Naše generace byla soudržnější, čestnější, lidštější… a skutečně šťastná.
Každým rokem se více utvrzuji v přesvědčení, že svět, ve kterém jsem vyrůstal, je nenávratně pryč.
Stárnu. Moje generace pomalu odchází a s ní mizí i ten duch jednoty, který kdysi činil náš život opravdovým, plným smyslu a společným úsilím.
Když si teď zapnu televizi, vidím stále to samé: záplavy, poničené silnice, odpadky na ulicích, chaos. A nekonečné obviňování – za všechno mohou vláda, úředníci, podnikatelé, ale nikdy ne sami lidé.
Dívám se na mladé a chápu – něco se zlomilo. Stěžují si, vyžadují, protestují. My jsme tenkrát prostě šli a dělali.
Budovali jsme zemi vlastníma rukama
Moje generace – to jsou poválečná léta, doba velkých staveb. Neseděli jsme v kancelářích, nepsali stížnosti, nepožadovali náhrady. Zvedali jsme zemi z trosek, vytvářeli ji podle svých možností, protože jsme věřili – děláme to pro sebe, pro své děti.
Stavěli jsme silnice, tunely, mosty. Budovali jsme podniky, pracovali na polích, vytvářeli systém vodních nádrží, který podporoval zemědělství. A nejenže jsme stavěli – vše jsme udržovali v pořádku.
Vyrůstal jsem na vesnici, u řeky. Věděli jsme, že pokud nebudeme dbát na koryto, na jaře voda může vystoupit z břehů a zatopit domy.
Ale nikdo nečekal na „odborníky“.
Na jaře a na podzim jsme se scházeli celá vesnice. Čistili jsme koryto, odstraňovali překážky, káceli staré stromy, jež mohly bránit toku vody.
Nikdo nežádal peníze. Nikdo nečekal příkazy „shora“.
A po práci jsme si rozložili deky na trávě, vytáhli jídlo z tašek a vzájemně se hostili. Večer někdo přinesl harmoniku a celá vesnice zpívala.
Byli jsme jedna rodina.
Dnes jsou lidé jiní
Dnes nikdo nechce nést odpovědnost za svůj život.
Vidím mladé kluky, silné a zdravé, kteří si na sociálních sítích stěžují, že se jim pod oknem zřítil most nebo praskla trubka, že píší na úřady a zpět ticho.
A mám chuť se zeptat:
„A co jsi sám udělal?“
Proč jsi nesvolal sousedy, nevyšel, nevyčistil, nezpevnil, neopravit? Proč čekáš, že někdo přijde a vyřeší tvoje problémy?
Neomlouvám úřady. Mají dost svých chyb – zapomněli, že jejich práce není jen sedět v kancelářích a slibovat.
Ale lidé se změnili.
Dnes každý myslí jen na sebe.
Někdo vydělává na všem možném, prodává půdu, která živila generace, odčerpává vodu z nádrží pro svůj zisk.
A když přijde neštěstí, krčí rameny: „A co jsme mohli udělat?“
Jsem hrdý na svou generaci
Vím, že nás nazývají „starými“. Že se smějí našim zvykům, naší odolnosti.
Ale víte co?
Jsem hrdý na to, jak jsme žili.
Jsem hrdý na to, že jsme věděli, co je práce.
Že jsme se neschovávali za cizími zády, ale problémy jsme řešili sami.
Nečekali jsme na pomoc od státu – svůj život jsme si budovali vlastníma rukama.
Byli jsme soudržní. Opravdoví.
Čestní.
Lidští.
Žili jsme, a ne jen přežívali.
A byli jsme šťastní.
