Za čtrnáct dní jsem měl odletět na služebku a my dva jsme se s Miluší Novákovou pohádali. Pořádně. Tak, že to našeho kocoura Mourka vylekalo natolik, že zalezl bůhvíkam, jen aby se nedostal pod horkou ruku.
Miluše si řekla o květiny.
– Tomáši, kup mi květiny. Jen tak. Bez důvodu.
– A důvod? – zeptal jsem se a nespouštěl oči z mobilu.
– Já. Já jsem důvod.
Pomyslel jsem si: „No co, to je racionální.“ Šel jsem do obchodu. Za dvacet minut jsem se vrátil s velkou taškou. Miluše se usmála, nahlédla dovnitř. Vytáhla hlávku zelí. Čerstvou, pevnou, bílou.
– To jsou květiny? – zeptala se tiše.
– To je zelí. Kytice stojí pět set korun a uvadne. Zelí stojí pětadvacet a máme z něj salát na tři dny.
– Tomáši.
– Co?
– Jsi idiot.
– Jsem tvůj idiot.
Tři dny se mnou nemluvila. Já jsem nechápal, čím jsem ji urazil. Ona mi to neřekla. Pak jsem odjel na služebku. Do Ostravy. Řekl jsem:
– Práce, nic osobního.
Miluše si v duchu řekla: „Nic osobního, to jsme my.“
Odjel jsem na dva týdny. Ona zůstala se dvěma dětmi, kocourem, nekonečným praním, školou, školkou a věčnou vaječinou k snídani. A s WhatsAppem. Tam jsme si psali.
Den první.
Já: „Dorazil jsem. Pokoj je ošklivý. Zítra jednání.“
Ona: „Výborně. Mourek sežral granule a hodinu mňoukal, že chce přidat.“
Já: „Kdo je výbornej? Já, nebo kocour?“
Ona: „Kocour.“
Den druhý.
Já: „Fotka snídaně. Fotka hotelu. Fotka kolegy Karla, který v sousedním pokoji chrápe.“
Ona: „Hezký. U nás teče kohoutek. Voda teče. Zavolala jsem instalatéra. Nepřišel.“
Já: „Zavolej správci domu.“
Ona: „Zavolala. Řekli, že do tří dnů pošlou člověka.“
Já: „Tak to jsou volové.“
Ona: „Volové jsou ti, co odjeli do Ostravy.“
Den třetí.
Já: „Jak se mají děti?“
Ona: „Syn přinesl pětku, dcera nechce večeřet. Jsem vyřízená.“
Já: „Drž se.“
Ona: „Díky, nedržím se. Padám.“
Den čtvrtý.
Já: „Dnes jsem v obchoďáku viděl obrovskýho plyšovýho zajíce. Chtěl jsem ho koupit dceři, ale bál jsem se ho táhnout do letadla.“
Ona: „Tys nikdy neměl problém táhnout něco do letadla. Bál ses utratit peníze navíc.“
Já: „Odhalilas mě.“
Ona: „Odhalila jsem tě už na prvním rande, když sis objednal čaj bez cukru a řekl, že je sladký škodlivý.“
Já: „A ty sis tehdy objednala zákusek a snědla ho celá sama.“
Ona: „Protože tys mluvil o tom, jak je to škodlivý.“
Den pátý.
Já: „Dnes jsem usnul na jednání. Vážně. Zavřel jsem oči a na vteřinu vypnul. Když jsem je otevřel, všichni na mě koukali.“
Ona: „Vyhodí tě?“
Já: „Doufám. Jsem unavený.“
Ona: „Já taky.“
Já: „Budeme unavený spolu, ale každý v jiným městě?“
Ona: „Budeme unavený spolu, ale doma. Kdy se vracíš?“
Já: „Stýská se mi.“
Ona: „Mně taky.“
Chvíli jsem mlčel. Pak jsem napsal: „Víš, teď jsem pochopil, že mi nechybí domov. Chybíš mi ty. To, jak ráno piješ kafe a ušklíbáš se, protože je horký. To, jak nadáváš kocourovi a pak ho lituješ. To, jak se směješ, když syn vypráví svoje vtipy.“
Neodepsala. Později mi řekla, že si tu zprávu přečetla pětkrát a pak se rozplakala. Protože jsem jí za patnáct let manželství nic takového neřekl. Jsem materialista, pragmatik, člověk, který řekne „miluji tě“ jen k narozeninám, a to ještě po připomenutí. A tady najednou kafe, kocour, vtipy. Jako by mi někdo ukradl telefon. Nebo jako by mě z ničeho nic ranilo osvícení.
Den šestý.
Ona: „Byls včera opilej?“
Já: „Ne. Naprosto střízlivý.“
Ona: „Tak proč takový řeči?“
Já: „Protože se mi stýská. Je to jako alkohol – mozek se vypne, jazyk se uvolní.“
Ona: „Přirovnal jsi lásku k alkoholu?“
Já: „Přirovnal jsem lásku k upřímnosti. Někdy, aby byl člověk upřímný, musí být trochu opilý. Nebo hodně osamělý.“
Ona: „Jsi osamělý? Vždyť tam máš kolegy.“
Já: „Kolegové nejsou ty. Nevědí, že se bojím tmy a spím s noční lampičkou. Ty to víš. A nikdy ses mi nesmála.“
Ona: „Smála. Jednou. Když jsi řekl, že se bojíš tmy, protože tam může být Mourek.“
Já: „Mourek je zvíře. Kadí do bačkor. To je děsivý.“
Ona: „Jsi idiot.“
Já: „Jsem tvůj idiot.“
Den sedmý.
Probudila ji zpráva. Napsal jsem ve čtyři ráno: „Nespím. Myslím na tebe. Představuju si, jak se potkáme na letišti. Budeš v těch modrých šatech, který mám rád. Já budu mít kytici. Obejmeme se a já řeknu: ‚Promiň, že jsem takovej.‘ Ty se zeptáš: ‚Jakej?‘ Já řeknu: ‚Nemluvnej.‘ Ty řekneš: ‚Jsem zvyklá.‘ Já řeknu: ‚To je špatně.‘ Ty řekneš: ‚To je život.‘“
Neodepsala. Jen si oblékla ty modré šaty. I když bylo teprve sedmé ráno a na letiště se mělo jít až za týden.
Den osmý.
Já: „Dnes jsem byl v zoo. Sám. Díval jsem se na opice. Jsou jako naši kolegové – šklebí se, hážou po sobě jídlo, nasazují si šéfovskej výraz.“
Ona: „Sám v zoo? Ve čtyřiceti?“
Já: „A co? Mám právo na dětství. Vždyť mi ho přece dovolíš.“
Ona: „Dovoluju. Ale foť.“
Poslal jsem fotku. Opice dělala ksicht. Já taky. Smála se nahlas. Děti přiběhly: „Mami, co se děje?“ Ona: „Táta dělá blbosti.“ Děti: „On dělá blbosti vždycky, když nejsme doma.“ Ona: „Jo. Škoda, že si toho nevšímáme.“
Den devátý.
Já: „Říkal jsem si tady: Pamatuješ, jak jsme se poznali? Upustila jsi v metru peněženku, já ji zvedl. Řekla jsi: ‚Vy jste moc všímavý.‘ Já řekl: ‚A vy jste moc krásná.‘ Pak jsme šli na kafe.“
Ona: „Dodnes si pamatuju, že sis dal čaj bez cukru.“
Já: „A ty zákusek.“
Ona: „Dodnes si ho pamatuju. Byl výbornej. S višní.“
Já: „A já si pamatuju, jak ses na mě dívala. Jako bych nebyl jen chlap z metra, ale celej život.“
Ona: „Byl jsi celej život. Pořád jsi. Jen na to občas zapomenu.“
Já: „Já taky. Ale teď nezapomínám.“
Den desátý.
Celý den jsem nenapsal ani slovo. Od rána do večera ticho. Miluše volala, já nebral. Psala, neodpovídal. Později mi řekla, že začala panikařit. Představovala si to nejhorší: spadl jsem, jsem nemocnej, srazilo mě auto. Mourek chodil po bytě a loudil jídlo, děti chtěly pohádky. A ona myslela na mě.
V jedenáct večer přišla zpráva: „Promiň. Vybil se mi mobil. Nechal jsem nabíječku v hotelu. Celej den jsem sháněl novou. Karel mi jednu dal, ale vzal si slib, že už neusnu na poradě. Jak se máš?“
Ona: „Bála jsem se. Myslela jsem, že jsi umřel.“
Já: „Žiju. Stýská se mi. Brzy se vrátím.“
Ona: „Za tři dny.“
Já: „Za tři dny. Přijdeš na letiště?“
Ona: „V modrých šatech.“
Já: „Já s kyticí.“
Ona: „Domluveno.“
Den jedenáctý.
Já: „Koupil jsem dárky. Synovi stavebnici, dceři zajíce, tobě šálu.“
Ona: „Neumíš vybírat šály. Minule jsi přivezl růžovou a já růžovou nenosím.“
Já: „Není to růžová. Je to prašná růže.“
Ona: „Prašná růže je růžová.“
Já: „Je to barva západu slunce nad Ostravou.“
Ona: „Tys byl básník?“
Já: „Jsem účetní. Ale kvůli tobě se ze mě může stát básník.“
Ona: „Nemusíš. Mám tě ráda jako účetního. Má čitelnej rukopis a čísla ti sedí.“
Den dvanáctý.
Já: „Zítra letím. Čekej na mě.“
Ona: „Počkám.“
Já: „Nejsi nervózní?“
Ona: „Ne.“
Já: „Já jo. Jako poprvý.“
Ona: „Poprvý jsem se zalkla zákuskem a tys mě plácl po zádech. Bylo to trapný.“
Já: „Mně to bylo příjemný. Dotkl jsem se tě.“
Den třináctý. Setkání.
Stála na letišti v modrých šatech. S dětmi. Kocoura jsme samozřejmě nevzali, ten by dělal scény. Dívala se na příletovou tabuli. Můj let měl hodinu zpoždění. Pila kafe, děti hrály na mobilech. Později mi řekla, že si v duchu říkala: „Proč psal o nohách? Proč o kávě? Proč o opicích? Nikdy takovej nebyl. Možná se do mě znovu zamiloval? Nebo je to jen služebka – vypojení z běžnýho života, od dětí, od přepálený vaječiny? Možná doma zase zmlkne, zeptá se na zelí a zmizí u notebooku?“
Vyšel jsem z příletový haly. S kyticí. Obrovskou. Takovou ode mě neznala – jen ze svatby, a tu vybírala tchyně. Přistoupil jsem, objal ji, políbil. Řekl jsem:
– Promiň, že jsem takovej.
Ona: „Jakej?“
Já: „Nemluvnej.“
Ona: „Jsem zvyklá.“
Já: „To je špatně.“
Ona: „To je život.“
Já: „Ne. To je zvyk. Já se změním.“
Ona: „Nemusíš. Mám tě ráda takovýho, jakej jsi. I s tím zelím.“
Já: „Zelí byla chyba.“
Ona: „Zelí je minulost. Kytice je přítomnost.“
Jeli jsme domů. V taxíku jsem ji držel za ruku. Děti usnuly. Mourek nás přivítal na prahu, očichal kytici, kýchnul a odešel do kuchyně.
Miluše dala kytici do vázy. Já uklidil notebook do šuplíku. Řekl jsem:
– Dnes nepracuju. Dnes jsem jenom tvůj.
Ona: „A zítra?“
Já: „Zítra jsem tvůj i s notebookem. Ale dnes ne.“
Objednali jsme si pizzu, pili víno, koukali na film. Blbej film o lásce. Ona se smála, já ji objímal. Mourek seděl vedle a loudil salám.
– Tomáši, – řekla. – Ty se vážně změníš?
– Nevím. Ale zkusím.
– A když to nevyjde?
– Tak mi budeš psát: ty jsi vůl. A já ti budu psát: stýská se mi po tvých nohách.
Zasmála se.
– Jsi idiot.
– Jsem tvůj idiot.
Dopili jsme víno, dojedli pizzu. Uložili jsme děti. Mourek usnul v křesle. Miluše se na mě podívala.
– Víš, mně se taky stýskalo. Ne po tobě – po nás. Po tom, jací jsme byli na začátku. Veselý, praštěný, bez hypotéky a bez zelí.
– Zelí je symbol mý hlouposti. Už žádný zelí nekoupím.
– Kup. Ale spolu s kytkou.
– Domluveno.
Objali jsme se a usnuli. Na gauči. Protože postel už zabral kocour.
Ráno jsem šel do práce. S notebookem. Políbil jsem ji a řekl, že ji miluju. Večer jsem nezapomněl na kytku. Stavil jsem se v květinářství a řekl: „Dejte něco levnýho, ale ať se manželka usměje.“ Prodavačka nabídla sedmikrásky. Vzal jsem je. Miluše je dala do vázy. Mourek je očichal, kýchnul a šel pryč. A tak to bylo každý den.
Tolik k tomu příběhu. Obyčejná věc. Prostá. Místy nešikovná, až pitomá. No a? Láska často zní blbě. Ale to neznamená, že není. A já už vím, že někdy je nejvíc k životu zrovna ta, co zní jako „ty jsi vůl“ a „jsem tvůj idiot“.