Podvodníci se zaradovali, když jim otevřela drobná, devadesátiletá stařenka. Ale za ní se objevil obrovský pes Karel…
Anna Nováková, přestože už stará, je stále docela moderní. Ve svých devadesáti letech komunikovala s vnoučaty přes Skype a účty platila přes internet. „Proč bych stála ve frontě na poště a ztrácela čas?“ říkala si.
Muž Anny Novákové zemřel před dvanácti lety. Jediným živým tvorem, který jí zpestřoval život, byl také již starší (podle psích měřítek, samozřejmě) pes jménem Karel — jméno mu kdysi dal manžel Anny Novákové.
Každé ráno a večer všichni sousedé viděli Annu Novákovou, jak se pomalu prochází s hůlkou v jedné ruce a vodítkem ve druhé. Vodítko bylo spíše pro pořádek — Karel za celý svůj život nikoho nekousl, i když vypadal hrozivě, zejména v mládí.
Samozřejmě, že Anna Nováková věděla, že právě takoví osamělí staří lidé se často stávají oběťmi podvodníků. Nejprve jí o tom řekli vnoučata. Potom místní policista. Pak o takových případech četla na internetu. A před pár měsíci jí telefonovala známá v slzách, že jí vylákali peníze na pohřeb.
Když Anna Nováková slyšela zvonek u dveří, byla už ostražitá. Na prahu stáli dva mladí lidé — chlapec a dívka kolem pětadvaceti let. Tvrdili, že jsou ze sociálních služeb.
„Ale já nikoho nevolala,“ řekla Anna Nováková s rafinovaným pohledem.
„My jsme přišli sami,“ usmál se široce mladík. „Řekněte, kupovala jste si něco minulý měsíc v lékárně?“
„No jistě, že jsem kupovala. V mém věku chodím do lékárny stejně často jako do potravin! Devadesát let není žádná legrace!“ odpovídala Anna Nováková. Mohla by hodiny vyprávět, co koupila, jaké léky užívala a s jakým účinkem.
To ale mladé lidi zřejmě nezajímalo.
„Tak vám náleží kompenzace od státu! Je to nová podpora od vlády. Pojďte, půjdeme dovnitř, najdete účtenky a my vše zaznamenáme!“ navrhla dívka.
Anna Nováková se pro sebe usmála. Tuto fígl znala: nezvaní hosté vstoupí do bytu, jeden odvede pozornost majitelky, druhý mezitím prohledává úkryty a bere, co kde najde.
Přesně tak to bylo. Paar vstoupila do pokoje — a dívka hned požádala Annu, aby ji doprovodila do kuchyně a nalila ji vodu.
„Jistě, slečno! A aby se, mladý pane, tady nenudil, Karel zůstane s vámi,“ usmála se Anna Nováková.
Právě v tu chvíli vešel do pokoje pes Karel — ospalý, ale znepokojený přítomností cizinců. Vypadal hrozivě, i když už byl starý.
Anna Nováková s dívkou opustily místnost. A Karel pomalu přistoupil k mladíkovi a upřeně mu pohlédl do očí.
„Tomu dolovat věci nedám!“ jako by chtěl říct pes. Mladík se bál udělat sebemenší pohyb.
Není divu, že po takovém přijetí si dvojice vzpomněla na naléhavé záležitosti a rychle se chystala odejít.
„A co kompenzace? Třeba za léky?“ ptala se s úsměvem Anna Nováková.
„Ozveme se vám později,“ zamumlala dívka a spěchala ven.
Anna Nováková je vyprovodila přísným pohledem, zavřela dveře a pohladila Karla. Pak vytočila číslo místního policisty a popsala dvojici — ať si zjistí, co je to za „sociální službu“.
