Deník Anny Novotné
Už několik dní ležím ve své posteli, neschopná vstát. Nic mě vlastně nebolí, jen jako by mi chyběla životní energie, hlava se tak zvláštně točí a na nic nemám náladu. Ani chuť vstát a pustit se do něčeho.
Proč vlastně? honilo se mi hlavou. Všechno důležité v mém životě už jsem splnila děti vychovala, rodiče doprovodila na poslední cestu. A teď, teď už jen být. Roky utekly tak rychle, ani jsem si nevšimla jak.
Žádný smysl, žádná chuť cokoli dělat. Rozhlédla jsem se po mém pokoji: ze stropu místy visí pavučiny, pod oknem už dávno převzala vládu plevel na zahrádce, co jsem dřív tak milovala. Začíná svítat, zavírám oči a na chvíli usínám.
Ve snu přichází maminka. To mě zaráží, byla ve snu jen jednou, krátce po pohřbu. Usmívá se na mě vlídně, napřahuje ke mně ruce, jako by mě chtěla pohladit po vlasech, jako kdysi, ale mezi námi je zvláštní neviditelná překážka.
Moje milovaná Aničko, říká tichým hlasem, zítra už přijde tvůj poslední den
Jako by mě někdo vyhodil ze snu ven. Vyskakuji z postele, třesu se po celém těle.
Jak poslední? Už je konec? Proč tak brzy? volám zoufale do prázdna.
V hlavě si představuji, jak tady ležím nehybná, přijedou děti, příbuzní, známí Všude nepořádek, na zahrádce džungle plevelů, k snědku nic. Začínám pobíhat po domě, nevím, kde začít.
V kuchyni rychle zadělávám těsto. Do večera, když mi zbude síla, upeču koláče. Kdybych se ráno už neprobudila
Do lavoru napouštím vodu, chytám hadr a setírám prach i z těch nejzazších koutů, sbírám rozházené věci, myju podlahu.
Tak, teď je v bytě pořádek, vydechuji.
Zahrada. Vybíhám ven, pleju beze spěchu, ani necítím hlad nebo únavu. V hlavě mi bije: Poslední den! Poslední den!
Až když vyhodím plevel z posledního záhonku, cítím, že už nemůžu stát.
Měla bych si odpočinout. Ale ne, až potom.
Vzpomínám na těsto a běžím dovnitř.
A už jsou i koláče hotové a na stole.
Zítra přijedou děti, dají si se mnou čaj a koláče, zavzpomínají, povídám si pro sebe se slzami v očích a ochutnávám jsou výborné, jemné jako peří.
Sedám si k oknu a dívám se ven.
Jak je vlastně krásné být na světě!
Ale už není čas, musím se připravit na svou poslední cestu.
Probírám své věci a pečlivě vybírám šaty, co si obléknu. Nakonec sahám po těch nových, které jsem nikdy neměla příležitost si vzít.
U zrcadla si udělám jednoduchý účes, jemný make-up, oblékám šaty a mimoděk se na sebe usměji.
To je škoda, takovou ženskou nepochovat, ale provdat! pomyslím si ironicky.
Ale osudu se člověk neubrání Připravená uléhám do postele, tentokrát s myšlenkou na odchod.
Než ale stačím usnout, za oknem zastaví auto a zatroubí. U sousedů bývají hosté často, tak to nevěnuji pozornost.
Pak u mě doma někdo zaklepe na dveře. Ptám se, jestli jsou to snad děti. Ne, auto je neznámé.
To je teda káry, vydechla jsem polohlasně, nejspíš někdo zabloudil. Jdu ke dveřím, odjistím závoru a otvírám.
Na prahu stojí muž, elegantní, upravený. Prohlížím si ho z podloubí.
No koukám, vyfintěný jak na svatbu! bleskne mi hlavou.
Jste paní Anna? ptá se mě.
Ano.
Přijel jsem za vámi. Omlouvám se, trochu jsem se zdržel na cestě
A co potřebujete? nechápavě se ptám.
No, ehm, vlastně, zadrhává se, chtěl jsem vás poznat.
Asi jste si spletl adresu.
Ne, opravdu, přijel jsem za vámi. Omlouvám se za překvapení.
Trochu pozdě večer na návštěvy. Poslouchám.
Vím, že je pozdě, promiňte. Přijel jsem z daleka, navíc jsem trochu zabloudil mučivě pokračuje.
Vidím v jeho očích rozpačitost. Dodá: Jmenuji se Sergej Malý. Chtěl jsem se s vámi seznámit.
No to jsem na dnešek měla zcela jiné plány, pomyslím si podivně.
Odkud mě znáte? vyptávám se.
Psával jsem vám přes Skype, ale moc jste tam nebyla Hledal jsem vás, ale to vám povím až potom. Nakonec jsem dostal odvahu přijet.
Co já s tebou? řeknu si v duchu.
Říkám tedy: Sergeji, promiňte, už dávno se s nikým neseznamuji a svůj život měnit nechci. Raději se vraťte domů.
Možná máte pravdu. Omlouvám se, měl jsem zavolat předem. Nashledanou, Anno.
Odskočí k autu, pak se zastaví a podá mi krabičku kvalitních čokolád.
Odpusťte mi, říká tiše.
Se svěšenou hlavou odchází.
Cítím podivný smutek a je mi ho líto. Celý den na cestách, asi by si rád chvíli poseděl a najedl se.
Sergeji, počkejte, pojďte aspoň na čaj, zavolám.
Muž se rozzáří, rychlým krokem je zpět u dveří.
Rád, Aničko, pousměje se a vstupuje dovnitř.
Umýt ruce, ručník je támhle v koupelně, ukážu mu místo. Nalévám čaj, nosím na stůl koláče.
Asi máte hlad, že?
Ano, pokud smím.
Samozřejmě, jen si dejte!
Došlo mi, jak i já mám vlastně obrovský hlad. Jsem ráda, že je všeho dost, rychle prostírám.
Dobrou chuť! řekneme najednou a rozesmějeme se.
Prvně po dlouhé době jím s chutí. Vedle Sergeje mi je najednou nějak dobře a klidně. Ukazuje se jako veselý a vnímavý společník. Za chvilku mám pocit, jako bych ho znala odjakživa.
Aničko, kdybys cokoli potřebovala, pomohu ti, nabídne a já se s úsměvem dívám na jeho oblek.
Pomoc by se našla. Stodola se naklání, plot se rozpadá
Sergej se zamyslí: Já to nějak zvládnu, pomůžu vám se vším.
A už se rychle obléká k odchodu.
Děkuji tedy děkuji ti. Bylo to výborné. Nechci dnes žadonit o nocleh, chápu, že je to nevhodné. Nashledanou, Anno.
Šťastnou cestu, Sergeji.
Ukliím, sedím ještě chvíli a pak jdu do postele vlastně skutečně umřít. Únava mě stáhne do spánku hned.
V noci mě znovu navštíví maminka, ve snu už mě čeká.
Proč jsi včera utekla, dcero? Dnes byl tvůj poslední den samoty. Vím, jak špatně ti samotné je, proto jsme poslali anděla, co na tebe bude dohlížet. Neodháněj ho, pečuj o něj, jako o poklad.
A koho mám chránit, maminko? Váš anděl už ujel, vylekal se všech těch oprav.
Maminka mě kříží a mizí ve světle.
Ráno, ještě za tmy, mě probudí rachot aut. Z okna koukám před domem kamion plný stavebního materiálu. Za chvíli přijíždí druhý, z kabiny vystupují chlapi a něco nosí.
To je co? Nic jsem si neobjednávala.
Chci jít ven a seřvat je, ať to odvezou, ale na dvoře vidím Sergeje, jak ukazuje, co kam složit.
Když chlapi práci skončí, odjíždí.
Stojím venku, nevěřícně hledím na kupy materiálu.
To by šla nová chalupa postavit!
Kolem poledne přijíždí další auto, tentokrát přiváží plechy a dřeva na nový plot! Už tu kdysi taková pojížděla k sousedce a já jí ten krásný plot vždycky záviděla.
Okamžitě se chlapi dávají do práce. Mezi nimi je i Sergej, nejen že velí, ale v rukou mu to jde báječně.
Vycházím ven: Sergeji, proč to děláte? snažím se protestovat.
Aničko, nemějte obavy, uvidíte, že vše bude dobré, běžte domů, dnes je chladno.
Poslouchám vnitřní zmatek. Život mě naučil nevěřit mužům. Dva jsem měla, ale ani s jedním to nevyšlo. Všechno jsem zvládala sama, na nikoho se nespoléhala.
Práce na dvoře pokračují, za pár dní stojí nový plot, nová stodola, v domě nová podlaha a opravená pec. Ale mé podezření vůči Sergejovi přetrvává.
Co za to chce? Mám mu nabídnout peníze? Ale tolik nemám. Dám, co mám, zbytek splatím později.
Večer, když Sergej vstoupí spokojený dovnitř, podávám mu pár bankovek těch pár tisíc korun, co mám.
Vemte si, prosím, zaplatím vám, víc dát nemůžu.
Sergej ale nabídku odmítne, v tichosti odchází a brzy slyším, jak jeho auto odjíždí.
Už druhý den se nevrátil. Týden míjí. Bolest v srdci je až nesnesitelná. Mám ho ráda jako holka v pubertě.
Proč jsem ho od sebe odehnala? Co teď budu bez něj dělat? zní mi v hlavě, jako by tu už byl odjakživa.
Toulám se po vesnici, sama nevím kam, až mě zastaví sousedka, stará Klára Tomešová, co má nos všude.
Aničko, toho chlapa neodháněj, podívej se, co pro tebe udělal! To je chlap, který za něco stojí!
Ale už dávno odjel říkám sklesle.
Sousedka se jen pousměje. Vykládej to někomu jinému vždyť na kraji vesnice zůstává stát jeho auto celou noc.
Kde, kde? ptám se chvatně.
Na odbočce k vesnici
Víc neslyším a běžím, abych ho našla. Ale auto ani Sergej nikde.
Zasmála se mi, ta Klára, vzdychnu si a jdu domů.
V noci nemohu usnout. Vstanu, přehozený pléd, sedím na zápraží. Chlad, halím se víc a víc.
Proč jsem tak smutná a jaká jsem hloupá, říkám nahlas a už se nebráním slzám.
Najednou někdo vběhne, zvedne mě do náruče, políbí na tvář i ústa slzami zmáčená.
Aničko, neplač! prosí mě Sergej.
Kde jsi byl? Proč jsi odjel?
Nikdy jsem neodjel. Nemohl jsem, protože tě miluju.
A já miluji tebe, víc než život.
Pevně se k němu přitisknu, jak k andělu, kterého mi poslala maminka.
Děkuji, maminko, pošeptám a rozpláču se, ale tentokrát už štěstím.
