Nechci po třiceti letech ze školy skákat do dalšího studia, jinak mě čeká deprese. Ať ti chodí ti, co tam chodili každoročně ani nevidí, jak se změnili, křičela po telefonu Božena.
A co ty teď? proč se bojíš? zeptala se Markéta. Zdálo se, jako kdybychom se setkaly před pěti lety a všechno bylo v pohodě. Něco tě zkrátilo, co?
To vůbec není o tom, odpověděla Božena. Jen nechci, a to je všechno, nepřesvědčuj mě, Rito!
Božena chtěla hovor ukončit, doufala, že Markéta pochopí, že už má co dělat, a zavolá dál po seznamu. Ta ale chytla Boženu pevně:
Boženo, už máme řadu lidí méně.
Cože, někdo ztratil duši? Božena se zasmála, i když si nechtěla připadat příliš stará, ale rozhodně ne tak stará, aby její vrstevníci začali ovládat nový svět.
Ne, nic takového. Prostě se nějaký z krajiny vyřadil. A vzpomínáš na našeho kamaráda Andreje Kucha? Před dvaceti pěti lety byl ještě úplně mladý, říkala jsem ti to už dřív.
Tak tedy nespěchej, celý náš ročník se schyluje k tomu, že vznikne čtyři skupiny, ale ve skutečnosti nás je jen třicet. Už jsi konečně provdala svého syna? Můžeš si dát trochu volnosti.
Markéta ještě něco mumlala, ale Božena opět vzpomněla na Andreje Kuchy. Vždy měl pod očima tmavé kruhy a těžký pohled, a chlapci ze skupiny ho považovali za slabého.
Ukázalo se, že Andrej měl slabé srdce. Dobře se učil, snil o tom, že postaví hezký závěsný most ve svém městečku, ale nic nedokončil. A co tě na tom čekalo, Boženo?
Zamilovala se do Ivana, který byl dozorem stavebních dělníků, kam šla po diplomu pracovat. On byl ve městě strážní, pak se vracel domů.
Setkávali se dlouho, Ivan dokonce před všemi nazýval Boženu svou manželkou. Tvrdil, že občanský svazek je znak pravé lásky. Lidé žijí ne proto, že mají oddací list, ale prostě z lásky
Když Božena zjistila, že čeká miminko, stalo se, že Ivan na stráž nepořídil. Vyšlo najevo, že má tři děti a manželka onemocněla. Ivan odešel z práce kvůli osobním důvodům a ani jí to neřekl.
Božena pochopila, že nemůže něco požadovat od muže se třemi dětmi a nemocnou manželkou.
Tak také opustila stavbu, než nikdo vůbec pochopil, co se děje. Jeden z chlapů si ale na závěr žertoval:
Tak co, oddací list je přece pevnější než spolubydlení?
Božena už ale neměla zájem, šla pracovat v místním obchodě, kam ji dostala znajomá z jejich bloku. Dohodly se, že i když se stane matkou, bude pracovat dva dny v týdnu.
Matka souhlasila, že se postará o Tomíčka, protože dcera ztratila takovou špatnou a šikovnou práci!
Tak jsem tě tak vychovala! vykřikla Božena, když ji mamka už naprosto vyčerpala.
Myslela jsem, že aspoň budeš poctivá, studium jsi si přitáhla na vlastní záda, a ty, Boženko, jsi taková hlouze! drbala mamka.
Co semeno, tak i plod, co jsi chtěla? odpověděla Božena a hned litovala matku
Objaly se a pláčeli spolu, ale k čemu, kam dál?
Když tedy na pátý rok po ukončení univerzity volala Rito a zvála na setkání, Božena samozřejmě nešla.
Budou tam mluvit o rodině, o práci, ukazovat si fotky, a Božena bude čistit podlahu ve třech místech v domečkovém dvoře, ve škole i v mateřské škole. O čem s nimi povídat?
A přesněji, o čem jim bude povídat
Pro Tomíčka byla ochotná udělat cokoliv, byl jí jediným úlevou.
Navíc, když Tomík šel do školky, mamka usoudila, že splnila svou povinnost, a odjela k sestře na venkov, předstírajíc, že ve městě se necítí dobře a potřebuje čerstvý vzduch.
Za pár let Božena nečekaně získala práci na půl úvazku. Tomík šel do školy a ona teď vše stíhala, dokonce po obědě vyzvedávala syna, a mnozí mu záviděli.
Pak se do Boženy začal zamilovávat kolega z práce, ale ona ihned jeho úmysly odmítla. Má syn, a cizí táta v domě nepotřebuje. Náhradu otce nenajde, jen problémy se vyhne.
Na práci se Božena ukázala výborně, a když syn vyrostl, začala si slušně vydělávat, dostala plný úvazek na pozici inženýrky.
Pořád se ale cítila nedostatečná, vypadala, že je vyčerpána. Oblečela se skromně, vlasy nebarvila a po čtyřicítce se jí objevila šedivost.
Myslela si, že nemá právo být šťastná, protože žije s mužem, který má tři děti, a sotva se mu podařilo udržet otcovství.
Neměla se zjevně oblékat, barvit si vlasy a být nápadná, jinak by na ni někdo znovu koukal s podezřením.
A šťastný výsledek vztahů už Božena nevěřila. Všude kolem byly rozvedené páry, a ona nebyla o nic lepší, možná i horší
Tomík vyrostl vděčně, obětavost jeho matky ho nezničila.
Každé léto jezdí na venkov k babičce Iře a její sestře, pomáhá tam všude.
Kopá záhony, s oběma babičkami sáje brambory, řepu i mrkev. Zalévá, a na podzim kopá brambory a pomáhá zavírat sklenice se zeleninou a džemy.
Od mala byl silný, krájel dřevo a šikovně skládal polena do dřevěného skladu. A mamka už teď říká Boženě, že to je prostě velké štěstí, že má takového synka, a s její jedinou sestrou Lízou milý vnuk
A co už Božena s kávou a setkáním se spolužáky po třiceti letech od konce univerzity
Všechny tyto bolestně obyčejné myšlenky proletěly Boženinou hlavou během pár vteřin.
A uslyšela, jak Markéta neúnavně ptá:
Takže, pamatuješ si? Kafé naproti koleji, příští pátek v třetí hodině odpoledne. Přijď, aspoň budu mít s kým pokecat, jinak jsem sama, přijdeš?
Ritin hlas najednou zakřičel, a Božena, ani nevíc proč, souhlasila:
Jo, přijdu
Položila telefon na stůl a hned lítala nad slibem. Šla k zrcadlu, podívala se na sebe a znovu zvedla sluchátko. Musela zavolat Ritu a říct, že to byla jen náhoda.
Číslo stařeny bylo pořád zaneprázdněné, a Božena se začala cítit trapně
Už pozdě večer otevřela šatník a vytáhla modrou šaty, které jí koupil syn na jeho svatbě.
Tomík s Natálií ji sotva přemluvil, tchyně jela s Boženou do obchodního centra a vyčerpala ji zkoušením oblečení.
Nakonec se modré šaty líbily všem, i Boženě. Na místě jí našli i boty, a pak Natálka odvezla Boženu do salonu, kde jí vymalovali vlasy a udělali účes.
To je už rok, Tomík a Natálka žijí odděleně a jsou šťastní.
Šedivost zase vyrostla, není pro koho se upravovat, tak se Božena cítí divně, když se chce ozdobit.
Vlasy nasadila a modré šaty si oblékla visely v šatníku. Rty trochu pomalučkovala, ale pak to otřela ubrouskem bylo to moc odvážné.
V kavárně bylo hlučno a plno lidí, když Božena dorazila na čas. Rito ji okamžitě zahlédla a přiběhla: Božko, jsi krásná, jak jsem ráda, že tě vidím!
Markéta se trochu zkrátila, ale nevadilo jí to, spíše to ji učinilo mladší.
Povídaly u stolu, pak Ritu někdo rozptýlil a Božena jen pila džus, dívala se kolem a poslouchala hudbu.
Navíc se někdo fakt snažil, hrály se písničky z dob, kdy byly ještě studentky. Byly úplně mladé a snily, jak úžasně budou žít.
Mohu tě pozvat na tanec? uslyšela Božena přes hlasitou hudbu. Zvedla hlavu a okamžitě rozpoznala hlas.
To je Lukáš Ševčík z paralelní skupiny. Ve třetím ročníku se oženil, a Božena na to litovala, ten chlapík se jí tehdy líbil.
Boženo, jak jsi se změnila, já jsem tu poprvé na setkání absolventů a nikoho nepoznávám, ale tebe jsem hned poznal!
Lukáš podal ruku a Božena ji nepřijala, vstala a šla s ním tančit, přičemž Rito zvedla překvapený pohled, když se vrátila ke svému stolu.
Tančili několik tanečků za sebou a oba mlčeli. Pak Lukáš najednou zeptal:
Boženo, mohu tě doprovodit? Hned řeknu, že jsem už dlouho rozvedený, ale pokud tě doma čeká muž, tak prostě tě doprovodím, protože je pozdě
Lukáš Boženu odvedl domů, ale následující den se znovu setkali a už se nerozcházeli.
Šaty a boty na svatbu Božena vybírala s pomocí Natálie. Už trochu nabobtnala, brzy bude babičkou. Bylo jí trapné, že je snoubena.
Božena si dovolila být šťastná.
Natálie jí šeptala:
Boženo, ukazuje se, že jste taková krásná! My s Tomíkem jsme za vás moc rádi, a být šťastná je možné v jakémkoli věku, to není zakázáno!
A opravdu když už sedím u svatebního stolu, podívala jsem se na svého manžela Aleše a řekla si, že možná i já teď můžu být šťastná.
Božena konečně odpustila sobě a dovolila si být šťastnáa během posledního doušku čerstvého citronového džusu uslyšela, jak se v rohu kavárny rozsvítilo svíčkovým světlem stará fotografie, na které se zrcadlila celá její třicetiletá parta s úsměvy, které už nesou šrumec budoucnosti i tíhu minulých chyb. V tom okamžiku se Božena rozhodla, že už nebude sbírat jen střípky vzpomínek, ale bude tvořit nové, stejně poctivé jako ten první most, o kterém snil Andrej.
Zvedla se, poděkovala Ritu a Lukášovi za tanec, a s lehkostí, kterou předtím jen těžce poznávala, odešla ven, kde na ni čekal Tomík s úsměvem, který zrcadlil jeho vlastní odhodlání. Mami, pojďme, řekl, mám pro tebe překvapení. V ruce držel malý, ručně vyrobený přívěsek ve tvaru mostu, na který nasadil šňůrku a připnul ho k náhrdelníku Boženy. Je to symbol toho, že i když se mosty zříkají, vždy se dá postavit nový.
S tímto drobným darem se v jejím srdci rozhořela jiskra, která rozptyla temnotu let, kdy se cítila ztracená. Rozhlédla se po kavárně, kde se znovu setkávala s přáteli, a uvědomila si, že každá kapitola ať to byla stavba, rozchod nebo úsilí o sebevědomí je jen částí většího plátna, na kterém kreslí svůj vlastní příběh.
Už podzimní listí šustilo pod jejíma kroky, když šla po staré cestičce k řeku, kde kdysi snila o visutém mostě. V tom momentě se jí zdálo, jako by se řeka vrátila, aby jí podala zrcadlo zrcadlo, které už neodráží jen únavu a stíny, ale i sílu, kterou v sobě nosí. Přikývla sama sobě a šla dál, vědoma si toho, že její život už není otázkou musím nebo nemohu, ale otázkou co dál?.
A tak, s šedivým šátkem na ramenou, ale s očima plnýma jasu, Božena vstoupila do nového dne do nového příběhu, kde láska, přátelství a odhodlání jsou mosty, které si sama staví, a kde každé setkání s minulostí jen posílí její odhodlání kráčet vpřed.
