**Deník, 31.prosinec**
Děťátko, neber to špatně! řekl mi starý muž, když jsem ho potkal u vchodu do domu. Jmenuji seMilanNovák. Přijel jsem navštívit svou dceru. Není to jednoduché…
Do nového roku zbývalo jen pár hodin. Všichni kolegové už byli doma, ale Vendy, která pracuje v poště, nikdo nečekal.
Aby se vyhnula práci první ledna, rozhodla se vše zařídit předem. Domů dorazila včas, v lednici už čekala pár salátů, ovoce a šumivé limonády připravené den předtím.
Neměla už nikoho, pro koho by se oblékala. Chtěla si sundat podpatky a obléct si měkký pyžamový oblek.
S Pavlem se rozvedli před několika měsíci a rozchod byl tak těžký, že Vendy nechtěla navazovat nové vztahy. Teď jí to vyhovovalo mohla být sama.
Pavel se snažil ji získat zpět, volal jí několikrát, ale Vendy nechtěla začínat znovu. Nevyjde to, nejsme vhodní, je to moc komplikované, řekla si. Nechtěla ani vzpomínat na minulost, aby si nezkazila sváteční náladu.
Vyndala se z mikrobusu. Stačilo pár kroků a byla doma.
U vchodu na lavičce si všimla starého muže s malým jedničkou. Vedle něj stála drobná vánoční stromeček.
Asi k někomu na návštěvu! pomyslela si.
Pozdravila ho a on jen pokývl hlavou, aniž by se podíval přímo.
Zdálo se jí, že v jeho očích se lesknou slzy nebo odraz světel, ale nic si tím nenechala zkazit další krok do bytu.
Večer se ochladilo a Vendy se zachvěla. Po sprše si oblékla oblíbené chlupaté pyžamo, nalila si kávu a přistoupila k oknu. Překvapivě starý muž stále seděl na lavičce.
Už je tu přes hodinu, co jsem doma, do nového roku zbývají jen dvě hodiny. Když přišel na návštěvu, proč stále stojí venku? Ten lesk v očích! přemítala.
Naservírovala si stůl, rozsvítila řetízek na svém stromku, ale myšlenky se stále vracely k samotnému starci.
Po půl hodině vykoukla z okna a muž byl stále nehybný.
Možná mu není dobře? Může mu být zima.
Rychle si oblékla kabát a vyšla ven. Posadila se vedle něj na lavičku.
Promiňte, je vám dobře? Viděla jsem, že dlouho sedíte sám. Venku je zima. Můžu vám nějak pomoci? zeptala se.
Starý povzdechl:
Nic, dítěčko! Vše v pořádku, jen chvilku posedím a pak půjdu.
Kam?
Na nádraží, domů.
To není nutné. Nechci, abyste ráno znovu seděl na té lavičce. Vstaňte, prosím! Pojďte ke mně, zahřejte se, a pak odejdete tam, kam potřebujete.
Ale
Žádná ale! Pojďme!
Vendy věděla, že kdyby teď přišla Světlana, její nejlepší kamarádka, udělala by velké oči a ale Světlana tu nebyla, a nechat starce samotného nemohla.
Starý vstoupil do bytu a skromně postavil stromek do chodby. Každý krok mu byl těžký, zjevně mu zmrzlo.
Posadil se v kuchyni, Vendy mu nalila čaj. Ten dlouho zahříval ruce, držel hrnek a po několika doušcích zvedl pohled.
Děťátko, neber to špatně! řekl mi. Jsem Milan Novák. Přijel jsem navštívit dceru. Je to těžké vyprávět
S matkou jsme se dlouho rozvedli, byl jsem vinen, potkal jsem jinou ženu. Zamiloval jsem se jako mladík a nic jsem neviděl
Zpočátku jsem se schovával, pak moje manželka Lýdie zjistila, že jsem s Maruškou. Doma začaly hádky a jednoho dne jsem udeřil dveřmi a odešel k milované
Dceři tehdy bylo pět let.
Zpočátku jsem přicházel a snažil se pomáhat, ale Lýdie, moje bývalá, byla velmi hrdá, nic ode mě nechtěla, ani výživné přídavky nevyžadovala. Rozhodla se, že vychová dceru sama.
Snažil jsem se pomáhat přes své rodiče, přes ni, ale ona nic nepřijímala! A tak
Jednou, když jsem šel do školky, chtěl jsem dceři přinést hračky, ale utekla a nechtěla se mnou mluvit, řekla mi, že jsem jí nikdo.
Rozhodl jsem se ustoupit, už se neukazovat. S Maruškou jsme odjeli z města. Zkoušel jsem posílat peníze Lýdie na dceru, ale vždy se vrátily. Přestal jsem je posílat, protože jsem si uvědomil, že Lýdie mi nic nedostane.
Před deseti lety jsme se s Maruškou vrátili do Prahy. Moji rodiče už nebyli a nastěhovali jsme se do jejich bytu. Ten jsme pak prodali, koupili chýši na vesnici u města a tam jsme žili.
S dětmi nám to nevyšlo
Před dvěma lety Maruška zemřela a já zůstal sám.
Nevím proč jsem dnes šel k dceři Nečekal jsem odpuštění. Neviděl jsem ji roky. Bydlí ve stejném bytě, kde jsme žili.
Koupil jsem stromek, přišel jsem k ní, ale nepustila mě dovnitř
Všechno chápu
Proč jsem přišel? Co jsem chtěl vidět? Jsem pro ni cizinec. Na co jsem doufal?
Nemám nic, co bych potřeboval dům mám, důchod dobrý, mohl bych dceři pomoci, protože je to jediná blízká osoba, kterou mám.
Všechno by bylo jinak, kdyby Lýdie dovolila, abych se setkával s dcerou a podílel se na jejím životě!
Vyšel jsem z jejího bytu a dlouho jsem kráčel, aniž bych věděl kam. Nakonec jsem skončil na té lavičce a jako bych ztuhl. Nechtěl jsem se hýbat. Asi bych tam i dál seděl
Osud však měl jiný plán! Možná jsem tu ještě pro něco potřebný Děkuji ti, dcerko, už jsem se zahřál, počkám na autobus a vrátím se domů.
Kam půjdete v noci! Autobus odjíždí až ráno, a za půl hodiny je Nový rok. Zůstaňte, připravím vám postel na pohovce, a ráno odjedete.
Milan Novák se podíval na Vendý.
Je mi moc nepříjemně, děťátko! Dnes by málokdo pustil cizího člověka takhle dovnitř. Upřímně, teď vůbec nechci zůstat sám. Pokud dovolíte, zůstanu. Ráno odjedu.
Dohodnuto.
Ráno Milan sbalil kufr.
Děkuju ti, Vendý, za všechno. Jsi jako anděl, zachránila mě před nerozvážným činem, protože jsem ve skutečnosti chtěl zůstat na té lavičce.
Kdykoli přijďte na návštěvu! Bydlím blízko, mám malý včelí úl, pět úlů za domem, v létě je tam nádhera. Jablka, hrušky, co jen chtějí. Zimu tu máme také v teple, řeka je blízko. Přijď, odpočineš si.
Děkuju, Milane! Určitě přijdu!
Tak dobře! Já se také vrátím, ještě jednou díky.
Vendy koukala z okna, dokud Milan neodjel za rohem.
Takové to je. Někdy tě známí nechtějí poznat, ale cizinci se mohou stát těmi, na které se zapomene.
Vendy ztratila rodiče už v mládí a po vyslechnutí smutného příběhu starce rozhodla, že ho navštíví.
**Osobní poučení:** Život nás často hází do nečekaných situací; stačí jen otevřít srdce a nabídnout pomoc, ať už jsme mladí nebo staří, a najdeme v tom smysl i pro sebe.
