a vysvětlila, že ji nemůžeme ošálit.
Moje švagrová si také moc přeje druhé dítě. Můj syn je však neoblomný – v těžké ekonomické krizi, ve které žijeme, by si druhé dítě nemohli dovolit.
Snažila jsem se mu připomenout, jak moc nás prosil, jak jsou si teď s Christianou blízcí. Podíval se na mě zamračeně, řekl, že je to jinak (je krize), a požádal mě, abych se do jeho rodiny nevměšovala.
Mělo smysl mu vysvětlovat, že se dvěma dětmi je to pro mě nekonečně těžké, ale zvládla jsem to… Že teď mu plně pomáhám s jedním, ráda pomůžu i s druhým.
Peníze nejsou při výchově dítěte to nejdůležitější.
Švagrová přede mnou plakala a prosila mě o pomoc. Ale jak můžu něco změnit?
To nezáleží na mně. Teď každý den přemýšlím o tom, jak statečná může být žena, která donosí a porodí jedno dítě, že si možná přeje i druhé.
Ale uvědomuji si, jak důležitý je vlastně muž v rozhodnutí porodit nového člověka. V takových chvílích v duchu děkuji svému dnes již zesnulému manželovi za Christianu a ptám se sama sebe, jak silná je ve skutečnosti ženská něha, když nedokáže zlomit mužovo rozhodnutí?
Modlím se – trpělivě a opravdově -, aby moje vnučka s typickou dětskou vytrvalostí překonala synovu tvrdohlavost a aby nám dopřála štěstí. Štěstí, které přijde k novému muži.
A pokaždé budu doufat, že její dětský úsměv bude silnější než slzy mé snachy. Protože život mě naučil, že úsměv dokáže zázraky. Budeme čekat.
