Moje tajemství

Moje tajemství

Ležet na studeném, pružném sněhu, který včera trochu roztál a dnes právě začíná přituhovat, bylo skoro příjemné. Uvnitř jsem cítil horko, krev mi pulsovala ve spáncích, bolela mě hruď, tváře hořely a v ústech jsem měl vyprahlo.

Nabral jsem sníh do dlaně, pomalu, skoro ochrnutý, jsem s námahou rozevřel zuby a vložil si tu mokrou bělavou hmotu do úst. Jazyk pocítil úlevu, ale tu pokazil kovový pachuť krev z rozbitých dásní mi protékala do krku, nutila ke kašli a polykání. Neměl jsem sílu se ani otočit na bok a vyplivnout to.

Sníh tlumil bolest a byl jsem za to vděčný. Zadarmo anestézie! Díky Bohu! Jenže chlad tu bolest neudusil úplně, jen ji zahnul někam ke vzdálenému obzoru, tam, kde rudé slunce zapadalo. Dívat se na západ bylo taky bolestivé, oči pálily od oslnivého světla.

Zavřel jsem je, teď jsem místo slunce viděl jen jakousi šedavě žlutou skvrnu.

Chtěl bych se odplazit, zalézt někam do prohlubně, příkopu, do dolíku schoulit se, schovat, zahřívat se, fňukat a třást se jak zbitý pes. Jenže nebyla síla. Nohy leží na sněhu a nechtějí poslouchat, jen někdy je projel křečovitý třas

Zkusil jsem se převrátit na bok, podepřít se pravou paží, ale ta ochabla, píchla mě v rameni ostrá jehla.

No nic Tak teda jinak. zašeptal jsem skrz zuby. Vlastní hlas, chraplavý a zlomený, mě děsil.

Levá strana naštěstí držela, brzy jsem se dokázal i krátce posadit, ale hned jsem zanořil dlaň do sněhu a znovu jsem byl na zemi.

Zemřít. Prostě tady, teď, zemřít. Pak už všechno skončí. Co se stane po smrti mi bylo už jedno. Ukousl jsem si víc, než jsem mohl zvládnout. Můžu si za to sám, přehnal jsem to, přeskočil břeh. Už není cesty zpátky.

Ráno budou hledat moje tělo. Slibovali to. Ale Možná budou rychlejší vlci. I ti musí něco jíst Pak se vysměju svým nepřátelům. Dostanou jen kosti

Stmývalo se rychle. Hrozně se mi chtělo spát. Propadal jsem se do černoty, v níž jsem plaval jako ulovená rybka, bylo to vlastně příjemné. Pak mě zase vytáhla bolest zářila rudými jiskrami před očima, rozlévala se do svalů, přinášela křeče, drtila mě. A to ve mně vzbuzovalo vztek nemohoucí, prázdný, ale právě proto divoký. Jako když se člověk vrhne bez zbraně na protivníka v zoufalé odvaze. Ještě tu byla touha po pomstě. Ale ženy bít nedokážu. Pomsta je nemožná

Vztek můj rozum roztáčel a skřípal, zasekával se a sténal, ale fungoval.

A navíc se mi z útrob zvedal prastarý strach ze smrti. Ani ten mě nenechal zmizet.

Z podrostu na levé straně se ozval vlčí vytí. Ušklíbl jsem se: Ne, kamarádi! Jen tak snadno mě nedostanete! Jste všichni stejní vlci dvounozí i čtyřnozí, ale mých kostí se nedočkáte!

Musím se hýbat. Kam? To je jedno. Jak? Taky jedno. I kdybych měl jen lézt, musím opustit tohle místo místo mého naprostého zoufalství.

Máma Tý je mi líto. Čeká na mě, bojí se. Jak se má? Ani neví, kde jsem, neví, jak to skončilo Asi jí to někdo řekne. Bude plakat. A za její slzy můžu já. Táta mě prokleje. Po právu

Z toho se mi navaluje, slzy mrznou na tvářích a nestihnou steknout na roztrhanou bundu

Začal jsem lézt. Neschopně jsem si podsouval zdravou ruku, nohama šoural sněhem, zanechával krvavé šmouhy, ale přece jsem se trochu sunul dál od toho vlčího vytí.

A pak jsem se propadl do nicoty. Bylo to krásné, lehké. Nic necítit, na nic nemyslet. Naprosté vynulování. I kdyby to byl peklo, mně se tam líbí. Chtěl bych tam zůstat. Hej, démoni, jsem celý váš! Zhřešil jsem, vezměte si mě, tohle rozbité tělo už nepotřebuju

Ale i v pekle mě nechtěli. Obličej mi zalilo ostré žluté světlo, do pusy tryskala ledová voda.

Co je? Proč nekašleš? Musíš kašlat, vyplivni to! Ven s tím! Někdo mě plácal po tváři, tvrdě, každý úder bodal do dásní.

Uuuh, zabručel jsem a otočil se, vyplivoval na sníh krví zabarvenou vodu.

Žiješ, co? Tak pojď, odtáhnem tě k domu. Je to kousek. Lehni si na kožich, já tě potáhnu. No, no! Nemůžeš? Tak ti pomůžu Tak Silné ruce mě opřely o teplý, po ovčím kožichu zapáchající kabát. Pěkně tě zřídili! Jen jsem slyšel bzučení auto. V okně světla. Oni sem jezdí pořád. Pole mají jako hřbitov. Hloupí lidi Hloupí brblal neznámý, upravoval mě pohodlně. Zašijeme tě, pak uvidíš, co s tebou dál.

Zamumlal jsem cosi o vlcích, o tom, že moji nepřátelé mě brzo najdou Pak mi bylo teplo, tělo zlenivělo a já zase usnul

Ty jsi tak krásný, něžný! smála se Eliška, nechala mě líbat její hladká ramena. Jsi tele, že? Jsi telátko? Chytila mě za tváře, přitiskla své rty na mé, chytala žhavý dech. Pak najednou vstala, nahodila župan, rychle zavázala pás. Jdi. Už musíš jít.

Eli líně jsem se protáhl pod škrobenou přikrývkou. Chci spát Je brzy, podívej se na hodiny! Zase mě vyháníš

Teď jsem u Elišky přespával často krmila mě večeří, pak mě poslala do koupelny, zatímco ona chystala postel. Vždycky čistou, vonící. Zhasla světlo, čekala na mě. Noc utekla jako voda. Já, mládenec právě z vojny, hladový po ženském těle, jsem ze sprchy padal rovnou do ráje. Eli byla krásná, něžná, o mnoho lepší než všechny ty holky, které po mně pokukovaly

Díval jsem se, jak si Eliška natáčí punčochy na bílé, jemné nohy, jak se schová za paravan a obléká si prádlo a šaty.

V zrcadle byla jako sluneční záře, jasná, nadpozemská.

Říkám ti, běž! řekla potichu. Zepni mi zip a běž. Honzo, bude ti z toho jen zle! Nepřijď zítra, slyšíš? Zítra

Ještě chvíli jsme se líbali, pak Eliška hodila po mně oblečení a odešla.

Slyšel jsem, jak na kuchyni zapnula sporák, namlela kávu. Byt se naplnil jejím ostrým, lehce připáleným aromatem. Její muž, Vladimír, měl rád silnou kávu, přidával si do ní pepř a tvrdil, že je to božské. Eliška sedávala naproti, usazena neobratně na židličce, tvářila se spokojeně, kývala, jako by byla kvočna, podsedávala nohy Musela být opatrná, aby náhodou neřekla Vladimírovi mé jméno

Ještě chvíli jsem postával, pak vplul do koupelny, prskal tam vodu, smál se, šoural se, oblékl košili a kalhoty, přistoupil do dveří kuchyně, opřel se o rám. Eliška stála zády ke mně. Její župánek prozářilo slunce, látka prosvítala a vyznačovala lákavé, svůdné tvary.

Eliška byla o patnáct let starší, ale vůbec mi to nevadilo, naopak, byl jsem pyšný, že si mě vybrala taková žena, mezi tolika mládenci.

Eliška Byla zkušená, shovívavá ke mně, smála se melodicky a líbala tak, že se mi točila hlava. Dovolila mi spát u ní v bytě bohatě zařízeném, se stropy vysoko jako v paláci, s křišťálovými lustry a naleštěnou parketou. Krmila mě věčně hladového, pozorovala, jak baštím bramboráky přímo z pánve, jak rozpatlávám vidličkou karbanátek, polykám pálenku Ráda si se mnou připila, smála se, nastavovala mi svůj bělostný krk mým polibkům.

Byla proti tomu, abychom se znali, ale já trval na svém.

V metru jsem ji jednou zahlédl a prodral se k ní. Byl jsem opilý a drzý. Se mnou byl tehdy Mirek, kámoš, ale ten někde zmizel. Lezl jsem na Elišku, chtěl se seznámit, doprovázet ji, ale ona se vyhýbala, odmítala.

Nakonec jsem ji doprovodil domů. U vchodu mi poručila odejít. Přikývl jsem, ale zůstal jsem v průjezdu, abych zjistil, v jakém okně se rozsvítí světlo.

První patro. Okna byla ke dvoru. Viděl jsem její stín za záclonou převlékala se. Zíral jsem, až mě vyhnal domovník se smetákem.

Každý večer jsem tam postával. Bylo to jako posedlost. Máti jsem tvrdil, že jdu na procházku, ale ve skutečnosti jsem číhal pod okny Elišky.

Viděl jsem i jejího muže. Kuchyňská okna také koukala do dvora. Vladimír chodil po bytě v nátělníku a vytahaných teplácích. Byl hubený, kostnatý, hrbil se, cukal hlavou. Proč si ho vzala?! Že by se do něj zamilovala?

Vladimír večeřel pomalu, listoval novinami, a Eliška mu nosila čaj a sušenky. A já sledoval. Jednou se muž prudce otočil, snad vycítil můj pohled, zatáhl závěsy. Dva stíny se slily v jeden a mně bylo špatně jak se moje Eliška může líbat s takovým chudákem?!

Dlouho jsme hráli na škatulata, ale pak mě to přestalo bavit a nalezl jsem k Elišce oknem přímo do ložnice. Její muž byl na služební cestě, vlastnoručně jsem ho viděl odjíždět s kufrem, a bál jsem se pramálo. Byl jsem připraven.

Když mě Eliška spatřila sedět v pokoji, znejistěla, chtěla křičet, ale já ji sevřel v náručí a políbil.

Bože, jak voněla! Vlasy, rty, lehké letní šaty všechno mělo zvláštní vůni

Moje matka nikdy žádné parfémy neměla. Voněla buď továrními saponáty, nebo cigaretami. Kuřila hodně, až žluté zuby měla. Nikdy se neusmála se zuby, styděla se. A Eliška měla chrup bílý jak z reklamy. Máma chodila obyčejně oblečená. Dřív jsem si toho nevšímal, teď se styděl. Koupil bych jí něco pěkného, ale bylo mi líto peněz. Radši jsem kupoval květiny pro Elišku. Její muž jí nikdy kytky nenosil byl podle mě neschopný a strašpytel. Byli s Eliškou v nádherném bytě, nábytek z masivu, na zdech obrazy, ne jako my doma výstřižky z novin. Z Eliščina nádobí by mohli jíst i králové, šperky nosila jako císařovna ale vše měla z dědictví. Její muž sklízí úrodu předků, obratný je to chlapík.

Já byl jiný. Šlo mi o Elišku samotnou, nic víc! Jasně, dobrá večeře a čisté povlečení nám dodaly pohodu, ale i na seně by mi s ní bylo skvěle.

Eliška voněla nějak vznešeně, snad francouzsky, snad italsky, já se v parfémech nevyznám, jen jsem ji vdechoval. Z vlasů, kůže, z dutinky pod krkem

Obdivoval jsem svoji ženu. Ano, říkal jsem jí moje žena. Získal jsem ji, vtrhl do její pevnosti, padla k mým nohám.

Všechno dělala ladně jedla, převlékala se, kouřila. Byla jak akord na kytaře, jejíž obrys se odrážel v její bocích. Bohyně! Moje bohyně!

Tu první společnou noc jsem si zapamatoval navždy. Byla něžná, opravdová. Netvářila se, netahala mě za nos, netlačila. Rozpouštěla se mi v dlaních a já tajil dech z té síly v sobě. Ráno mi bylo jasné, že mě miluje. S tím druhým, manželem, si jen odbyla svou roli, přežívá, plní povinnost, ale se mnou dýchá, žije.

Ano, někdy jsem musel brzy ráno utíkat.

Vstávej, broučku! Pojď, je čas líbala mě po třetí noci. On brzy přijede. Ze služebky přijede. Pojď, Honzo Můj milý teď nechoď, týden bude doma, pak zase odjede.

A co kdybychom si to vyříkali s ním? zasmál jsem se. Mužský rozhovor. Chci, abys byla jen moje! Chci být tvůj muž!

Rozesmála se, zaklonila hlavu, tmavě kaštanové vlasy jí vlnily na ramena. Skočil jsem k ní, objal ji, líbal.

Moje! Moje jsi! Slyšíš? Moje! šeptal jsem. Myslíš, že bych si s tvým Vláďou neporadil?! Křehký je jak nitka!

Nemyslím nic, miláčku. Vyvlékla se mi z náručí. Chci, aby to zůstalo, jak to je. Abych byla tvoje tajemství, ty moje. Některé věci, Honzo, nech být. A teď jdi. Ještě tu musím uklidit.

Urazil jsem se. Nechce být mojí ženou! Jak je to možné?…

Ale už za dveřmi mě Eliška zastavila, políbila. Byl jsem poražený. Když ne napořád, alespoň na noc je moje! A bude na mě myslet, když bude vařit muži snídani. Srovná ho se mnou a já vyhraju. Je moje, a on podvedenec.

Po mém odchodu začala Eliška horečně uklízet. Manžel volal v noci, že přijede dřív. Inteligent, zkušený! Nechce ji dohnat do rozpaků. Byla nervózní, tváře jí hořely, otevřela okno, aby Vláďa necítil cizí vůni. Ale něco pochopil. Starý lišák cítil samce.

Smrdí to tu, El, hodil kufr na zem.

Čím jako? předstírala nevědomost a župánek si kolem sebe utáhla.

Něco tu páchne, El. Nezhřešilas tady? S někým jiným? podíval se na ni jaksi zespodu, když si sundával boty, pak se napřímil. Elišce se těžko dýchalo, ale přesto se usmívala.

Ale kdepak! V troubě se mi připálilo kuře, chápeš? Vláďo, běž se umýt, já prostřu. Káva je hotová, sekaná také. Ohřát ti? No pusť mě, miláčku! Mám tě ráda Stýskalo se mi přehrávala příliš vesele.

Vladimír ji popadl za vlasy, přitáhl k sobě, dlouho se díval do očí a pak ji pustil, usmál se.

Mám pro tebe dárek. Zkus si ho! Vytáhl z kapsy balíček v kapesníku. Náušnice. Těžké, s krvavě rudým kamenem, staré, zamykací. Říkám, nasaď si to! štěkl, když se Eliška rozmýšlela. Pohled jí sklouzl k šperkům, nejistě mu hleděla do očí.

Co je to na nich, Vláďo? To položila je na poličku, utřela automaticky ruce do šatů.

Blbost! Něco sis namluvila. Nasaď a pojď snídat! El, no šup!

Poslušně sundala matčiny náušnice z uší, navlékla nové, obrátila se k muži. Spokojeně kývl. Líbilo se mu ni ji oblékat jak panenku. Drahé šaty, boty, kabelky, náušnice. Někdy ji nutil spát v těžkých zlatých řetězech a náramcích zaryly se do kůže, zanechaly škrábance, ale Vláďovi to připadalo legrační

Zůstanu pět dní, pak zase odjedu. Na delší dobu, oznámil, utíraje chléb do talíře. Obchody mi šlapou. A kde je to kuře, El? zasyčel najednou zlým pohledem.

Jaké? Trhla rukou, vylila kávu na ubrus. Vláďa špinavé ubrusy nesnášel, vyvolávaly mu odpor. Maminka byla alkoholička, žili v polorozpadlém domě, nikdo o něj nedbal, jedl, co mu matka hodila, zbytky, kosti. Proto byl vychrtlý a už nenabral váhu. Kradl ve školní jídelně, v krámech, a snil, že jednou si vše pořídí lepší, krásnější a čistší, až mu potečou slzy štěstí. Elišku si přivlastnil právě proto, že byla nejlepší. Klidně by šel i přes mrtvoly, pochoval by i svého otce, jen aby vlastnil něco krásného. Eliška měla snoubence, mladého fyzika, dokonce již měli stanovenou svatbu. Jenže ho jednou v noci někdo zabil v průchodu. Náhoda Přepadení

Eli truchlila, chtěla skočit z okna, ale Vláďa byl najednou po ruce. Uměl říct sladké slovo, pomáhal financemi, nenápadně, až nakonec za Tominého otce šel do vězení někdo jiný, a Eliška si sedla za svatební stůl s Vladimírem. Smála se, musela se smát. Na svatbě se tak musí

Teď se taky usmála, zamaskovala flek na ubruse ubrouskem.

To kuře, co jsi dělala. V koši není, upřesnil Vláďa.

Ale jdi, vynesla jsem ho. Co držet v bytě takovou nechutnost!

Muž se pousmál. Jasně, tohle doma držet se vážně nehodí. Starý lišák vše chápal

Jakmile manžel odjel, Eliška si mě opět pozvala. Zavolala mi do práce, opravoval jsem mrazící zařízení v továrně na zmrzlinu. Eliška milovala vanilkovou v kornoutku. Vždycky jsem jí ho přinesl, krmil ji z ruky, líbal její sladké rty.

Vyžádal jsem si volno, přijel k ní hned po obědě. Bože, chyběla mi. Nemohl jsem se jí nabažit. Byla jako požár, dnes obzvlášť vášnivá. Byla zase jen moje.

Už tři dny jsem nespal doma, nevolal rodičům. Prostě jsem zmizel No a co. Jsem mladý, potřebuju to.

O tom, že máma leží v nemocnici, jsem se dozvěděl, když jsem ráno potkal tátu před továrnou. Stál tam, hubený, šedý, spíš stín než člověk.

Tati, co tu děláš? zeptal jsem se nabručeně.

Mámu v noci odvezli. Zase žaludek. Mohl bys na ni zajít? zašeptal, mnul kšiltovku v rukou. Dodnes si pamatuju jeho ošoupanou, zapranou kšiltovku, v létě i zimě ji nesundal.

Která nemocnice? vyhrkl jsem nespokojeně, že mě ruší v myšlenkách na Elišku.

Otec řekl adresu. Slíbil jsem, že se podívám, rozloučil se. Táta plakal, viděl jsem to, ale bylo mi to jedno. Máti byla v nemocnici každou chvíli. Co na tom je?

Eliška mě neochotně pustila, dokonce mi sbalila nějaké jídlo. Byla laskavá, soucitná, anděl

Máma ležela na chodbě, na tvrdém lehátku, nebylo místo na pokoji. Nevolnost se jí vracela, sestřička mi spílala, ať si mámu odvedu.

Ale kam bych ji vzal?! Potřebuje ošetření! rozčiloval jsem se. A nemluvte mi tak o mamince, rozumíte?!

Máma mě tahala za ruku, prosila, ať se nezlobím. Ale já nemohl. Co je to za nemocnici, kde nejsou schopni postarat se o nemocné?! Proč mám já řešit tohle, vždyť mám svůj život, a máma je pořád v špitále, už je na to zvyklá.

Pomalu jedla polévku, kterou poslala Eliška, říkala, že je dobrá. Seděl jsem u ní, ostatní do mě vráželi, vztekl jsem se ještě víc, koukal na hodinky. Čas… Za dva týdny se vrací Vladimír! A budu muset zase od Elišky pryč.

Mami, zvládneš jíst sama? nevydržel jsem to, vstal, položil jí tašku k nohám.

Spěcháš, synku? Dobře, dojím sama. Honzo, nechoď zítra, táta mě navštíví, usmála se a pohladila mě po ruce.

Přikývl jsem a odešel. Netušil jsem, že celé jídlo nakonec někdo vyhodí, protože to máma nemůže jíst, že bude dál ležet na chodbě, kde táhne a uklízečka nadává Bylo mi to jedno. Myslel jsem na Elišku.

Vrátil jsem se domů a uviděl Elišku sedící na zemi, jak pláče.

Co se děje? zůstal jsem stát ve dveřích. Co je?

Třásla se a ukazovala na lesklé cetky na koberci.

Vláďa mi přivezl náušnice. Dával mi je při poslední návštěvě. Chtěla jsem je vyčistit, zčernaly, jsou staré. Ale na nich jsou špinavé. Jsou špinavé. Honzo, odneseš je, slyšíš? Pryč s nimi! Bojím se jich!

Zabalila šperky do hadříku a vtiskla mi je do ruky.

Jdi! Hoď je venku, Honzo! Bojím se! Co teď bude? štkala, v očích rozmazanou řasenku.

Ale co blbneš? Já je umeju. Vždyť se tě tvůj Vláďa zeptá, kde jsou! Co na nich vlastně je? K čertu

Už jsem chápal. Manžel neměl zábrany přinést domů šperky, které evidentně nejsou jeho. Měl jsem ten pocit už dřív, ale teď jsem měl jasno Černé, odlupující se skvrny připomínaly rány. Velké rány. Smrtelné.

Vzala mě nechut, odpor, jako bych si máčel ruce v blátě.

Eliško! A neměli bychom to nahlásit? Je to koukal jsem zmateně, ale věděl jsem, že to je zbytečné Eliška by manžela nikdy nepráskla.

Poslušně jsem šel vyhodit šperky za roh tiskárny, co stála vedle jejího domu. Nevšiml jsem si muže v keřích hubený, hrbatý. Měl jsem si všimnout Dlouho nás pozoroval, dlouho

Vladimír přišel v noci s dvěma kumpány. Sotva jsme usnuli, těžce opilí, neslyšel jsem zámek ani kroky tří párů bot.

Probral mě úder. Ve tmě do mě někdo kopal, Eliška ječela a pak utichla.

Bránil jsem se, bolela mě hlava, v ústech kovová pachuť, bil jsem pěstmi do vzduchu, ale mířil jsem vedle. Moc jsem pil.

Najednou se rozsvítilo. Vladimír seděl v křesle a hleděl na mě. Eliška stála vedle něj, oči zavřené.

Omlouvám se, že ruším, řekl manžel tichounce. Ale potřebuju si něco vzít zpátky. Eli, polib mě, přece jsi má žena!

Přirazil ji k sobě, ona se ohnula, jeho rty ji kousavě objaly.

Vláďo, on ukazovala mě.

Nechci, zakroutil Vladimír hlavou, kývl, zase mě udeřili. Chtěl jsem uhnout, bránit se, ale sílu jsem vypil už večer, ve víně a s Eliškou

Eliško, miláčku, posbírej pro mě svoje poklady. Potřebuji je, srdce moje.

Vladimír vstal a přišel ke mně. Skoro jsem ho neviděl, oči oteklé, dýchání těžké, asi mi křuply žebra.

A ty, broučku naskoč na kolínka, lez! Lez! zasyčel.

Vláďo Eliška kmitala u komody. Neubližuj mu, dovolil jsi mi přece Nebyl jsi proti Domluvili jsme se Proč ho teď?

Protože se natáhnul po zakázaném ovoci. Nemám ho rád, El. Chápeš? Nemám Máma mu leží v nemocnici, umírá, a on se mi tu válí v posteli. V naší! Svou matku si má člověk vážit. Já svou nenáviděl, ale pohřbil jsem ji důstojně. A tenhle fracek uteče od mámy sem.

Odkud ty? zasyčel jsem a zakašlal.

Všichni tu chodí pod mojí taktovkou, Honzíku. Celé město. Ty jsi ani netušil, že? El ti neprozradila, s kým jsi se zapletl? Kolik už jich bylo před tebou! Ale tenhle mi není po chuti.

Pomalu jsem zvedl hlavu a pohlédl na Elišku. V hlavě se mi všechno motalo: máma na nemocniční chodbě, muž na židli na jejím konci, polévka, co jedla, zlost uklízečky, naše noc s Eliškou, její polibky, něžné radovánky, jak tomu sama říkala Nakonec celé to zdravé světlo zakryly bleděmodré oči Vladimíra. Sklonil se až k mé tváři a uchechtl se.

Neměl jsi matku opouštět. Už ji neuvidíš. zašeptal. Zalkl jsem se. Jsem zrádce, odporný člověk, brzy umřu

A co bych mu asi řekla? najednou se Eli vzpamatovala, začala cpát poklady do tašky. Sám přišel, nezvala jsem ho. Je dospělý, svojí hlavou Tady, miláčku, všechno je tu, podávala mu těžkou tašku.

Vladimír do ní nahlédl, kývl.

A teď si nasaď ty náušnice, co jsem ti přinesl naposled, vydal rozkaz.

Ale k županu se nehodí, Vláďo! Až potom. snažila se ho obměkčit. Já strnul.

Říkám nasaď! zařval, vystřelil směr ke mně. Kulka vjela do parket, málem mi ustřelila prst.

Eliška dělala, že něco hledá, šmátrala v šuplíkách.

Něco vymyslí! Něco určitě vymyslí! Zachrání nás! bušilo mi v hlavě. Zachrání!

Ne Vláďo, nejsou tu! Tady jsem je schovala, a teď jsou pryč! Prázdno! narovnala ruce, pohlédla na mě. Přes tenoučkou škvíru, co jsem měl místo očí, jsem ji zahlédl. To ty! najednou mě bolestivě kopla, převrátila na bok. Krást ode mě? Já vařím polévku tvé chudince mámě, a ty mě okradeš?! Vláďo, odvleč odtud toho hrubiána! Nemám ani hodinky! Mé zlaté hodinky po prababičce! Nemám! Honzo, ty jsi zkažený, a já myslela, že čistý Vláďo

Ty hodinky Eliška dala lékaři, co jí dělal potrat. S Honzou mohla mít dítě, ale nechtěla. Vladimír děti mít nemohl, nikdy by jí nedovolil těhotenství přerušit Zaplatila hodinkami. A teď to hodila na mě

Vladimír poručil, ať mě zvednou. Moc si toho nepamatuju. V hlavě mi zůstala jen Eliška, krásná, vášnivá žena stojící za zády svého muže, když mě lámal na kusy

Nerad mě někdo okrádá, Honzíčku, řekl mi už venku ve sněhu. Lásku, mládí, i manželku všechno odpustím. Myslíš, že já jí nebyl nevěrný? Mám Elišek v celém městě. Ale krádež nesnáším. Co je moje, je moje!

Lehl jsem si na sníh se svým žhavým, pošetilým srdcem, poslouchal odjíždějící auto, vítr, co mi házel sníh do tváře. Pak už zbyl jen tlukot ve spáncích a myšlenka, že mě nejmilejší žena zradila Srdce ve mně zchladlo. A vyléčilo se.

Co se dělo dál, už víte

Strávil jsem v chalupě toho myslivce několik dní. Přivedl si doktora, společně mi dali do pořádku žebra i nohy naštěstí mi je nerozlámali, díky těm Vláďovým ranařům. Sešili mě, spravili. Díval jsem se na ně s vděčností.

Však to rozchodíš, chlapče, říkal myslivec.

Za tři týdny jsem vylezl ven po svých. Okolí oslepující jas slunce teklo po poli jak žlutý kov, sníh pálil do očí. Myslivec mi podal tmavé brýle.

A teď běž. A příště neber to, na co nemáš. Příště se to nemusí povést

Zatímco jsem se přezouval, zaslechl jsem je, jak řeší, kolik zlatek jim Vladimír zaplatil za mé uzdravení. Ztuhnul jsem, vyklouzla mi bota z ruky, opřel jsem se o stěnu.

Cože? zašeptal jsem. Co jste říkali?

Nic, pokrčili rameny. Vladimír je dobrý člověk. Ale lakomec. A jeho žena ta je had. Překupuje to, co on nakrade, myslí si, že mu uteče. Když ji nachytá, pošle na smrt kluky jako ty. Nebyls první, ani poslední. Bohatí to tak mají, neřeš to. Tak si vem, na co máš, a už běž, Honzo. Čas je poplácali mě a usmáli se.

Do města jsem dorazil večer. Hned jsem šel do nemocnice. Jestli ještě mámu stihnu

Takový tady není. Omlouvám se, zabouchla mi okénko administrátorka. Asi jsem ji vylekal vzhledem.

Slečno! Podívejte se pořádně, prosím! bušil jsem do skla, pak se otočil a šel domů.

Západ byl zase rudý, jako v tom poli. Dostával jsem strach.

V našem okně svítilo světlo. Vydechl jsem a rozběhl se nohu jsem táhl, ale běžel. Dlouho jsem zvonil, až se dveře rozletěly a tam stála máma malá, vyhublá, vystrašeně hleděla. Vrhl jsem se jí kolem krku, zahlédl tátu a rozplakal se.

Měli jsme o tebe starost, synku, říkala máma, pořád mi sypala na talíř smažené brambory. Ale pak volal Vladimír, že jsi se dostal do nějaké šlamastyky, ale že se brzy uzdravíš a vrátíš domů. Ještě říkal, že bys radši neměl nějakou dobu do města, jinak tě někdo zavře

Vladimír? upustil jsem vidličku.

Ano, ten pán z ministerstva zdravotnictví. Byl se za mnou podívat v nemocnici, zařídil mi i samostatný pokoj. Honzo, díky, žes ho požádal o pomoc! rozplakala se máti. Bez něj bych tu nebyla

Ještě něco povídala, hladila mě po ostříhané hlavě, a táta na mě tiše zíral. Uhnul jsem pohledem

O mnoho let později jsme s mojí ženou Mařkou chodili po trhu, hledali jsme pěkný, živý stromeček na Vánoce. Mařenka baží po živých stromcích, má ráda jejich vůni, pichlavé jehličí, kmen se ztuhlými, třpytivými kapkami.

Tržišť s jedlemi byla spousta, už jsme jich obešli dost, ale pořád jsme nemohli najít ten pravý.

Pojďme ještě tady, ukázala Mařka ke stanu polepenému jutou. Skičel tam matný světelný kužel mezi hrstí stromků a haldou větví v rohu.

Přikývl jsem. Vešli jsme dovnitř. Mařenka ohmatávala větvičky, když se z rohu ozval chraplavý hlas:

Kupuj a pak si osahávej. Ruce pryč!

Do světla vyšla žena v prošívané bundě, válenkách, se šátkem na hlavě. Zcela nenalíčený obličej, pohled plný zášti.

Poznal jsem ji. Byla to moje Eliška. Má první velká láska. Žena, co mi vtiskla značku na tělo. Mařka se mě občas ptala, odkud mám ten či onen šrám, vykládal jsem jí pohádky. Lhal jsem, protože ji miluju a nechci, aby se trápila. Mařka je skutečná, spolehlivá, můj základ, moje pevnost. Stvořená z mého žebra, od Boha mi daná. Nechci, aby cítila bolest.

Eliška se na mě podívala, plivla na zem. Poznala mě.

Vláďa ji donutil stát tady v zimě a prodávat stromečky, sám sedí v restauraci, popíjí šampaňské. Nebije ji, nenadává jí. Prostě ji zase přechoďil. Ztratila všechno. A už pro ni nebyli žádní kluci. S věkem šla její krása pryč, nebylo čím lovit nové oběti.

Pojďme, Mařko, vzal jsem ženu něžně za ruku. Tady jsou špatné stromky. Vezmu tě za město, tam si sami urveme ten svůj.

Mařenka se usmála. Věřila mi. Opravdově mě milovala, já však nikdy nevěřil, že si to zasloužím

A mám za tu šťastnou současnost být vděčný Vladimírovi? Za to, že tehdy nepovolil svým ranařům zabít mě? Zády shrbený Vláďa mě porazil, učinil svým věčným dlužníkem. Tak mi třebaKdyž jsme odcházeli, cítil jsem, jak mi mráz proniká pod kabát a bolestivé stíny minulosti na okamžik sklouzly dovnitř. Ale Mařka mě stiskla za ruku pevněji a smála se, do tváří jí šlehala radost a růžové světlo západu. Na její milující přítomnosti nebylo nic falešného, jen tlak pravdy a prostoty, která mě občas pálila do očí víc než ostrý sníh.

Venku město pulzovalo předvánočním ruchem, v kapse jsem nahmatal teplo její dlaně a s každým krokem se vytáhla nit k dávné bolesti, aby se mohla definitivně přetrhnout. Tehdy, v tom ledovém poli, jsem se nechal zlomit a vyrvat srdce, věřil jsem, že mi patří svět v rukou cizí ženy; dnes už vím, že svět je ukrytý úplně jinde v domově, kde mě někdo čeká a kde může být člověk tím, kým doopravdy je.

Cestou jsme míjeli lampy, z okna jednoho bytu někdo zpíval koledu, a mě napadlo, že tajemství nejsou to, co nás spojuje, ale to, co nás rozděluje. Minulost se může ozývat, škrábat, zvát zpátky, ale už mě nedrží navždy ve mně zůstane šrám po Elišce, otisk dávné touhy a zrady, ale už to není jizva, je to jen poznámka pod čarou života, který píšu každý den po boku někoho, kdo mi věří.

A když jsme spolu sešli z náměstí, Mařka složila ruku kolem mého pasu a přitulila se. Víš, Honzo, mám tě ráda právě takového, jaký jsi, se vším, co si nosíš s sebou. To je tvoje opravdové tajemství, zašeptala.

Usmál jsem se a pochopil, že největší štěstí je mít komu to říct. A že všechny velké příběhy jednou skončí aby ustoupily těm malým, pevným jako láska, tiché jako sníh. Tak jsem ji políbil pod lampou, ve stínu jedlových větviček, a zhluboka se nadechl vůně zimy, života a svobody.