Tři nitky. Tři osudy
Co říkala? Věro, špatně jsem slyšela, co? Alena Viktorová se naklonila lehce dopředu a do boku, blíž k sousedce a kamarádce Věře Pavlové.
Ta začala podrobně vysvětlovat, o čem se právě bavily kolemjdoucí matka s asi sedmiletou dcerou.
Ve škole mají nějakého výtržníka, a ona mu prý řekla…
Věra mluvila hlasitě, na celou ulici. Alena ji pozorně poslouchala, nepřerušovala ji, a pak, když se rozhlédla, zahlédla tu dívku a souhlasně za ní pokývla hlavou.
Pěkná, čistotná holčička. Ale strašně vychytaná! usoudila nakonec.
Proč? podivila se Alena, chytla kamarádku pod paži a táhla ji kupředu, jelikož semafor už dávno svítil zeleně a auta, seřazená za sebou, čekala, až dvě postarší ženy přejdou silnici.
Co? Neslyším tě, Alčo, co? ptala se Věra, zmateně se rozhlížela a pak si těsně přitáhla kabelku a cupitala k záchrannému chodníku.
Ptám se, proč je vychytaná? silněji zopakovala Alena.
Aaaa Jen tak.
Alena Viktorová někdy nerada vysvětluje své závěry, buď z lenosti, nebo si myslí, že je to stejně jasné.
Holka na sebe vzala povinnost napravit lenocha a rošťáka? Dělá mu poznámky a vychovává ho? Takhle ne, děvčata! Takhle to nefunguje
Alena kroutila hlavou v rytmu vlastních myšlenek a Věra si povzdechla. Někdy je její kamarádka k nevydržení ve svých záhadných domněnkách. Ale bez Aleny by byl tenhle svět, který se za poslední roky tolik změnil a stal se divoce pestrým a hlučným, nesmírně těžký.
Alena Viktorová a Věra Pavlová jsou sousedky. Ani jejich byty nejsou obyčejné, každá má vstup přímo z ulice, žádné schody ani výtahy. Žijí v jednom z přízemních křídel bývalého šlechtického statku v Praze na Malé Straně, kde kdysi bydlel urozený důstojník, později jej krávy převzal významný kulturní činitel. Po poradě s manželkou v hlavní budově založil gymnázium, přístavky a dvory pak přeměnil na dílny pro umělce. Dál už historie důkladně promíchala poklidný život tohoto místa. A tak se bývalá konírna, vystavěná do oblouku, stala bydlením. Většina obyvatel se dávno odstěhovala do větších, výše položených a světlejších bytů, ale Věra, Alena a ještě jedna jejich přítelkyně Magda tu stále odolávají nabídkám na výkup, výměnu, kompenzace nebo stěhovací služby.
Firmy, soukromé agentury, bezpečnostní služby, malí podnikatelé, všichni toužili po tomhle kousku Prahy, úžasně strategicky položeném na Malé Straně. Kousek to je na Kampu, do Kramářovy vily a Karlův most je za rohem! Hlavní budovu sice zabírá výtvarná škola, ale jsou tu i další křídla, dvorní domky, co ještě nejsou v pevných rukou.
Ale hrdé, již křehké, nemohoucí v letech, bezmocné v běhu času, tyto ženy stojí pevně za svým. Tady prožily vše, tady skončí.
K Magdě dnes zajdeme, obrací se rozhodně kupředu Věra s krabicí dortu v ruce. Popřejeme.
Co? Co jsi říkala, neslyším tě! Věro, podívej se na mě, odezírám ti ze rtů! zatahá kamarádku za rukáv Alena. Stydí se, že už špatně slyší, má strach, že Věra jednou vybuchne a odejde. Ale ne, Věra se klidně zastaví, nakloní k tváři své kamarádky a výrazně artikuluje.
Jojo, Magda nás zvala Pamatuju si to! Věra přikývne. Nesrovnalost je vyjasněná, vyráží dál.
U Magdy, chudé, už nepohyblivé staré paní, je dnes svátek, má dcera slaví narozeniny. Linda není už dávno mladá, pracuje, nestíhá, přijíždí málokdy. Měly oslavit o víkendu, pak to přesunuly. Magda se na Lindu nezlobí.
Sama jsem si vše zavinila, říká, když se hosté usazují u jednoduše připraveného stolu. A o mé dceři nic neříkejte! hrozí prstem nahoru, ale nikoho to ani nenapadne. Linda je jejich, vždy jen v dobrém!
Věra hladí rozklepanou ruku sousedky. Drobná, hubená ručka, kterou Magda ještě jako malá o prázdninách trhala ve dvoře plevel, když po válce založili zahrádku. Tím ručkem si tahala těžkou lopatu, rýpala se v jílovité zemi, a pak s jemností sypala semínka. Těžká doba, hlad, bída. Matky veškerých tří dívek pracovaly v nemocnicích, holky zůstávaly doma. Co našly, to snědly. Někdy maminky donesly chléb, občas i máslo, zvláštní dřevově chutnající Nijak si nestěžovaly, věděly, že je to všude stejné. Ale měly malou zahrádku, kde vypěstovaly něco dobrého! Semena dostaly zázrakem od bývalého agronoma, dědečka Prokopa, který bydlel o dům vedle. Pán nabručený, ale holky v konírně si oblíbil. Mladická odvaha jim pomáhala porazit trudnomyslnost, v očích jim hořela zvědavost.
Pojďte sem, kývl na Věru. Poslechla. Tu máte semena. Zasaďte, budete mít dobrotu. Já vám poradím!
Holky zprvu nevěřily, že něco vyroste, ale děda Prokop je nezklamal. Urodily se dva zelné hlávky, okurky se plazily po zemi, žluté kvítky, mezi velké hvězdicové listy schoulené. Petržel, pravda, nevzešla. Vyrašila světlezeleně, ale rychle zvadla.
Jak děda Prokop nadával! Zkazily jste úrodu! Všechno pokazily!
Nakonec ochladl, dal holčičkám po sucharu, pobídl je utřít si nosy.
Až to skončí, až válka skončí, vaši tátové se vrátí, my tu postavíme zahradu, že všichni budou závidět! slíbil.
Ale sám válku nepřežil. Věra, Alena a Magda s hrůzou sledovaly, jak ho vynášejí k pohřbu. Hodně umírání tehdy bylo blízko, až příliš, ale když odejde někdo váš, je to jinak strašné… A otcové se nevrátili, zahradu dělali beze nich
A teď tu sedí zestárlá Magda ve svém křesle na kolečkách, Věra ji hladí po ruce, Alena krájí okurky, servíruje pečeni. Na stole panáčky. Magda má ráda brusinkový likér, oceňuje ho nadevše. Pozvednou si, připijí na zdraví Lindy, na Magdiny nohy, co vypověděly už před pěti lety, na to, aby zima nebyla zlá a netrápila staré kosti.
O pohyblivost přišla Magda hloupě, spadla v zimě na náledí. Zdálo se, že to nic není, záda bolela jen málo, ale druhý den bylo hotovo nohy nešly ovládat. Magda se v panice orosila studeným potem. Nedosáhla na telefon, zavolat dceru nebo doktora nešlo. Telefon daleko. Sjít z postele a došoupat se k němu Ne, nezvládla. S věkem štíhlá Magda přibrala, ztěžklo jí tělo. Doktoři říkali hormony, cpali léky. Ona věděla, že je to stáří. Nazývejme věci pravým jménem, nesnažme se odkládat nevyhnutelné…
Magda slyšela, jak vychází ven Věra, volá už ochočené holuby, sype jim drobky. Pak její silueta proběhne pod okny, byty jsou nízko při zemi, v zimě mají holou zem, na podlaze zima, doma pomalu chodily v papučích s kožešinou. Všechno, co se děje venku, je vidět jako v kině.
Teď jde Věra do krámu, usměje se smutně Magda. Za chvíli vykoukne Alena. Ta ráda dlouho spí
Dlouho se bála volat o pomoc, mrzla, říjen vysál poslední teplo, vymetl vše oknem v malé kuchyni. Hlad, potřeba na záchod…
Sousedy to zneklidnilo. Kdyby Magda nezapnula ráno rádio anebo gramofon, to bylo podezřelé! Přespané ráno? Nikdy! Magda vstává bez budíku, u ní vnitřní časovač!
Začaly klepat, nejprve Věra s Alenou, pak domovník. Ten lámanou češtinou ptal, zda nepotřebuje pomoct, nakonec řekl, že dámy ho přemlouvají ke zlomení dveří.
Slabá stará dřevěná klika povolila raz dva, do bytu málem vpadl domovník, za ním nahluchlá Alena, pak Věra.
Magdo! Jsi doma? Rychle řekni, co se děje! volala Alena. Ve strachu ještě víc ohluchla. Hlava jí, jak říkala, přestala fungovat.
Uviděli Magdu ležet, všechno pochopili, domovníka vyhodili.
Hanba! Holky, nedívejte se na mě! Jděte radši vzdychala Magda, ale Věra jí už měnila povlečení, umývala ji a přeblékala. Byla zvyklá, starala se o ochrnutého muže, ten dělal restaurátora, spadl z lešení. Věra ho pohřbila před osmi lety se zvláštní směsicí lítosti a úlevy.
Trápil se, pověděla u hrobu. Teď se mu tam aspoň ulevilo. Tam, kývla vzhůru, je zase jako nový.
Proč by měl Věřin malicherný a hádavý muž skončit v nebi, kamarádky nechápaly, ale nevyvracely jí to…
Magdu odvezli do nemocnice, výsledky byly neúprosné. Proplakala celou noc, sebeobviňovala a přesvědčovala spolupacientky, že je to boží trest.
Za co by vás měl Bůh trestat? divily se.
Ale za co V devatenácti měla Magda dceru, krásné, zrzavé děvče. Otěhotněla z velké lásky s chlapcem ze školy. Chodili spolu ven, učili se, a pak přišlo i něco, o čem Magda ani kamarádkám nikdy nedokázala vyprávět. Po maturitě zjistila, že je v tom. Matka ji seřezala utěrkou, hnala do nemocnice třeba něco vymyslí. Ale nevymsleli. Porodíš, když už se to stalo. Matka nabízela doktorům peníze, hledala, kdo by udělal potrat, ale už to nestihli. Magda utekla k tetě na venkov. Tam donosila, porodila Lindu, dva roky žila a pracovala v JZD. Matka je navštěvovala, k vnučce si pomalu zvykala.
A otec? Ten se všecho zřekl. Proč by si kazil život, když má před sebou školu, možná karieru, diplomatické cesty Magda a Linda mu překážely! Rodina se do toho plést nebude!
Ve dvou a půl letech Lindu matka přivezla zpět do bytu v Praze. Věra i Alena dělaly skvělé chůvy. Linda střídala dva byty, tři páry očí na ni dohlížely babiččiny, Věřiny a Aleniny.
Přišlo jim to zvláštní, že Magda je najednou máma, taková dospělá, ale vlastně to byla pořád stejná Magda, jenom víc utahaná.
Dokončila dálkově vysokou školu, pracovala, starala se o Lindu. Maminka zemřela, když Lindě bylo devět.
A pak do tiskárny dorazila zahraniční delegace. A mezi nimi hezký Francouz. A přemlouval, dával dárky, velké krabice. V nich šaty, panenky, nádobí Pozval ji k sobě.
Máte slyšet, v jeho domě u Paříže je opravdu všechno! Pokoj i pro mě… rozplývala se Magda.
A Linda? zeptala se hned Věra.
Ta tu zůstane, já ji později dovezu, já ospravedlňovala se nevěsta. Hlava jí hučela, svatební pochod přehlušoval hlasy kamarádek.
Neodpustí ti to, odložila hrnek Věra, vstala a odešla. Alena ještě chvilku v místnosti přešlapovala, pak zmizela. Ale Magda si myslela, že jí závidí, proto jsou takové! Linda to pochopí, přijede za ní, bude to dobré
Mami, kde mám lístek? ptala se Linda po návratu ze školy. Ve škole to musím nějak vysvětlit, že…
Zůstáváš, Lindo. Taková cesta je pro tebe zatím náročná. Vrátím se, pak si tě vezmu k sobě. Zatím budeš s…
Magda sebou trhla, když se na podlahu roztříštila Pětrova váza. Linda s ní mrštila, letěly i talířky, šálky…
Linda později přiznala Věře, že ten den jako by umřela. Prostě jí vzali vzduch, sevřeli krk, nemohla dýchat. Ruce šmátraly prázdnotou, plíce se svíraly, v očích zčernalo.
Tvoje máma se vrátí. Uvidíš, že bez tebe nemůže. Pak musíš rozhodnout, jestli jí odpustíš, řekla Věra, když spadly první vzlyky. Je to na tobě. Omlouvat ani soudit ji nebudu… Ale ženy slabé krásnými slovy snadno uvěří slibům…
Věra se sama jednou napálila. Po ulici na ni dotírala paní, prodávala luxusní karakulovou čepici. Zkoušela, zaplatila, dostala zavázaný pytlík. Doma v něm našla roztrhané hadry, čepice žádná… Chtěla krásu, ale nevyšlo to…
Magda odjela. Linda ji na nádraží nevyprovázela, neodpovídala na dopisy. O životě dcery se Magda dozvídala jen od kamarádek.
Po půl roce se vrátila pro dospívající dívku moc dlouho. Linda ji nenáviděla, všechny dárky vyhodila do popelnice.
Tak jsi aspoň vdaná? tiše se ptala Alena.
Ne, přiznala Magda. Pétrova rodina mi řekla, že s dcerou se do rodiny nehodím, navrhli se jí zříct, to je drobnost. Když jsem to slyšela, pochopila, že je Pierre stejný, jednoduše jsem plivla na ten jejich naleštěný práh a jela domů. Myslíš, že mi Linda odpustí?
Alena krčila rameny, chvíli mlčela, pak řekla:
Časem. Musí dospět, sama se spálit, poznat lásku. Tehdy možná pochopí. Ale Magdo, upřímně byla jsi bláhová a krutá.
To už byly Věra a Alena vdané, každá měla syna. Jet někam na pár dní si vůbec neuměly představit…
Za tenhle hřích si Magda myslela, že byla potrestána.
Linda matce najala ošetřovatelku, ale ta byla hrubá, neosobní. Magda mlčela, bez pomoci se nedalo existovat. Jednou ji ošetřovatelka polila vařící vodou místo vlažné. Magda ječela, plakala. Kůže naskákaly puchýře, pálila, ta žena utekla. Magda zůstala v koupelně nahá, bolavou záda, s bolestí, ze které v očích běhaly jiskřičky.
Stěny z tenkého zdiva, všechno slyšet. Když křikla, přiběhla Věra. Měly už klíče od Magdina bytu. Zachránily ji, vyléčily. Od té doby byla Věra její oporou.
Ale prosím tě! Nemůžu! To je hanba! Aspoň ti budu platit!
Víš co! zasyčela kamarádka. Použij ty peníze na rozum! Magdo, jsi už úplně zvláštní!
Proč by se měly stydět? Tolikrát si pomáhaly v těžkostech, v koupelně, u poradny, znaly se důvěrně. Navzájem se kryly v krytu, když už hučely bomby. A za to by braly peníze?
Otázku peněz uzavřely. Věra Magdě pomáhala, pak šla doprovodit i Alenu ven. Třeba by ji jinak srazilo auto nebo koloběžka, orientovala se špatně. Po ztrátě sluchu byla jako zpomalená sova, otáčela se, houkala. Věra ji vedla za ruku přes Malou Stranu, zatočily na Kampu, pokračovaly po Újezdě až k Vltavě dlouhá, ale hezká procházka. Rády poseděly v klidných zákoutích, sledovaly hrající si děti, vzpomínaly na mládí, když jejich kluci roztrhávali kalhoty na kaštanech. Tady, v srdci města, je kaštanů požehnaně. Když kvetou, voní to tak, že vám jde hlava kolem. Alena si vždy ráda nasušila květ, věděla, jak jej uchovat, jak správně louhovat. Jednou ročně si dávaly večer kaštanového čaje. Sraz byl u Aleny, v kuchyňce se rozkládaly porcelánové šálky, bylo nutné přinést něco opravdu zvláštního k pochutnání. Prohledávaly kuchařky, měřily suroviny mezitím je kluci zmatli a místo italské lahůdky bylo něco typicky českého, ale také dobrého.
Jedly, pily čaj, dívaly se na zahradu pod oknem, na chvějící se květy kaštanů. Ty se na větvičkách kroutily jako baletky, vypouštěly vůni. Mluvily o všem. Magda vyprávěla o Paříži, Věra o malířích, které potkala v galerii, Alena, zaměstnaná v gumárenském závodě (na starém Favoritu), mnoho nemluvila. Sluch se jí zhoršoval, bála se, aby si kamarádky nevšimly.
Za války ji zasáhl blízko padající granát, málem přišla o život. Uši bolívala dlouho. Ještě dlouho trápila i hlava, zdálo se jí, jakoby by ji někdo nafukoval, že praskne. Malá Alena ležela na podlaze a držela si hlavu, matka nebyla doma, sama musela zabránit katastrofě…. S přibývajícím věkem sluch slábl čím dál více.
Na závodě poznala budoucího muže byl o 12 let starší.
K čemu ti jsem? otáčel se zády, skrýval spálenou tvář. Stejně najdeš někoho mladšího, krásnějšího, a to už nevydržím! Já bych umřel!
Po svatbě, v první společné noci (Alena byla v těchto věcech poctivá, nikomu se předtím nevzdala), Ivan pořád kontroloval, jestli tam je, zda to není sen. Nespal do svítání, poslouchal tikot hodin, jak někde pod prkny škrábe myš, jak na střeše bubnuje letní déšť, jak Alena dýchá. Zdálo se, že naslouchá stovkám odstínů jejího dechu. Usnul až k ránu, když Alena vstávala na snídani. Teď byla řada na ní, aby seděla a pozorovala svého muže. Jizvy po spálenině se nebála, šediny na skráních se mu líbily, oči zůstaly klukovské.
Ivan byl pro Alenu jedinou láskou. Odešel brzy, dožil se jen padesáti pěti let. Večer šel spát, ráno se už neprobudil. Odejít tiše, v klidu. Alena stála nad ním, slzy jí kapaly na tvář, otírala je, bála se, aby ho nepálily…
Syn Egon zavolal sousedky, odvedly Alenu stranou, vzaly k sobě i Egona. Smutnily společně, Linda tenkrát poprvé pochopila, jak moc má mámu ráda. Začala odpouštět, k mámě Magdě se pomalu vrátila kapku po kapce, opět se přiblížila…
… Věřin manžel se kamarádkám nikdy nezamlouval. Jak říkala Magda: mluví pěkně, ale pak je to tvrdé. Šetřil na všem, počítal, analyzoval, sliboval, ale když šlo do tuhého, nesplnil nic. Prý nové záclony do obýváku? Ale teď šetříme na ledničku.
Na ledničku čekali dlouho. Měli jet pro ni autem, ale stěhování bylo drahé. Andrej si stěžoval, zničil pořadové číslo, že život je drahý…
Věra už má doma připraveno, zásuvku, místo… Andrej dorazil naštvaný, trucoval, tloukl do stolu, že on to nedovolí Tak to nenechá!
Proč jsi za něj šla? ptala se tiše Alena, když Andrej odmítl i novou skříň.
Bávala jsem se, že už o mě žádný muž nezavadí. Vy s Magdou jste hezké, já jak myš… Kdo by mě chtěl? vysvětlovala Věra, rozumná, dobrá povaha, ale hrozně ostýchavá.
Rozveď se! křičely obě. Co to snášíš?
Nemůžu. Máme syna. Nedá se zničit rodina jen proto, že jsem v muži zklamaná. Michal má tátu rád, jsou spolu zadobře! On by mě nepochopil. Ne! Ne ne, holky…
Alena i Magda si točily prstem u hlavy, hádaly se s Andrejem, trvaly na svém, ale potom jako by Věru někdo vyměnil. Rozkvetla, usmívala se, kráčela ulicí, jako by plula.
Co se děje? přísně se ptala Alena. Čemu se dá radovat, když máš doma takového muže?!
Zrudlá Věra mávla rukou, pak svěřila: Zamilovala jsem se. Dvoří se mi milý muž. Teď vím, co je to mužská opora…
Rozplakala se. Alena jen zavrtěla hlavou. Věrka se svými zásadami stejně nikdy nerozvede, bude trpět a trápit i toho druhého…
Ten románek trval dlouho, skončil, když byl Michal dospělý, chystal se na vysokou, a jeho otec, Andrej, ochrnul po mrtvici. Postihla ho v práci, spadl z lešení… Z postele už nevstal. Věra se stala pečovatelkou, vinila se, prosila za odpuštění, on jen funěl a přikyvoval.
Když zemřel, nápadník nabídl Věře sňatek, ale odmítla.
Michal to nepochopí, kroutila hlavou. Byla by to zrada. I tak jsem dost provinilá.
Dotyčný navždy odešel z Prahy. Kam, neřekl. Nepsal, nevolal. Nedokázal Věru vytáhnout z pocitu viny a lítosti, ač to byl slušný člověk. Zajistil jí lednici, vybavení, Michalovi nějaké věci přes známé. Domácím ale nikdy nebyl. Škoda…
Roky plynuly, sousedky stárly, stárnul i dům, v oblouku objímající dvůr s vysokými kaštany. Na umělecké škole vyrůstaly talenty, hudebníci, herci. Jejich nejisté tóny, první kroky ke kariéře, poslouchaly tři staré paní, často chodící na koncerty.
Magda na vozíku, s koleny pod dekou, v sametových šatech s krajkovým límečkem, Věra v tmavě hnědých šatech, s korálkovým páskem, elegantních botách, s pečlivým účesem. Alena, ta už chodila jen do party, moc neslyšela, ale těšila se pohledem na mládí střídmě oblečená v šedém kostýmu, na nohou pohodlné boty, v ruce obnošená kabelka, na tváři mírný úsměv, až ji někdo pokládal za tajnou koncertní mistryni.
A všechny tři nosily krajkové rukavičky upomínku na pařížskou minulost Magdy…
Zbytečně se obviňuješ, Magdo! krájí dort, rozkládá kusy na talířky Věra. Linda už je dospělá, dávno sama máma, manželka. Poznala, co je láska. Tvé Pierra možná nenávidí, a má pravdu, ale tebe má ráda.
Ano, ano! přikyvuje Alena. Mladí bývají krutí, neústupní. Ale s věkem přichází pochopení, nuance… Tehdy Linda trpěla, nerozuměla, dnes přešla dál. Tvůj Pierre byl prostě žížala…
Ještě jednou postavily konvici. Elektrická, bez lesního dřeva a kouře, ale přesto hezká, vypasená, pokojně stála v koutku. Přinášela pohodu, teplo. V odrazu ve skle viděly matky těch, co už tu nejsou. To bylo dědictví, velká vzpomínka.
Za oknem znovu šuměl na spadané listí déšť. Za chvíli přijdou první mrazy, černat budou aksamitníky na záhonu u domu, svinou se listy měsíčku. Podzim je cítit, už je za dveřmi, ale ještě dává teplo.
Do dvora vjela auto, kola šustila po mokrém asfaltu. Světla zablikala, zhasla. Někdo rychle zaklepal podpatky k domovním dveřím. Magda ztuhla, napjala uši.
Zazvonil zvonek. Věra otevřela, pustila Lindu dál, políbila ji, postrčila směrem ke kuchyni.
Čekala na tebe, trápí se. Běž, děvče, běž! Všechno nejlepší, milá kozlíčko!
Linda nesla kytici oblíbených máminých jiřin, tmavě fialových se žlutými středy. Za ohromnou kyticí nebylo vidět oslavenkyni a ta pláče. Sedí a pláče, protože nevěří, že jí už dávno odpustily. Možná nedokázala odpustit ještě sama sobě… a současně má obrovskou radost. Právě se jí narodila dcerka, malá zrzavá holčička, kotě v růžové zavinovačce. Štěstí!..
Pokud dnes večer nahlédnete oknem do malého přízemního domku za hlavní budovou bývalého statku na Malé Straně, uvidíte tři milé babičky. Smějí se, popíjejí čaj, vzpomínají na staré časy a čekají… na své děti, vnoučata, pravnoučata všechny, co dávají jejich životu smysl, naplnění, radost. Čas plyne, oni tu nebudou na věky proto je zapotřebí strávit ho s blízkými, obejmout je. To je v životě opravdu nejcennější.
