Dříve jsem pro svou tchyni byla hadem a lenoškou. Teď jsem svatá – skoro denně mi volá a prosí o odpuštění. Jenže já jejím slovům nevěřím ani kapku. Chci říct jen jedno: „Dobře vám tak! Sklízejte, co jste zaseli!“
Takže v roce 2017 se vdávám za Petra. Studujeme spolu, seznámíme se v prvním ročníku na univerzitě. Po bakaláři se bereme. Já nejsem místní – přijela jsem do Prahy z malé vesničky Malá Skála.
Protože jsme ještě studenti a nemáme peníze, rozhodneme se bydlet u tchyně. Jarmila Nováková má třípokojový byt v centru s krásnou rekonstrukcí. Nejprve souhlasím – rychleji ušetříme na vlastní hnízdo, nebudeme platit nájem.
Tchyně mě ale nepřijme. Nestydí se říkat, že si pro svého jediného syna představovala lepší ženu:
– Neomytá vesničanko. Tady v městě platí jiná pravidla, miláčku. Myslela sis, že si vezmeš Petra kvůli bytu? Nepovede se!
Přitom už tehdy mám práci – jako asistentka v překladatelské agentuře. A pak se doma snažím uklízet, vařit. Jenže tchyni stejně nevyhovím.
– Co je to za šlichtu? – ptá se.
– To je zelňačka, čerstvá, právě uvařená.
– Ty jistě takovou zelňačku vaříš prasatům!
Petr se s matkou ani nepokusí mluvit – moc se jí bojí. Bojí se, že nás z bytu vyhodí.
Ilustrační foto. Snímek není dokumentárním potvrzením popsané situace.
Tím naše problémy nekončí. Za rok naspoříme slušnou částku, ale všechny peníze jdou na rekonstrukci u tchyně. Kupujeme novou lednici, mikrovlnku, dřez, digestoř a skříňky. Starou lednici tchyně nevyhodí – přesune ji do naší ložnice. Tam skladujeme všechny naše potraviny. Jednou si vezmu kousek másla – a ona zvedne takový křik, jako bych ji okradla!
Žiju v tomhle blázinci další tři roky. Když začne pandemie, všechno se obrátí naruby. Petra propustí, pořád sedí doma. Já pracuji na dálku, dostanu pracovní notebook.
Tchyně mi zase vyčítá:
– To je práce? Radši vstaň a umyj nádobí!
– Hned. Jak dopíšu ty papíry.
– A co vaření? Podívej se na Petra, jak zhubl! Jsi špatná hospodyňka!
Nevydržím to – sbalím všechny věci a vrátím se k rodičům do vsi. Petr mi potom zavolá jen jednou – prosí mě, abych se s matkou usmířila.
Takže se rozvedeme. Díky Bohu, pracuji dobře – podaří se mi koupit byt v Praze. Nedávno si pořídím i auto. Teď žiju v Praze, otevřu si vlastní překladatelskou agenturu a mám skvělé zaměstnance.
A před měsícem mi najednou volá tchyně:
– Boženo, ty jsi tak chytrá. Slyšela jsem, že máš skvělou práci. Vždycky jsem říkala, že v životě něčeho dosáhneš.
Ztratím řeč – vzpomenu si, jak mě dřív „chválila“.
– No, děkuji…
– A ještě jsi se nevdala?
– Ne. A co je vám po tom?
– Petr bez tebe chřadne, hyne. Možná byste se mohli sejít?
Ukáže se, že Petr si po rozvodu nenašel ani ženu, ani práci. Celé roky sedí matce na krku, jen občas přivydělá nějakou nárazovkou.
A tchyně se zřejmě dozví o mém podnikání a bytě – a rozhodne se tak „usmířit“. Teď mi volá skoro denně. Už mě to nebaví, a tak konečně udělám tečku za touhle nesmyslnou konverzací:
– Víte, vy jste asi zapomněla, jak jste mi nadávala do neomytých vesničanů, jak jste kritizovala moje jídlo. Dokonce jste mě peskovala za tu práci!
– To bylo dávno. Co bylo, to je zapomenuto.
– Ne, takhle to nefunguje. Bůh vás za to potrestal! Klidně si svého synáčka chovejte dál a najděte mu důstojnou ženu. Protože já jsem ta neomytá vesničanka!
Ani trochu se nestydím, že jsem tchyni takhle odbyla. Přesněji bývalou tchyni. Ona sama zničila naši rodinu, a teď se chce smířit? Děkuji, ale jak se říká – dvakrát do stejné řeky nevstoupíš.
