Podvodníci se rozzářili, když jim otevřela dveře drobná devadesátiletá stařenka. Jenže za ní se objevil obrovský pes Karel…
Božena Dvořáková, ač stará, je plně moderní žena. V devadesáti letech si povídala s vnoučaty přes Skype a platila účty online. „Proč bych čekala ve frontě na poště a ztrácela čas?“ říkávala.
Své manžela pohřbila před dvanácti lety. Jediným živým tvorem, který jí dělal společnost, byl neméně starý (na psí poměry) pes jménem Karel — manžel Boženy mu svou podivnou přezdívku dal už dávno.
Každé ráno a večer lidé vídali Boženu pomalu se procházet s hůlkou v jedné ruce a vodítkem v druhé. Vodítko bylo spíše pro pořádek, neboť Karel za celý život nikoho nikdy nekousnul, i když vypadal hrozivě, obzvláště zamlada.
Samozřejmě si Božena byla vědoma, že starší osamělí lidé jsou často oběťmi různých podvodníků. Řekla jí to nejprve její vnoučata. Pak to slyšela od místního strážníka. Zjistila to i z internetu. A před pár měsíci jí kamarádka s pláčem vyprávěla, jak jí podvodníci vylákali peníze.
Takže když někdo zazvonil u dveří, Božena byla na pozoru. Na prahu stály dvě mladé osoby — chlapec a dívka, oba kolem pětadvaceti let. Představili se jako pracovníci sociální služby.
„Ale já nikoho nezvala,“ řekla Božena s mazaným úsměvem.
„Přišli jsme sami,“ chlapec se široce usmál. „Řekněte nám, kupovala jste si v posledním měsíci něco v lékárně?“
„Jakpak bych ne!“ odpověděla Božena. „Mám věk, kdy do lékárny chodím, jako když jdu do obchodu s potravinami! Devadesát let, to není legrace!“ Mohla by do nekonečna vyprávět, co si koupila, jaké léky brala a jaký měly účinek.
To ale mladé lidi příliš nezajímalo.
„Máte nárok na kompenzaci od státu! Je to nová podpora od vlády. Pustíte nás dovnitř, najdete účtenky a my vše zaevidujeme,“ navrhla dívka.
Božena se při této myšlence pousmála. Tuhle praktiku dobře znala: nevítaní hosté vstoupí do bytu, jeden odvede pozornost paní domu, zatímco druhý prohledává skrýše a bere vše, co není pod přísným dohledem.
A přesně tak se to vyvíjelo. Když vstoupili do místnosti, dívka okamžitě požádala, zda by se s ní nemohla Božena vydat do kuchyně a nalít jí vodu.
„Jistě, zlatíčko,“ usmála se Božena. „A zatím, pane, tu s vámi Karel zůstane.“
Karel vešel do pokoje, ospalý, ale znepokojený neznámými lidmi. Přesto vypadal hrozivě, i když stárnul.
Božena s dívkou odešly z pokoje. Karel se pomalu přiblížil k chlapci a upřeně mu hleděl do očí.
„Jakmile se začneš hrabat v jejích věcech, ukousnu ti hlavu,“ jakoby chtěl říci pes. Mladík se ani nepohnul.
Není divu, že po takovém přijetí si mladá dvojice vzpomněla na náhlé povinnosti a spěchala pryč.
„A co třeba ta kompenzace? Na léky?“ zeptala se Božena s jemností.
„Ozveme se vám později,“ zamumlala dívka, když spěchala k východu.
Božena doprovodila hosty přísným pohledem, zavřela dveře a pohladila Karla. Poté zavolala strážníkovi, popsala tu dvojici a nechala policii, ať zjistí, co je to za sociální službu.
