Ivana seděla se svou tchyní na staré posteli v malém domku na okraji vesnice nedaleko Hradce Králové. Obě byly vlněným svetrem a teplými šálami pevně zachumlané. Byla zima a právě přiložily do kamen, takže v místnosti se teprve začínalo ohřívat.
Nebojte se, maminko, tiše uklidňovala Ivana paní Martinu Bartošovou, i když jí, přísně vzato, už matka nebyla spíš bývalá tchyně, téměř cizí člověk.
Všechno bude, jak má být. Neztratíme se. Teď Vám dám léky.
Ivana se pokoušela ji uklidnit, jak nejlépe dovedla. Ve skutečnosti však mezi nimi nebyl ani pokrevní vztah, ani pouto dané časem byly dohromady spojeny spíš osudem než rodinou. Její vlastní rodiče jí zahynuli v dětství, a tak právě v Martině našla člověka, kterému se mohla svěřit a který ji objal, když jí bylo těžko.
Když se Ivana vdala za Petra, bylo jí už třicet. Byla jeho druhou ženou: žádnou rodinu nerozvracela. Když začali spolu, byl Petr už rozvedený.
Martinu si získala od začátku a stejně tak i ona svérázná, klidná, dobrosrdečná byla pro Ivanu náhradou za ztracenou maminku.
No jo, spikly jste se na mě! smál se tehdy Petr.
Pět let manželství uteklo jak voda. Pak se ale najednou začal Petr měnit. Byl popudlivý, prudký, měl sklony k alkoholu a po nocích nechodil domů. Občas na všechny křičel, nejen na Ivanu, ale i na Martinu
Pak přišla rána: oznámil, že se rozvádějí a během dvou dnů ať si Ivana vše sbalí. Jeho nová známost, Alena, se přistěhovala tak rychle, že Ivana pomalu nestačila ani sbalit kufr.
Nová přítelkyně, dlouhonohá světlovláska s umělými rty a hustými řasami, které vypadaly, jako by patřily krávě těžko se bylo ubránit ironickému úsměvu.
Ivana ale jen zavrtěla hlavou a s úsměškem řekla: Tak takovouhle holku jste si vybral? Dobře, hodně štěstí Vám přeju!
Petrova slova bolely: Ona je aspoň veselá. Ty a matka dvě staré babky.
Ivana už na tu hádku neměla sílu. Cítila, že nemá smysl se přít, zvlášť když do debaty vstoupila i Alena: A co bude se tchýní? Teď s námi bydlet přece nebude, že ne, Peťulko?
Už bys taky mohla odejít, mami. Všechno už jsi mi přece dala byt, abych postavil tenhle dům
Martina se po těch slovech chytila za srdce.
Žádné scény! Klidně tu zůstaň, ale nechoď mi z pokoje. Teď je tu paní domu Alena.
Konečně! Ať jdou obě pryč špitla Alena.
Ivana zhluboka vydechla: Mami, nebudeme si kazit zdraví. Jedeš se mnou na vesnici?
Radši budu s tebou než s tímhle
Počkej chvíli, posbírám ti věci. Nezapomeň léky, svou šperkovnici
Ivana naházela rychle do kufru všechno nezbytné a ať už jim tam, v tom domě, patřilo, nebo ne, nezůstalo po nich nic.
Na rozloučenou jen zaslechla Alenu: Ano, všechno si vezměte, my cizí věci nepotřebujeme, že, můj miláčku?
Petr mlčky stál ve dveřích, bezmocně sledující, jak ženy odcházejí. Věděl, že tohle mámě nikdy neodpustí. Anebo odpustí vždyť je to matka.
Za půl hodiny už Ivana nakládala věci do auta. Martina tiše plakala vzadu. Ani se na syna neohlédla hluboký povzdech řekl vše. Celý život žila pro ostatní a stejně byla nepotřebná.
Jak teď budeme žít, Ivanko?
Zvládneme to. Nějaké úspory mám, než najdu práci. Ty máš důchod. Na chleba s máslem nám vystačí.
Dojely do vesnice, kde Ivana vyrůstala. Doma bylo chladno. Rychle přiložila do kamen, postavila konvici a udělala čaj.
Martina obdivně kývla: Ty máš zlaté ruce, holčičko. Jako bys tu žila odjakživa.
No, všechno mě naučil děda. Dobře, že máme něco v lednici, nemusíme do obchodu. Stejně nemám ráda ty vesnické drby.
K večeru bylo v domě už teplo.
Zítra tu pořádně uklidím, slíbila Ivana.
Náhle někdo zaklepal. Vešel soused, pan Milan Novotný, sedlák ze statku naproti.
Tak už jsi přijela, sousedko? Auto jsem uviděl. To tě z města vyhnali? prohodil žertem, ale v očích měl starost.
Nebojte, Milane, všechno bude dobré. Dáte si s námi čaj?
Já vás chtěl stejně pozvat na kus řeči. A vy nejste sama?
Paní Martina Bartošová, to je pan Milan Novotný, představila je Ivana.
Však kdybyste něco potřebovaly, stavte se.
Dny v chalupě rychle utekly. Po týdnu bylo čisto a vonělo domácími buchty.
Jednou Martina vzdychla: Víš, Ivano, já jsem taky z vesnice. Vdala jsem se do města. Petrův táta zemřel, když bylo Petrovi třiadvacet. Prodala jsem kvůli němu byt, aby si postavil dům, a slíbil, že budeme všichni spolu. Podívej, jak to dopadlo.
Ivana ji objala: Neplačte, babi, těžko je i mně. Ale život jde dál. Třeba budou časem i vnoučata.
Martina jen mávla rukou: Od té nikdy. A co soused Milan?
On žije sám. Paní se mu utopila, když zachraňovala sousedovic malého chlapečka. Děti nemají, takže Milan žije sám. Byl kamarád s dědou, chtěla jsem mu zavolat, kdybyste něco potřebovala.
Měsíc uplynul v poklidu. Petr se neozýval ani mámě, ani Ivaně. Až jednoho rána zazvonil neznámý telefon.
Haló, Ivano?
Ano.
Je mi líto, ale Váš manžel měl nehodu. Byl opilý, zabil se v autě. Jel s dívkou. Ona to přežila.
Ivana zůstala chvíli jako omráčená. Jak to říct Martině? Okamžitě běžela za Milanem.
Co se děje, Ivano? ptal se Milan, když ji uviděl úplně bledou.
Maminko, posaďte se. Petr už tu není.
Martina se zhroutila: To já jsem vina! Opustila jsem svého syna!
Ne, nestůj si vše za vinu. Vyhodil vás on! Osud si ho našel.
Museli jet na policejní identifikaci. Milan jel s nimi Moje auto bere vše, žádná diskuse, rozhodl.
Pohřeb proběhl v tichosti. Ivana s Martinou se pak rozhodly vejít do domu, který by měl podle zákona připadnout jim oběma. Nebyl čas na rozvod Petr se staral jen o veselí, večírky, Alenu.
Milan jim stále byl po boku, v každé situaci připraven pomoci.
Dům už nepoznávaly: v koutě špinavé talíře, oblečení ve všech místnostech, puch alkoholu i neznáma.
Toto tu žil můj syn? Kam jsme to dospěli!
Ze schodů zeslepeně vyšla Alena, za ní vysmátej svalovec v trenkách.
Co tu chcete? Dům je můj, zmizte odsud! zaječela.
Doklady ukažte, vystoupil Milan.
Žádné nemám, dělali jsme svatbu!
Petr nebyl ani rozvedený! A na žádné svatby nám nevěšte bulíky.
Stejně tu zůstanu! Teď je dům můj!
To sotva. Tak, vypadněte oba! A rychle!
S Milanovou pomocí zjistili, že doklady jsou v pořádku a ihned vyměnili zámky. Mnoho věcí tam museli vyhodit.
Moc vás lituji, že se sem vracíte, loučil se Milan. Zvyk jsem si na vás.
Budeme jezdit na návštěvu a vy za námi, slíbily.
Zase se cítím jako za mlada. Mám pocit, že… usmál se Milan, když pohlédl na Martinu.
No jo, tady kvetou city! dobírala ho Ivana.
O rok později Milan a Martina svatbu opravdu měli. Ve třech jim bylo dobře. Ivana zůstala jejich dcerou, i když vlastní se nikdy nedočkala. Nakonec však adoptovala dvě děti bratra a sestru. Děti nerozdělují a rodinu může najít kdokoliv, v každém věku, kdykoliv. Okolnosti někdy otevřou novou cestu a přijdou noví blízcí.
