Tady je ten problém, brzy k nám přijedou hosté a musíte se někam schovat. Samozřejmě chápete, že s vámi žádná slavnost nebude.
Synku, kampak teda půjdeme? Tady u nás není nikdo, zeptala matka.
A co já vím, že vás kdysi pozvala sousedka z vesnice, tak tedy vyrážejte.
Viktor Štěpánek a Jana Mikulová už stokrát litují, že poslouchali syna a prodali dům. Bylo jim těžké, ale byl to jejich domov. Byli tu pány. Co dál?
Bojí se vyjít ze své pokoje, aby nevyvolali hněv snachy Kateřiny. Každá její maličkost jim leze na nervy jak šlapou po podlaze, jak pijí čaj, jak jedí.
Jednou osobou v bytě, na kterou jsou starší potřební, je vnouček Pavel.
Pavel je dospělý chlap, hezký, ale miluje své staré pošetile až k šílenství. Když se matka v jeho přítomnosti rozčílí, okamžitě dostane odezvu.
Naopak syn Václav se bojí ani ženy, ani rodičů, nikdy se za ně nepostaví. Pavel dokonce večeří s babičkou a dědečkem, ale doma je moc nevidí. Pracuje na praxi, bydlí v koleji u práce a jezdí domů jen o víkendu.
Starší čekají na vnuka, je to pro ně jak svátek. Už se blíží Nový rok. Pavel přijíždí brzy ráno jen proto, aby všem popřál příchod nového roku.
Vchází do pokoje ke svým starým, přináší každému teplé hezké ponožky a rukavice. Ví, že pořád mrznou, a chce je potěšit. Dědečkovi jednoduché rukavice, babičce s výšivkou.
Jana si rukavice přitlačí k obličeji a rozpláče se.
Babičko, co se stalo? Líbí se ti?
Co ty, milý. Jsou ty nejlepší. Nikdy jsem neměla něco tak drahocenného ve všech smyslech.
Objala vnuka a políbila ho. Pavel začal líbat babiččiny ruce dělá to od dětství. Její ruce vždy voněly jednou jablky, jindy těstem, nejčastěji teplem a láskou.
Tak, milí, vydržte tady tři dny bez mě. Já s chlapci trochu odpočinu a pak se vrátím domů.
Odpočívej, milý, řekla babička, počkám.
Pavel sbalí tašku, rozloučí se a jde. Starší se vrátí do svého pokoje.
Po hodině uslyší, jak Kateřina nahlas trénuje na manžela, že mají hosty. A kam je pošlu? To by bylo trapné před lidmi, nemůžeš se uvolnit.
A kde pak hosté budou spát? Václav se snaží něco odpovědět, ale Kateřina ho nechtěla poslouchat.
Starší sedí jako myši, ani čaj do kuchyně nechtějí. Viktor Štěpánek vytáhne z úschovy vafle a dělí se s Janou. Sednou si k oknu a mlčky žvýkají. Bojí se i jen promluvit. V Janiných očích se třpytí slza. Bolí to, když zjistíš, že jsi pro nikoho nic.
Venku se stmívá. Vstoupí Václav.
Tady je ten problém, brzy k nám přijedou hosté a musíte se někam schovat. Samozřejmě chápete, že s vámi žádná slavnost nebude.
Synku, kampak teda půjdeme? Tady u nás není nikdo, zeptala se matka.
A co já vím, že vás kdysi pozvala sousedka z vesnice, tak tedy vyrážejte.
Kam půjdeme? Autobus už nejezdí, nevíme, kde je nádraží. A je ještě živá?
Nevím, ale Kateřina říkala, že máte hodinu na přípravu.
Václav odchází. Viktor a Jana se na sebe dívají, oba zadržují slzy. Začínají se oblékat, vnoučovy dárky jsou nyní užitečné.
Obléknou se tepleji, tiše vyjdou ven. Venku je už téměř tma, kolem lidí všude spěch. Jana vezme manžela za ruku a pomalu míří k parku. Cestou se zabočí do malého bistera, objednají si čaj a sendviče, protože celý den nic nejedli.
V bistru zůstávají téměř hodinu, nechtějí vyjít ven, kde fouká vítr a sněží. K noci mrazy sílí. V parku je malý altán, manželé se v něm schovají aspoň nějaká střechu nad hlavou.
Sednou si těsně k sobě. Jana prohlíží rukavice na rukou. Viktor se podívá na manželku a řekne:
Dobře, že náš vnuk má čisté srdce, i když rodiče mají otřené.
Ano, slíbili jsme mu, že vydrží, a nevyšli jsme, odpoví babička.
Čas plyne, sníh neklesá. V domech svítí vánoční stromečky, lidé už sedí u stolů a zdraví se novým rokem. Náhle se u Jana a Viktora objeví pes roztomilý španěl. Přisedne si k nim a lehce skáče na babiččiny klín. Jana se usměje a pohladí ho.
Příteli, co tu děláš sám? Ztratil ses? zeptala se Jana.
Zdaleka uslyší ženský hlas:
Lordi, kde jsi? Je čas domů. Kde jsi, milý?
Dívka, jménem Květoslava, přichází k altánu. Její pes leží na starší paní kolenou a štěká. Dívka se podívá na staré páry a řekne:
Promiňte, Lordi, neublíží vám. Odpusťte otázku, už tady dlouho sedíte?
Už dlouho, drahá, máš hezkého pejsky, odpoví starší.
Proč nejdete domů? Je zima a už je téměř půlnoc.
Starší mlčeli.
Odpusťte, kam se chcete podívat? zeptala se.
Otáčeli hlavou.
Zajímavé. Už jsem se ztratil.
Lordi se nepřestával otáčet kolem babičky, vrtěl ocasem.
Myslím, že bychom si měli povídat jinde. Však jsem šla venčit Lorda, lehce se obléklu a už mrzelo. Vy jste také určitě zmrzlí. Vstaňme, pojďme ke mně.
Co chceš, dítě? Zůstane nám do rána, pak uvidíme, co budeme dělat. V tomto městě neznáme nikoho.
Nebojte, nenechám vás tady samotné. S Lordem žijeme spolu, a hosté jsou vítáni. Pojďte, už se blíží Nový rok.
Pojďme, ať nepropásneme sváteční chvíli.
Jana a Viktor si vyměnili pohled, povzdechli a pomalu vstali. I přes teplé ponožky jejich nohy mrzly. Kráčili pomalu, Lordi pobíhal kolem a vrtěl ocasem. Cestou si povídali, poznávali se.
Jana vyprávěla, jak skončili v altánu. Přiznala se, že je pro ni trapné, že se tato milá dívka svěřila. Květoslava se zamračila.
Nechápe, jak může někdo vyhodit rodiče ven. Její vlastní rodiče už nejsou naživu, dala by vše, aby byli zase blízko.
V bytě je teplo, z kuchyně cítí vůni čerstvých palačinek. Nejprve si dají čaj, zahřejí se, a pak položí stůl. V pokoji bliká vánoční stromek barevnými světly, je útulno jako doma. Jana pomáhá Květoslavě připravit stůl.
Viktor si hraje s Lordem. Nový rok přivítají v dobré náladě. Starší jsou vděční Květoslavě, a ona jim slíbí, že je nenechá samotné v tu novoroční noc. Navrhne, aby zůstali u ní alespoň týden.
A tak se vše zklidní. Děti, starší i pes jsou šťastní. Všechno dobré se vrací.
Dáma se vrací k babičce a dědečkovi, ale v pokoji je prázdno. Na posteli si uvědomí, že už tu nejsou.
Mami, kde jsou moje babička a dědeček?
A já to nevím. Jdeme.
Kam? Kdy?
31. prosince šli na procházku, řekli, že máme hosty, jak to máš představit, slavit se starci, je to trapné.
No, i mně je trapně žít s vámi! Nejsou starší, to jsou vy. Lituju vás. křičí na rodiče Děma.
Děma se oblékl a vyběhl ven. Neví, kam běžet, koho hledat. Ptá se kolemjdoucích, někdo říká, že viděl pár starců. Dva hodiny chodí, zoufalství roste. Nakonec uvidí dívku s psem. Přiblíží se a všimne si rukavic ty samé, co mu dal babička.
Promiňte, odkud máte ty rukavice?
Co?
Mám stejné, co jsem dal své babičce, a teď už jsou oba pryč.
Jste Děma?
Ano, odkud mě znáte?
Jmenuji se Květoslava. Pojďte se mnou.
Obrátí se, zavolá Lorda a spolu jdou ke Květoslavě domů. Cestou dívka vypráví, jak našla staré páry v altánu a vzala je k sobě. Žádá, aby Děma zůstal, jen potřebují věci.
Když dorazí, kuchyně voní čerstvými palačinkami.
Miluju ten vůně, řekne Děma.
Podívejte, koho jsme s Lordem přinesli, řekne Květoslava.
Děma vstoupí, babička na něj skočí a zapláče. Dědeček vyjde ze svého pokoje. Všichni se posadí ke stolu, pijí čaj a jedí babiččiny palačinky. Děma se omlouvá rodičům.
Dlouze diskutují, co dál. Květoslava je přesvědčí, aby zůstali u ní. Děda a babička se usadí u ní, Děma přinese jejich věci. Stane se častým hostem.
Kdysi v tom velkém třípokojovém bytě žili jen Květoslava a Lord, a teď je tam vždy plno lidí. Vůně se šíří, šťastný Lord si vybírá, s kým bude v noci spát.
A co Květoslava a Děma? To je jiný příběh. Hlavní je, že dobro je mocný pocit. Někdy stačí jen úsměv, nebo se zeptat, co se stalo. Udělat něco hezkého vše se vrátí.
Dejte like a napište své myšlenky do komentářů!
Přátelé, pokud chcete číst další naše příběhy, zanechte komentář a nezapomeňte na lajk. To nás motivuje psát dál!
