Tři nitky. Tři osudy.
Co říkala? Věro, přeslechla jsem to, co? naklonila se Marie Viktorová blíž k sousedce a nejlepší kamarádce, Věře Pavlové.
Ta jí začala vysvětlovat, co právě říkala kolemjdoucí maminka malé, asi sedmileté holčičce.
Mají ve škole nějakého rošťáka a ona mu prý řekla…
Věra mluví nahlas, aby to slyšela dobře celá ulice. Marie poslouchá, nepřerušuje ji, a pak, po chvíli, se otočí za tou dívkou.
Pěkná je, čistotná dívenka. Jen je nějak moc předčasně moudrá! podotkne.
Proč myslíš? podiví se Marie, vezme Věru za loket a táhne ji, protože semafor už dávno svítí zeleně a auta trpělivě čekají, až dvě postarší ženy přejdou přes cestu.
Cože? Já neslyším, Maruško, co? ptá se znovu Věra, rozhlíží se rozpačitě kolem, pak si přitiskne kabelku na prsa a drobnými krůčky přešlapuje vpřed, blíž ke chodníku.
Proč myslíš, že je taková zamyšlená? zopakuje Marie, tentokrát nahlas.
Aaa… prostě proto.
Marie někdy nechce vysvětlovat svoje pocity. Možná z lenosti, možná proto, že to považuje za samozřejmost.
Děvče si vzalo do hlavy napravovat lajdáka a darebu? Napomíná ho, vychovává? Jenže takhle to přece nefunguje… To nepůjde!
Marie nevěřícně kroutí hlavou, zatímco Věra povzdychne. Občas je její kamarádka nesnesitelná v těch svých mlčenlivých záhadách. Ale i bez Marušky by byl tenhle měnící se, hlasitý svět moc těžký.
Marie Viktorová a Věra Pavlová jsou sousedky. Mají zvláštní byty každý má svůj vlastní východ rovnou na dvorek, žádné schody, žádný výtah. Žijí v jednom z bývalých hospodářských stavení kdysi patřících šlechtickému rodu nedaleko Vyšehradu v Praze, později předaných někomu z předních osobností kultury. Ten se ženou vytvořil hlavní budovu, kde vzniklo gymnázium, a přístavky a křídla rozdělil na ateliéry a byty. Časem příběhy rýsovaly osudy a změnily poklid maloměstského dvora starou stáj zrekonstruovali na byty. Většina sousedů už se odstěhovala za lepším do větších a světlejších bytů , ale Věra, Marie a další přítelkyně, Květoslava, pořád drží svoje stěny, trhají na kousky všechny nabídky na odkoupení, výměnu, doplatky nebo přísliby stěhování i s trvalým pobytem.
Firmy, soukromé kanceláře nebo drobní podnikatelé by dali cokoliv za tenhle kus Prahy. Tak výhodná lokalita, tradice, krásný kout na Malé Straně hned pod Vyšehradem! Hlavní budovu sice zabrala umělecká škola, ale ty menší domky, přístavby, stále patří soukromníkům, aspoň zatím.
Ale tyhle ženy, křehké, zestárlé, bojují za svůj domov do posledního dechu. Tady prožily celý život a tady ho taky jednou skončí.
Stavíme se za Květou říká rázně Věra, v ruce drží krabici s dortem. Popřejeme jí.
Co? Co říkáš? nechápe Marie, tahá ji za rukáv. Má pocit, že už tím svou kamarádku jednou dopálí. Samozřejmě, hluchota je otravná, ale Věrka je trpělivá…
Věra ochotně zastaví, skloní se k Marině tváři a zřetelně vysloví.
Á, ano. Květka nás zvala… Vzpomněla jsem si! Marie přikývne. Nedorozumění je zažehnáno.
Květa, tedy Květoslava Hanzlová, dnes slaví narozeniny své dcery. Ludmila už dávno není nejmladší, pracuje někde v bance, domů jezdí málo. Oslavu musely odložit, ale Květoslava se nezlobí.
Můžu si za to sama říká nad skromně prostřeným stolem, když hosté usednou. A nechte mi mou holku na pokoji! výhružně zvedne prst, ale nikdo to nemá v plánu o Ludmile mluví vždycky jen v dobrém.
Věra pohladí sousedčinu rozechvělou ruku, úplně kostnatou, kdysi s ní Květka po válce rýpala v záhonku. Tehdy byla válka čerstvě u konce, rozhodly se se sousedkami zasadit vlastní zeleninu. Byl hlad a nevesele. Mámy všech tří holek pracovaly v nemocnici Na Františku, dcery byly celé dny samy. Co našly, to ochutnaly, co dokázaly, to si uvařily. Když mámy nosily domů chleba, občas i máslo, nějaké to “pilinové”. Květka, Věra a Maruška byly vděčné věděly, že takhle je to všude. Ale ony měly záhon, svůj koutek slunce! Semena jim sehnal soused, pan Prošek, starý zahradník. Ten byl sice bručoun, ve svém staromládeneckém zápachu, ale holky měl rád.
Pojďte děvčata! zavolal a dal jim hrst semínek. Zasaďte, uvidíte, že poroste!
Nejdřív moc nevěřily, že jim poroste, ale zabralo to. Kapusta uzrála, okurky vily, žlutě květly. Petrželka se sice neuchytila, ale pan Prošek je hnal jen do nové práce.
Zkazily jste úrodu! bouřil, ale pak je obdaroval sušenými krajíčky a poradil, aby nebrečely.
Jak to skončí, až skončí válka, vrátí se tatínkové a uděláme tu takovou zahradu, že všichni budou závidět! sliboval.
Jenže on už se konce války nedočkal. Dívky ho viděly odvážet. Smrti tehdy bylo všude moc, ale když odejde někdo váš, je to jiné… Jejich tatínkové se nikdy nevrátili. Zahradu už dělaly bez nich.
A dnes tu sedí zestárlá Květka v křesle na kolečkách, Věrka ji hladí po ruce a Marie krájí okurky. Na stole stojí skleničky, Květka miluje domácí brusinkový likér a bude slavit na zdraví Ludmily, na zdraví svých nechodících nohou i na to, aby zima nebyla zlá.
Paralýzu Květka utrpěla náhodou, při pádu na náledí. Myslela, že si jen natáhla záda, ale ráno už nevstala. Nedosáhla ani na telefon, nedovolala se dceři. Sama si náhle připadala těžká, neobratná prý hormony, říkali lékaři, ale ona už dobře věděla, že je to stáří.
Z okna slyšela, jak Věra vyšla ven a sypte holubům drobky. Květě okna sahala skoro až na zem, v zimě bylo na podlaze chladno, chodit musely v teplých papučích. Každého, kdo procházel kolem, bylo jako v kině vidět.
Už je venku Věra… šla nakoupit. Za chvíli i Maruška, ta dlouho spí pomyslela si Květka v polospánku.
Dlouho se styděla volat o pomoc, ležela, mrzla, hladověla. Věra a Marie pochopily, že je něco v nepořádku sousedka Květka přece nikdy nezaspala. Vždycky měla vnitřní budík. Klepaly, volaly i domovník, až rozbili dveře.
Našli ležící Květku, vyděšenou a bezradnou. Věra hned převlékla postel, přebalila ji byla v tom zběhlá, ošetřovala paralyzovaného muže. Toho osud připravil o život před osmi lety i on zemřel jako nový člověk, alespoň v naději své ženy.
Květku převezli do nemocnice. Diagnoza byla neúprosná. Květka noc probrečela, přesvědčovala spolupacientky, že ji Bůh potrestal za dávný hřích…
Za co by vás měl Pán trestat?! divily se.
Ale Květka to věděla. Porodila dceru v devatenácti z velké lásky s klukem z paralelní třídy. Styděla se to kamarádkám přiznat. Když přišlo těhotenství, její máma jí domlouvala, nabídla i úplatky lékařům marně. Květka za útěku porodila Ludmilku u tety na vesnici. Dva roky tam s ní žila, matka ji navštěvovala jen občas a s vnučkou se sbližovala těžko. Otec dítěte se k nim nehlásil kariéra, studia, diplomacie, na Venkov s nemanželským dítětem nepojede…
Když byly Ludmile dva roky, vzala je máma zpět do Prahy. Věra i Marie byly tiché, milující tety. Ludmila střídala dveře, všude byl na ni dozor, tři páry očí. Bylo jim zvláštní, že jejich kamarádka Květka je náhle matkou. Ale zůstala stejná, jen unavenější.
Květoslava dál studovala, vystudovala nástavbu, vychovávala Ludmilu. Maminku pohřbila, když bylo Ludmile devět.
A pak přijela zahraniční delegace do tiskárny, kde pracovala. Mezi nimi pohledný Francouz. Nevýslovná láska! Přišel s dary, hračky, šaty, pozval ji do Francie. Květka jak omámená:
Má vilu u Versailles! Mám pro sebe pokoj! líčila kamarádkám.
A co Ludmila? zeptala se Věra.
Zatím zůstane v Praze, já ji pak přivez… vymlouvala se Květka. V hlavě jí zpívali neviditelní hudebníci svatební pochod, nic jiného neslyšela.
Ludmila se jen vážně matky otázala:
A kde mám lístek? A jak to říct ve škole?
Zůstaneš s tetami, Liduško. Já se vrátím pro tebe…
Květka se lekla, když Ludmila v záchvatu zlosti rozbila darovanou vázu, pak i talíře, šálky… Později přiznala Věře, že tehdy cítila, jako by ji někdo zabil nedala se ani nadechnout, vše se sevřelo.
Máma se vrátí, poznáš, že tě nemohla opustit… rozhodni, jestli ji odpustíš. Já tě nebudu nutit, jen svět nás často svádí ke slibům krásného života. To je ženská slabost řekla Věra.
Kvůli podobné slabosti i ona kdysi přišla o peníze. Jedna podvodnice jí v tramvaji prodala “novou” kožešinovou čepici, balíček byl plný hadrů. Chtěla krásu nebyla jí dopřána.
Květoslava odjela. Ludmila ji nešla vyprovodit, neotevírala dopisy. O Ludmile dostávala jen kusé zprávy od přítelkyň.
O půl roku se vrátila pro dospívající dítě nekonečně dlouhá doba. Ludmila jí nenáviděla, všechny dárky vyhodila.
Tak aspoň ses vdala? šeptala Marie.
Ne zavrtěla hlavou Květka. Pierre chtěl, abych se dcery vzdala. Přála jsem jim “příjemný život” a odjela. Myslíš, že mi Ludmila někdy odpustí?
Marie se zamyslela a řekla:
Až dospěje, až pozná lásku. Pak možná porozumí. Ale já tě neomlouvám, bylo to pošetilé a kruté.
To už byla Věra i Marie vdané, každá měla syna a neuměly si představit, že by od nich odjely.
Právě kvůli tomuto se Květka cítila potrestaná. Proto její tělo ochrnulo.
Ludmila jí najala ošetřovatelku, ale ta byla necitlivá, pečovala hrubě jednou Květce vylila horkou vodu na záda. Květka křičela, přiběhla Věra. Od té doby už by Věra nikdy za opatrování kamarádky peníze nevzala.
Ne, to ne! To je hanba! bránila se Květka. Aspoň ti zaplatím!
Ty si ty svoje peníze nech. Na rozum! okřikla ji Věra.
Vše už viděly spolu chodily do lázní, stály ve frontách na gynekologii, znaly jedna druhé všechna tajemství. Věra pak brávala Marii ven, protože Mariin sluch se stále horšil. Nikdy by od své kamarádky nevzala peníze za pomoc! Byl to životní úděl vždy stát při sobě.
Věra venčila i Marii. Ta se v ulicích orientovala špatně, sluch ji mátl. Věra jí brala za rámě a spolu pomaloučku vycházely na Výtoň, nebo poseděly ve dvorku, pozorovaly děti, vzpomínaly, jak byly mladé.
Stromy tu voněly lípou, na jaře omamně. Marie sušila lípový květ, vařila z něj čaj, a měly tradici večer lípového čaje. Každý jednou přinesl domácí dobrotu, tvořily si slavnost klidu. Recepty se vybíraly, legrace nebyla nouze, synové je vyrušovali a výsledkem bylo vždy něco sice domácího, ale o to chutnějšího.
Po večerech debatovaly Květka vyprávěla o Paříži, Věra o výtvarnících v muzeu, Marie vesměs mlčela sluch ji už trápil dost.
Za války totiž přežila bombový úder takovou silou, že se jí celé dětství hlavě vzpouzelo, až měla pocit, jakoby se jí hlava každou vteřinu roztrhne. Bála se, ať jí hlava nepraskne jako vodní meloun. Maminka nebyla doma, musela to zvládnout sama. Řetězec problémů vyústil v postupnou ztrátu sluchu.
Později na kaučukárně poznala svého muže, Dvořáka. Byl o dvanáct let starší, s postiženou tváří po požáru.
Co já s tebou? říkával, tvář odvrací. Najdeš lepšího, já bych to nepřežil!
Když se vzali, první společná noc byla pro Marii něžná a zvláštní. On celou dobu kontroloval, jestli vedle něj opravdu je. Nepředstavitelně vděčný za každou její přítomnost. Marie ty šediny na jeho spáncích později milovala.
Byl její jedinou láskou. Odejil v pětapadesáti tichá smrt ve spánku. Marie stála u jeho postele, slzy mu stékaly po tváři a ona je stírala, aby ho už nic nepálilo.
Syn Eda přivolal sousedky, společně oplakali ztrátu. A Ludmila, tehdy teenagerka, pochopila, jak hodně maminku potřebuje. Pomalu jí začala odpouštět.
Manželství Věry měly kamarádky rády méně. Věra toho svého moc neobdivovala. Byl lakomý, všechno promýšlel, sliboval, ale málokdy splnil. Nové závěsy? Dobře, ale později, teď šetříme na lednici. Lednice? Drahé, nedovezem ji, lepší počkat. Věra rezignovala, dusila to v sobě.
Proč sis ho brala? ptala se Marie.
Bávala jsem se, že mě jiný nechce. Vy jste obě krásné, já byla vždycky jen myška
Rozveď se! vyhrkly na ni kamarádky.
Nemohu. Máme syna. Míšovi jeho táta nevadí
Marie a Květka si vyměňovaly kradmé pohledy byly naštvané. Později se Věra změnila: rozkvetla, chodila jako loďka ulicí.
Ty jsi jaká šťastná, Věro! ptala se Marie.
Věra zčervenala a po chvíli přiznala:
Zamilovala jsem se. Konečně vím, co je opora…
Plakala a Marie jen pokrčila rameny. Svoje zásady by Věra nikdy neopustila, ani nového partnera nikdy za manžela nepřijala.
Nakonec milenec odešel, když byla synovi už dvacet, manžela po úrazu odvezli do nemocnice, Věra se zase stala opatrovatelkou.
Po jeho smrti jí milenec navrhl svatbu, ale odmítla pro syna by to bylo zrada. Muž zmizel z Prahy, už se nikdy neozval. Ale za čas ještě zařídil, co mohl lednici, garnituru, drobnosti pro Míšu. Ale nikdy se nestal “hospodářem domu”. Škoda…
Čas plynul, domy i ženy stárly. Dvorek orámovaný věncem lip tichl, umělecká škola v hlavní budově vychovala řadu talentů, jejich první koncerty poslouchaly tři staré dámy Květka ve vozíku v sametových šatech s krajkovým límečkem, Věra v hnědých šatech s vyšívaným páskem, Marie v šedém kostýmku, pohodlné boty, stará kabelka, ve tváři klid. Všechny tři měly krajkové rukavice po Květce z Paříže…
Nemáš se tolik trápit, Květko! krájí dort a rozděluje porce Věra. Ludmila je dávno dospělá, má děti, manžela. Ví, co je láska. Možná tvého Pierra nesnáší, ale tebe má ráda.
Je to mládí kruté, nezná kompromisy. Až čas ukáže odstíny přitakává Marie.
Postavily ještě jeden hrnec na čaj. Elektrický, moderní, ale stále jim doma navozoval pohodu. Uvnitř se v odrazu míhaly vzpomínky na dávné matky.
Za oknem pleskal déšť. Zanedlouho první mrazíky, černají listy i měsíčky na záhonech. Přichází podzim… ale zatím dává hřejivé dny.
Na dvůr vjela stará škodovka, světla problikla, zhasla. Někdo zaklepal podpatky, vstoupil do dveří. Všichni utichli.
Zvonek. Věra otevřela, poslala Ludmilu dovnitř a políbila ji na tvář.
Má tě tu, čekala na tebe. Běž za maminkou, moje kozičko! A všechno nejlepší!
Ludmila přinesla mamince oblíbené tmavé jiřiny se žlutým středem. Sama pláče, protože nemůže uvěřit, že jí už dávno bylo odpuštěno. Nebo spíš neodpustila sama sobě dnes jí navíc narodila dcera malá, ryšavá, zabalená do růžové deky. To je štěstí!
Pokud si dnes večer nakouknete do okna nízkého domu u někdejší šlechtické zahrady u Vyšehradu, uvidíte tři milé staré paní. Smějí se, pijí čaj, vzpomínají a čekají čekají na děti, vnoučata, pravnoučata na všechny, kdo dávají jejich životu smysl. Brzy odejdou a rozplynou se v zapomnění proto je dobré být ještě chvíli spolu, stihnout obejmout své blízké. Protože tohle je ten nejcennější dar, co máme.
Dnes vím, že opravdové bohatství netkví v majetku, ale ve vzájemné blízkosti a lásce, kterou si stihneme navzájem dát. O tom jsou všechny tři osudy tři propletené nitky života.
