Vendula se zastavila, srdečko poskočilo a ona vydechla. Šla dál a všimla si, že v zahradě už chybí ty největší hlávky zelí skoro půlka úrody zmizela.
Jana Andrleová, která se těšila na svůj sen o domečku na venkově po odchodu do důchodu, konečně našla ten pravý kousek. Vybrala si malebnou vesničku pod Prahou, uprostřed lesů a polí, kde by se dala nasát čerstvý vzduch a mít svůj zahrádkový koutek pro duši.
Když se objevila stará, ale pevná chalupa s rozlehlou zahradou na okraji vesnice, Jana byla nadšená. Z jedné strany sousedé, z druhé nekonečné pole a za ním les výhled jako z pohádky.
Jednoho večera se Jana procházela po měkké lesní stezce, když slunko zapadalo za koruny smrků a jehličnanů. Ty podzimní západy slunce v takových chvílích vždycky dostaví.
Na jaře, když se země ještě rozmrzla, Jana opravil rozpadlý plot ze síťovky a dřevěných prken.
Měla by sis postavit nový plot, Jano, radila sousedka Alena, rovných let jako Jana.
Ne, nech to tak. Když ten starý úplně spadne, vyměním ho za pořádnější, odpověděla Jana a sekerou zafixovala poslední kovový sloup.
Alena se zasmála.
Jsi pravá česká hospodyně! Škoda jen, že v naší vesnici už není tolik mužů povzdechla si Alena. Všichni odešli s rodinou, postarali se, nebo se prostě už nedokázali držet.
Já jsem taky podobná, řekla Jana. Neovdověla jsem se, ale po rozvodu jsem si uvědomila, že jsme s manželem už jen drželi pohromadě pro dceru. Když ji vychováme, odejde nám život.
Alena souhlasila: Takže se už nebudeme navzájem dusit. A plot si radši postavím až na podzim, aby byl pořádný.
Celé jaro i léto Jana strávila v zahradě a lese.
Nikdy jsem nebyla tak dlouho venku. Prakticky žiju na čerstvém vzduchu! ukazovala Jana na jalovce před domem a na smuteční les, kde vždycky našla houby, zejména hřiby. V létě pak bobule a jahody téměř přetekly.
Alena se usmála: Je fajn, když lidé jsou spokojení s přestěhováním, ale pro mě to už je normál.
Ženy se rychle sblížily. Na podzim v zahradě už stály velké hlávky zelí, brambory se zbarvily do hněda a úroda byla skvělá. Jana se pustila do sklizně a nemohla se nabažit čerstvé zeleniny.
Alenko, musím na pár dní do města, řekla Jana. Mám setkání s bývalými spolužáky, oslavíme narozeniny naší učitelky Světlany. Vrátím se a pak sbírám úrodu.
Alena mávla rukou a přikývla.
Večer byl úspěšný, Jana chválila vesnici, ukazovala fotky nového domu a vyprávěla o bohaté úrodě.
Pozemek byl dva roky neudržovaný, ale příští rok objednám traktoristovi hnojivo a budu sázit. povídala svému kamarádovi Válkovi, se kterým studovala.
Neboj se, pomůžu ti, řekl Václav. Když budeš potřebovat, stačí zavolat.
Jana se usmála a poděkovala. Dříve spolu v ročnících měli i trochu city, ale studijní cesty je rozdělily. Nyní se setkávají jen při oslavách u Světlany.
Václav byl vdovec, ale nechtěl znovu zakládat rodinu, stejně jako Jana. Oba cítili, že svoboda a samostatnost jsou pro ně nejcennější.
Jednoho večera Václav doprovázel Janu domů a povídali si u kuchyně až do druhé ráno.
Koukej, už je pozdě, řekla Jana, zírajíc na hodiny. Měl bys už být doma.
Mám tady ještě místo pro sebe? zeptal se Václav.
Ne, zítra ráno jedu do vesnice, vezmi si taxi, odpověděla Jana a šla spát s úsměvem na tváři, těšíc se na další den.
Ráno do vesnice přijela první autobus. Vendula kráčela po rosné trávě a nadechla se domovského vzduchu mezi kokrháním slezáků.
Vstoupila do domu, dala si čaj, převlékla se do pracovního oděvu a vyšla na dvůr, kde čekalo ticho a klid. Všichni obyvatelé právě vyšli na své zahrady. Vendula čekala, až bude devět, aby si mohla zajít na čaj k Aleně.
V zahradě zahlédla nepořádek roztrhané řádky brambor, kam se hodily zbytky starých kořenů. Někdo je sbíral a nechal jen největší kusy.
Vendula ztichla, srdce jí bušilo, a když šla dál, zjistila, že největší hlávky zelí také zmizely. Prakticky polovina úrody byla pryč.
Zvedla hlas: Co se stalo? a hned uviděla rozbitý plot. Ten slabý sloup, který tak usilovně zasazovala na jaře, ležel na zemi. Velké boty zanechaly otisky v blátě.
Běžela k Aleně, zaklepala na okno a Alena rychle vyšla.
Co se stalo, Vendulo? zeptala se.
Přepadli nás, Alenko! Pojď, podíváme se, co dál. slzavě prosila.
Alena se svlékla, přehodila si bundu a vyběhla ven.
To jsou vrazi a když už tu nejsme, co nás čeká? zamumlal hlas ze stínu.
Zjistily, že za plot dorazili na kolech, tiše přistoupili ze strany, rozbili sloup, ohnuli síť a vlezli do zeleniny. Vzali si malé brambory, velké hlávky zelí naskládali do košíků a odjeli.
Měla jsem víc, ale co už je, povzdechla se Vendula.
Alena přikývla: A na zeleninu není psáno, koho je. Těžko dokázat krádež. Všichni mají zahrady. Ale hádám, odkud tiři přijíždějí nedávno se vrátili bývalí dělníci, co už nic nedělají.
Co s tím? zeptala se Vendula, posadila se na verandu. Všichni se zdáli tak přátelští.
To nejsou naši, nejsou z našeho okolí. Všude kolem je spousta lidí, kteří těžko žijí a potřebují jíst. Bůh však všechno vidí. Neztrácej hlavu, řekla Alena. Jdu pro Ivana, ten nám opraví plot.
Mužík, sedmdesátiletý, přinesl nový dřevěný sloup a zakryl otvory starými, ale pevnými deskami.
Tady máte opravený plot. Vždyť se to v vesnicích stává nesmíš dům nechat bez hlídání, radil Ivan.
A co druhé? zeptala se Vendula.
Zámek na hlavní dveře musíme vyměnit za bezpečnostní zamykací řetízek. Kdo vidí prázdný dům, okamžitě pozná, že není nikdo doma, odpověděl Ivan.
A taky bychom měli mít malého psa, který bude štěkat, když někdo přijde, doplnila Alena.
Ivan přikývl: To je třetí. Čtvrté nový silný plot. Páté silný muž k ochraně.
Všichni se zasmáli, Vendula otřela oči.
Štve to víc než ztráta brambor a zelí, protože jsem do toho vložila spoustu lásky, povzdechla se.
Alena ji objala: Neboj, dám ti tolik zelí, kolik budeš chtít. Můj zahrada je plná, i na zimu máme zásoby.
Společně šli obědvat k Vendule, kde se uklidnila a vyprávěla o setkání ve městě. Hned po sklizni plánovala další kroky, aby se ochránila.
Týden po tom už byla ve městě, zavolala Václava. Ten jí pomohl koupit bezpečnostní řetízek a zjistili ceny materiálu na nový plot.
Pomůžu ti, ale nesmíš odmítat, řekl Václav. Přijedeme do vesnice, podíváme se, co ještě potřebuješ.
Vendula chtěla zaplatit, ale Václav odmítl: Neříkej to, jsem na dovolené a nemám peníze, ale rád ti pomůžu. objal ji a políbil.
Lidé ve vesnici si všimli, jak se kolem nich objevuje nový plot a silnější zámek.
Václav přivezl z města profily a kovové sloupy, během týdne postavili nový plot. Vendula připravovala obědy pro pomocníky a radovala se, že její zahrada je nyní dobře ohraničená.
Zloděje nezastavíme, ale úroda už bude bezpečná. Největší poklad jsi ty, Vendulo, řekl Václav.
Ivan přinesl štěně od své Žulky a pojmenovali ho Barón. Malý pejsek běhal po dvoře jako plyšová hračka, spíše hlídka než strážce. Postavili mu malý přístřešek u zahrady, aby byl v teple.
Jednoho odpoledne při čajování Vendula řekla: Tak to je, co jsme chtěli.
Jak to jde, a je silný ten muž? zeptal se Ivan.
Určitě, odpověděla Alena, všichni vidíme, že mezi vámi dvěma je něco víc.
Václav po dovolené přivezl věci a zeptal se: Můžu zůstat u vás jako stálý pomocník?
Samozřejmě, jen se naděláme, že nám pomůžeš s zahradou a občas hlídáš dům, dokud Barón nevyroste, usmála se Vendula.
Václav jezdí do města do práce, jen občas zůstane doma, aby zaplatil účty a udělal pořádek. Vendula pronajala svůj byt a čekala na něj s nákupními taškami, které přivezl z Prahy.
Rok uběhl jako měsíc. Byli v vesnici uznávaní, ale nezapomínali ani na město a na jaře jezdili do oblíbeného lázeňského resortu. Ivan hlídal dům, krmil Baróna i kočku a hlásil stav po telefonu.
Odpočívejte v lázních, nic se neřeší, dům, kočka i pes jsou v pořádku, říkal Ivan.
Vendula mu odpovídala: Nejkrásnější lázně jsou teď u nás, v naší vesnici. Nemůžu se dočkat, až se vrátím.
A tak Václav a Vendula žili spolu, čím dál méně je tahalo na dálky, protože na poli za nimi šly ty nejkrásnější západy slunce. Milovali procházky po okraji lesa, odcházející slunce a věrného Baróna, který šťastně běhal za strakapoudy podél cesty.
