Anna ležela v posteli už několik dní, neschopná vstát. Nic ji nebolelo, ale hlava se jí točila a všude byla prázdnota, jako by ji vlastní tělo nechtělo pustit ven do dne. Na co vstávat? ptala se sama sebe všechno v tomhle životě už přece udělala: děti odchovala, rodiče na poslední cestě vyprovodila. Najednou byla zbytná, roky zmizely, stekly jako staré pivo ze stolu.
Nic jí nechtělo chutnat. Sledovala pokoj z koutů se na ni dívaly struny pavučin, které spadaly ze stropu na starý koberec, okno bez lesku, za kterým její záhon zapadl do trávy a bodláků. Přes Vltavu křičeli havrani a ráno bylo pořád daleko. Anna zavřela oči a propadla se do spánku.
Ve snu najednou stála naproti své matce. Bylo to zvláštní maminka se jí zdála naposledy před třemi lety, těsně po pohřbu. Teď na ni hleděla laskavě, ruce protahovala k Anně, jakoby ji chtěla obejmout, pohladit po hlavě, jak to uměla jenom ona, ale mezi nimi byla neviditelná stěna, která mamince bránila v doteku.
Moje zlatíčko,” začala máma tiše, zítra už pro tebe přijde poslední den…
Jakoby Annou někdo zalomcoval. Vyskočila z postele, celá se třásla.
Jak poslední? Už je konec? Proč tak brzy?” křičela Anna zmatena do temnoty.
Představila si, jak leží na téhle posteli bez života, jak přijíždějí děti, rodina, známí… V domě nepořádek, na dvoře kopřivy, v lednici pár brambor a tvrdý chleba. Rychle přeběhla bytem, nevěděla dřív, co uklízet.
Na kuchyňském stole převalovala její ruce mouku a kvasnice. Do večera vykynou, napeču koláče. Když se dožiju.
Napustila lavor vodou, popadla hadr a setřela prach ve všech koutech. Posbírala harampádí, které bylo ledabyle poházené, začala drhnout podlahu.
Tak, a v domě je čisto! oddychla si Anna.
Pak zahrada. Běhala, jako by byla posedlá, necítila hlad ani únavu v hlavě jí jen dunělo: Poslední den! Poslední den!
Až když vyplela poslední záhon, ucítila, jak jí hučí nohy.
Měla bych si odpočinout. Ne, až potom, potom odpočinu,” mumlala.
Vzpomněla si na těsto a vrátila se do kuchyně.
A už i koláče voněly na stole.
Tak, zítra přijedou děti, dají si čaj s koláči a vzpomenou si na maminku… Jé, to se mi povedly, jsou jak polštářky! Anna si jeden utrhla a usmála se.
Sedla do křesla k oknu a přemýšlela: Přece jen je krásné žít na tomhle světě! Ale bylo třeba se chystat na poslední cestu…
Začala vybírat šaty, co by si vzala. Nakonec si vybrala nové letní šaty, které neměla nikdy na sobě, a jen lehce se upravila před zrcadlem culík, trochu rtěnky. Přistoupila blíž, zkoušela různé úsměvy.
To je krása! Takovou dceru by měli spíš vdávat, než pohřbívat,” uchechtla se tiše.
Ale s osudem se přetahovat nemá smysl… Lehce ulehla, připravená na smrt. Jenže to nestihla. Zvenku se ozval rachot auta, které zastavilo u jejího domku. Zahoukalo.
To budou sousedi,” pomyslela si Anna, ti k nim jezdili často.
Za chvíli ťukání. Pak znovu.
Není možné, že přijely děti?” Přišla k oknu. Ne, auto bylo cizí.
No to je fáro,” nemohla si pomoci Anna. Kdo by sem zabloudil? Došla ke dveřím, shodila závoru, otevřela. Na zápraží stál muž upravený, pohledný, s květinovými ponožkami a jiskrou v oku. Anna si ho prohlédla.
Hele, vymódil se jak na svatbu! napadlo ji.
Jste Anna? zeptal se muž.
Ano…
Přišel jsem za vámi. Omlouvám se, trochu jsem se zdržel po cestě…
Potřebujete něco? nechápala Anna.
Ano, to je… vlastně… ošíval se, nevěděl, jak pokračovat.
Možná jste si popletl dům,” naznačila Anna.
Ne, ne, jsem tu správně, omlouvám se za nepředvídaný příchod.
No, na návštěvy je docela pozdě. Poslouchám vás.
Vím, měl jsem zavolat. Promiňte, špatně jsem to odhadl, jsem zdaleka a navíc jsem zabloudil…
Když Anna nechápala, pokračoval: Jsem Josef. A chtěl jsem vás poznat.
To jsem měla dneska jiný program, problesklo Anně.
Odkud mě znáte? zeptala se podezřele.
Psali jsme si na Seznamu, ale chodíte tam málo, tak jsem vás vyhledal, neptejte se jak, povím později. Tak jsem přijel.
No, co s tebou, Josefe? honilo se Anně hlavou.
Josefe, podívejte, já se už s nikým novým neseznamuji a nic v životě měnit nechci. Radši jeďte domů.
Možná máte pravdu, měla jste zavolat. Na shledanou, Anno.
Otočil se, rychle přešel dvorek, uprostřed se ale ještě zastavil a podával Anně krabičku českých pralinek.
Promiňte…
A odcházel k autu.
Anně to přišlo líto. Tohohle muže nebylo proč litovat, přece jen cizí a zároveň neznámý, ale něco v něm bylo. Celý den na cestě, a nejspíš hladový.
Josefe, počkejte. Pojďte aspoň na čaj, jste určitě unavený.
Josef hned přiběhl ke dveřím.
Rád, Anno.
Vešli do domu.
Umýt si ruce, ručník je támhle.
Anna zalila čaj, nesla na stůl koláče.
Nedáte si polévku? Nebo aspoň koláč? zeptala se.
Můžu? usmál se Josef.
Jistě, jen si dejte.
Anna zjistila, že je sama hladová. Rozložila na stůl všechno, co upekla.
Dobrou chuť! popřáli si současně a smáli se jako staří přátelé.
Poprvé po dlouhé době Anna cítila, jak jí chutná jídlo, jak je jí lehko a klidno z přítomnosti toho podivného muže. Josef vyprávěl zajímavé příběhy, a za hodinu to vypadalo, že se znají odjakživa.
Anno, kdybyste něco potřebovala, řekněte. Rád pomůžu, řekl Josef.
Anna se zadívala na jeho sako a kravatu a usmála se.
Pomoc? To by se hodilo. Stodola se bortí, plot na dvoře padá, všechno je rozbité…
Josef se zamyslel.
Anno, já to opravím, všechno zvládnu.
Rychle se zvedl. Děkuji vám, všechno bylo vynikající. Nebudu tady nocovat, vím, že je to nepatřičné. Naskledanou, Anno!
Nashle… Hodně šťastnou cestu, Josefe.
Anna pak uklidila nádobí, posadila se a vzápětí se odebrala spát, nebo vlastně umírat.
Sen přišel rychle, únava ji stáhla ke dnu…
A ve snu už na ni čekala maminka: Dceruško, proč jsi včera utekla? Nedomluvily jsme dneska skončil tvůj poslední den osamění. Víme, jaké to je žít sama. Posíláme ti anděla, nevyháněj ho. Bude tě chránit a ty ho opatruj!”
Kdo že ho má opatruvat? Jenže on už utekl, váš anděl, lekl se práce!
Matka ji políbila na čelo a zmizela v záři.
Za svítání, ještě za šera, Anně pod oknem zahřměla auta. Vyhlédla náklaďák plný dříví a tašek na střechu, druhý plný tvárnic a dlažby. Chlapi začali ihned vykládat. Josef jim dával pokyny se zápisníkem v ruce.
Anna byla v šoku. Proboha! To je materiál na celý dům! Já nic neobjednávala!
Chtěla vyběhnout ven a křičet, ať vše odvezou, ale zahlédla Josefa, který usměvavě říkal, kam co položit.
Za pár dní tu stál nový plot, opravili střechu, složili novou kůlnu, dali novou podlahu v kuchyni, přestavěli kamna. Ale Anně to pořád připadalo neskutečné v hlavě otázky: Co z toho ten Josef má? Měla bych mu dát peníze?
Víc ale neměla, jen pár tisíc korun českých.
Když večer unavený, ale šťastný Josef přišel domů, Anna řekla: Josefe, vážně nevím, proč to všechno děláte Ale když už, vezměte si, co mám. Vytáhla bankovec a podávala mu ho.
Josef se usmál a zavrtěl hlavou: Anno, nechte toho, vždyť to nebylo kvůli penězům.
Ale Anna mu peníze vtiskla do dlaně.
Josef rychle vyšel ven, za chvíli bylo slyšet motor. Josef zmizel, nevrátil se ani druhý, ani třetí den, ani za týden
Anně bylo zvláštně. V srdci bolest, neklid, jako by ho znala sto let. Do nikoho a ničeho se nedokázala opřít, byla v Josefovi až po uši.
Proč jsem ho zranila? Jak bez něj teď budu?
Vydala se na procházku, nebylo jasné kudy a proč. Zastavila ji sousedka, ta, která vždycky všechno věděla.
Anno, takovýho chlapa neodháněj! Podívej, kolik ti toho udělal! Zlatej je to muž!
Už je pryč, zamumlala Anna.
Pche, tomu nevěř jeho auto už několik dní dělá kolečko u cesty u lesa, stává tam přes noc!
Kde? Anna zpozorněla.
Hned za zatáčkou do vsi.
Než sousedka domluvila, Anna už běžela, v naději, že Josefa zahlédne. Ale nikde nebyl ani on, ani auto.
Snad si se mnou dělá srandu, rozhodla se Anna a vrátila se domů.
V noci nemohla usnout. Přehodila na sebe tlustý, starý přehoz, šla na verandu. Byla kosa, Anna se zachumlala, sedla na schod a nahlas brečela:
Co já to mám za život… a jak blbá jsem!”
Náhle někdo přiběhl, zvedl ji do náručí a líbal jí tváře mokré od slz.
Anno, neplač, prosím! špital Josef.
Josefe, kde jsi byl tak dlouho? Proč jsi odjel?”
Neodjel, nešlo to. Protože tě miluju…
I já tebe, víc než tenhle svět.
Anna se k Josefu přitiskla a děkovala za anděla, kterého jí poslalo nebe.
Děkuju, maminko! šeptla Anna a tentokrát brečela už jen štěstím.
