Měl jsem známou, která celý život vypadala jako cizinka ve svém vlastním domově. Její matka, Jana, zjevně upřednostňovala starší sestry Markétu a Petru a věnovala jim mnohem víc pozornosti a lásky. Ta nespravedlnost mladou Vendulu hluboce zranila, ale ona si hněv nosila v sobě, neustále se snažila potěšit matku a aspoň trochu se přiblížit k jejímu srdci.
Nedávej ani myšlenku, že u mě budeš žít! Byt půjde sestrám. Od dětství na mě koukáš jako na vlčata. Proto žij, kde se ti zachce! taková slova jí Jana vdechla do tváře, když Vendula oslavila osmnáctý narozeniny a okamžitě se musela rozloučit s rodinným domem.
Vendula se snažila argumentovat, vysvětlovat, jak je to nespravedlivé. Markéta byla jen o tři roky starší, Petra o pět. Obě už měly vystudované vysoké školy, na které zaplatila matka; nikdo je nespěchal do samostatnosti. Vendula však vždycky zůstávala tou výjimečnou. I když se snažila být dobrá, v rodině ji milovali jen povrchně pokud se to vůbec dalo nazvat láskou. Jediný, kdo ji opravdu chápal, byl dědeček Standa. Ten přijal svou těhotnou dceru poté, co ji opustil manžel a zmizel beze stopy.
Možná máma má obavy o sestru? Říkají, že mi moc připomínám, uvažovala Vendula, hledajíc výmluvu pro matčinu chladnost. Pokoušela se několikrát otevřeně promluvit s Janou, ale vždy to končilo výbuchy nebo rozzlobenými výlevy.
Standa byl pro ni oporou. Nejsladší vzpomínky měly kořeny v letních dnech na vesnici Rožmitál, kde pracovala v zahradě, dohlížela na zeleninový záhon, dojívala krávy a pekla koláče cokoli, co jí prodloužilo dobu, než se musela vrátit domů, kde ji den co den vítal opovržení a výčitky.
Dědečku, proč mě nikdo nemiluje? Co se se mnou děje? ptala se často, přičemž se snažila zadržet slzy.
Moc tě miluji, odpovídal tiše, aniž by se zmiňoval o matce či sestrách.
Malá Vendula chtěla věřit, že má lásku, jenže v jiném smyslu Když jí deset let, zemřel Standa, a od té chvíle se rodina chovala ještě horší. Sestry ji posmívaly a matka vždy stála po jejich straně.
Od té chvíle nedostávala nic nového jen staré šaty po Markétě a Petře. Šmejdal jim:
Co to je, taková módní košile! Vytři podlahu nebo udělej, co je potřeba, Vendulo!
A když matka koupila sladkosti, sestry vše snědly a Vendule jen házely obaly:
Tady, hlupáčko, sbírej obaly!
Jana to vše slyšela, ale nikdy je nevyčítala. Tak vyrostla Vendula jako vlčátko zbytečná, stále prosící o lásku lidí, kteří ji považovali za nicotnou a předmětem posměchu. Čím víc se snažila být hodná, tím víc ji nenáviděli.
Proto, když ji matka vrátila na osmnáctý rok, našla práci jako pokladní v nemocnici. Vytrvalost a tvrdá práce se staly její denní rutinou a konečně dostávala peníze i když jen pár korun. V tom novém prostředí ji nikdo nechtěl. Když někdo není přívěškou na ošklivé nítky, je to už krok vpřed.
Zaměstnavatel jí dokonce nabídl stipendium a možnost studovat chirurgii. V malém městě Hradec Králové byly takoví specialisté nedostatkovým zbožím a Vendula už při práci jako sestra ukázala talent.
Život byl těžký. Ve dvaceti sedmi letech už neměla žádné blízké příbuzné. Práce se stala celým jejím životem. Žila pro pacienty, jejichž život zachraňovala. Přesto se v ní nevytrácela samota: bydlela v koleji, stejně jako dříve.
Navštěvovat matku a sestry se stalo neustálým zklamáním, takže se snažila je navštěvovat co nejméně. Všichni vyšli kouřit a klepat, a ona se stáhla na verandu, kde plakala.
Jednoho dne, když se zvedala slza, přišel ke k službě pokladní Karel:
Proč pláčeš, krásko?
Co to má být za krásu Nepřeháněj, odpověděla Vendula tiše.
Považovala se za obyčejnou šedou myšku, nechtěla si všímat, že téměř třicátá je už drobná štíhlá blondýnka s velkýma modrýma očima a úhledným nosem. Nepříjemné roky mládí už skončily, ramena se narovnala a světle hnědé vlasy svázané přísným copem chtěly vylézt ven.
Vlastně jsi krásná! Měj se ráda a nekrč si hlavu. Navíc jsi slibná chirurgka a tvůj život se pěkně rozjíždí, povzbuzoval ji Karel.
Karel s ní pracoval téměř dva roky, občas jí přinesl čokoládu, ale to byl první opravdu otevřený rozhovor. Vendula plakala a vyprávěla mu vše.
Možná bys měla zavolat doktora Milana Šťastného? Ten, kterého jsi nedávno zachránila. Chová se k tobě dobře, říkají, že má spoustu kontaktů, navrhl Karel.
Díky, Karle. Zkusím, odpověděla Vendula.
A kdyby to nevyšlo, můžeme se oženit. Mám byt, nebudu tě zneužívat, řekl v žertu.
Vendula červenala a najednou si uvědomila, že to myslí vážně. Neviděl v ní chudou sirotku, ale ženu, která si zaslouží lásku.
Dobrá, zvažuji i tuto možnost, usmála se a poprvé po dlouhé době pocítila, že není jen prací kolo nebo zbytečná, ale krásná mladá žena s celou řadou možností před sebou.
Ten samý večer zavolala Milanovi:
Dobrý den, pane doktore, to jsem Vendula, chirurgka. Dal jste mi číslo a řekl, že se můžu ozvat, když budu mít problém začala váhavě.
Vendulo! Ahoj! To je skvělé, že voláte! Jak se máte? Lepší by bylo, kdybychom se setkali. Přijďte ke mně na čaj, povídáme si rádi, my starší, odpověděl s úsměvem.
Následující den byl její volno, tak šla ihned k němu. Upřímně mu vyprávěla o svém životě a zeptala se, jestli nezná někoho, kdo by potřeboval pečovatelku na dálku.
Víte, Vendulo, jsem zvyklý na těžkou práci, ale už dál to nezvládám
Nebojte se, Anečko! Můžu vám zajistit místo chirurgky v soukromé klinice a budete se mnou bydlet. Bez vás bych nebyl tady, řekl.
Samozřejmě, pane Šťastný, souhlasím! A co vaši příbuzní?
Moji příbuzní přicházejí jen, když jsem pryč. Zajímají je jen byt, povzdechl se.
Tak začali spolu žít. Dva roky uběhly a mezi Vendulou a Karlem se rozhořela romance, často doprovázená šálkem čaje. Milan ale Karla neobdivoval a neustále Vendulu varoval:
Promiňte, drahá, ale Karel je dobrý chlap, jen slabý a příliš snadno ovlivnitelný. Nespoléhejte se na něj moc.
Ó, Milane Už je pozdě. Už jsme se rozhodli se vzít. Navíc mi před dvěma lety v žertu navrhl svatbu a teď jsem těhotná vyhlásila Vendula radostně, téměř zářící štěstím. Právě se dozvěděla o těhotenství a hned doplnila: Ale vy jste pro mě stále důležitý! Navštěvuji vás každý den, jste jako rodina.
Dobře, Anyťko Cítím se špatně. Zítra půjdeme k notáři, zapíšu dům v tvém jménu. Vždycky jsi milovala venkov, možná to bude tvoje chalupa nebo ji můžeš prodat, když budeš chtít, řekl nejistě a zamračil se.
Vendula si uvědomila, že dům stojí ve stejném vesnickém osadu, kde kdysi žil její milý dědeček. Ten dům byl dlouho zbourán, pozemek prodán a nyní v něm žijí cizí lidé. Přesto jí myšlenka vlastního kousku přinesla teplé pocity a vzpomínky.
Nezasloužím si to, ale moc vám děkuji, pane Šťastný! poděkovala upřímně.
Jediná podmínka: neříkej Karlem, že dům je v tvém jménu. A neptáš se proč. Můžu tě o to požádat? byl vážný, a Vendula souhlasila, slibujíc, že se bude řídit jeho pokyny. Jak Karla o původu domu přesvědčit, zatím neví, ale může říct, že se usmířila s matkou.
Později se dozvěděla, že Milan kromě mrtvice trpí i rakovinou a odmítá operaci. Nakonec mu pomohla zorganizovat pohřeb a nastěhovala se ke svému budoucímu manželovi.
Problémy se objevily asi v sedmém měsíci těhotenství už po šesti měsících soužití. Karel navrhl:
Možná bys měla ještě pracovat před porodem.
Vendula mezitím opustila kliniku, doufala v úspory a podporu Karla. Jeho slova ji však zaskočila a zranila.
No třeba odpověděla váhavě. Náhle si uvědomila, že nakupuje potraviny, a Karel se chová lakomě. Dítě však roste v jejím bříšku a ona nechce vzdát svatby.
Týden před plánovanou oslavou, když Karel nebyl doma, vstoupila do bytu cizí žena s vlastním klíčem.
Dobrý den, jsem Lenka. Karel a já se milujeme a on se jen bojí vám to říct. Takže řeknu to rovnou: už mě nepotřebujete, prohlásila vysoká štíhlá blondýnka sebevědomě.
Cože?! Naše svatba je za pár dní! Všechno jsme zaplatili! vendula koktal ve zmatení. Většinu nákladů na skromnou oslavu v kavárně měla ponést ona.
Vím. Žádný problém. Karel se mnou ožení. Mám kontakty na úřad, všechno rychle zařídíme, pronesla Lenka, jako by to už bylo rozhodnuto.
Když se Karel objevil, jen zamumlal:
Vendulo, promiň Je to pravda. Pomohu s dítětem, ale nebudu s tebou ženatý.
Uděláme test otcovství, doplnila Lenka a položila ruku na Karlovo rameno.
Test otcovství?! Jsi moje první a jediná! vykřikla Vendula a vrhla se na něj s pěstmi.
Zkrátí ti to kůži, hloupá! Je jí skoro třicet, ale chová se jako maličká! posmívala se Lenka.
Karel stál tiše, nebránil Vendulu a jen nesměle koukal dolů. Všechno záviselo na Lence; on byl jen pasivní divák.
Vendula sbalila své věci. Neměla smysl bojovat se ztrátou muže, který ji snadno opustil. Lenka tvrdila, že s Karlem měla vztah už dávno tehdy byla vdaná, ale nyní svobodná. Vendula byla jen dočasnou náhradou, dokud se objeví ideální žena.
Mohla Karla požadovat vysvětlení, ale k čemu? On jen dovolil Lence přijít a udělat to za něj.
Tak teda dům se nakonec hodí, pomyslela si Vendula.
Dům byl skvělý, i když neměl vodu. Kamna byla výborná dědeček ji učil všemu potřebnému pro vesnický život. Bylo tam co žít. Jak se sama porodí? Ještě byl čas, něco vymyslela.
Zásoby dříví byly naskládány, kůlny pevné a před vchodem ležel sníh, připravený k odklízení. Hromady dříví pravý poklad v takové zimě!
Bylo dobře, že Milan už předem sousedy představil jako novou paní a budoucí manželku svého syna. Žádné zbytečné otázky.
Vendula samozřejmě volala matku a sestry. Jak vždy, neuspěly radily jí, ať dítě dá do sirotčince a příště se nevymlouvej s kýmkoli před svatbou. Zmiňovaly se také o tom, že Karel ještě nevrátil peníze za svatbu, z nichž polovinu zaplatila ona.
Nikdo se však nedozvěděl o chalupě. Teď se mohla schovat před všemi a dát si čas.
Bylo mrazivo, ani nevyzula si zimní bundu. Když ale začala škrábnout uhlí v kamnech, všimla si, že lopatka zasáhla něco tvrdého.
Sundala si rukavice a vyndala dřevěnou krabičku, která blokovala dřevo. Byla hezky zapečetěná a na víčku velkými písmeny stálo: Vendulo, to je pro tebe. Rukou poznala Milanův rukopis.
Uvnitř byly fotografie, dopis a malý krabičkový balíček. Ruce se jí třásly, když otevřela obálku a začala číst:
Milá Aničko! Měl jsem být tvůj strýc od otce. Dědeček mě poslal, abych tě po tvém osmnáctém narozeninách našel.
Z dopisu vyplynulo, že předZ dopisu vyplynulo, že před jeho smrtí dědeček uzavřel tajnou smlouvu, díky níž se Vendula stala jedinou dědičkou rodinného majetku a mohla tak konečně začít nový život se svým dítětem v klidu a bezpečí.
