Tchyně navrhla následující řešení: měli jsme se k ní přestěhovat a pronajmout náš byt. Neměli jsme moc na výběr, takže jsme souhlasili. Dokud byl můj manžel doma, všichni se ke mně chovali mile, ale jakmile odešel, všechno se změnilo. Okamžitě mě „usměrnili“ a ani jsem se nesměla přiblížit k lednici.
Mnohokrát jsem plakala před manželem a snažila se mu vysvětlit, co se děje, ale nevěřil mi. Tvrdil, že jeho matka a sestra by nikdy nic takového neudělaly. Zejména pochyboval, když jsem mu řekla, že mi mažou hřeben nějakou lepkavou látkou. Nevím, jak dlouho bych to ještě vydržela, kdyby se nestala jedna rozhodující událost.
Obvykle jsme ráno odcházeli společně – on do práce, já vodila děti do školky. Ale toho rána se **Jakub** necítil dobře a rozhodl se zůstat doma. Odešla jsem, abych vyřídila pár věcí, a když jsem se vrátila, narazila jsem ve dveřích na **Michala** (partnera mé švagrové **Anny**).
– Hej ty, skoč pro pivo, hned!
– Ty ses zbláznil? – zeptala jsem se šokovaně.
– Co, nerozuměla jsi? Řekl jsem rychle! Musím to snad zopakovat?
Z kuchyně vyšla tchyně:
– Přesně tak! Ať aspoň jednou udělá něco užitečného, ta neschopná! A ať rovnou vynese i odpadky!
V tu chvíli se otevřely dveře do našeho pokoje a objevil se **Jakub**. Nastalo tíživé ticho. Tchyně okamžitě zmizela v kuchyni, zatímco můj manžel přistoupil k **Michalovi**, chytil ho za límec a vyhodil ho ze schodů se slovy, ať už se tu nikdy neukazuje.
**Anna** chtěla něco říct, ale jen pokrčila rameny. Tchyně se pokusila vyvolat hádku, ale **Jakub** ji okamžitě umlčel. Hned zavolal našim nájemníkům a oznámil jim, že to bude jejich poslední měsíc v našem bytě. Pak se otočil k matce a sestře a důrazně řekl:
**„Jestli do konce měsíce řeknete ještě jediné urážlivé slovo na adresu mé ženy, můžete mě považovat za svého syna navždy ztraceného.“**
O měsíc později jsme se vrátili do vlastního bytu. Ale tenhle noční můra mě ještě dlouho pronásledovala. Tchyně a tchán se **Jakuba** zřekli, ale jemu to bylo úplně jedno. Dokonce řekl, že je už nikdy nechce vidět ani slyšet.
