Kámoš, co mě slíbil odvézt až k rodičům, měl brutální šilhání – vyklopil mě už u dětského domova, fakt střelenec.

Zajímá mě, jak to se mnou vlastně všechno začalo. Ten čáp, co mě kdysi hodil k domovu mých rodičů, měl snad šilhavý zrak. No jasně, popletl cestu, vyklopil mě někde u dětského domova jako oškubanou slepici.
Od té chvíle se život řídil úplně jinak, než by měl. Trvalo mi čtyřicet let, než jsem se vyškrábal ze škarpy, do které mě ta pomatená opeřená kreatura zavedla.
Postavil jsem dům, našel si Evu, pořídil auto i když ojetinu no a tím to neskončilo. Chybělo jen něco zasadit a někoho vychovat.
Jedno dítko spolu s Evou určitě zvládneme. Nad druhým jsme vůbec neuvažovali.
Právě nad zasazením, růstem a tím zatraceně deštivým ránem jsem přemýšlel při přípravě kávy. Vánkem se na šňůře jemně pohupovaly mé trenýrky s nápisem rodinné. Měl jsem je dřív než samotnou rodinu, což je docela ironie.
Do oken na balkoně někdo zaklepal. Že by zase děti na dvoře trénovaly výchovu holubů házením kamení? Čáp by se jim hodil místo mě, uličníci.
Klepání znova, pak ještě jednou. Třetí patro, kdo by to byl?
Odsunul jsem záclonu. A tam na balkoně přešlapoval ten šilhavý čáp, co se mi kdysi motal ve fantaziích z dětství.
Táhni, ty potvoro, zařval jsem v šoku. Chlebíček mi kvapem uletěl z talíře.
Péťo, promiň, čáp natáhl krk do skulinky mezi pootevřenými dveřmi. Jsem vinen, fakt jsem vinen. Kliď si! Z pravého křídla radši, má víc masa.
Zmiz, pokusil jsem se mu tu dlouhou šíji vystrčit zpět na balkon. Chytnul jsem ji oběma rukama.
Petříčku, nedělej blbosti, začal chrčet čáp. Posloucháš mě vůbec?
Ještě mluvit budeš? durdil jsem se dál. Svážu tě na uzel, ty šmejde.
Přiletěl jsem se omluvit.
To jsi přiletěl pozdě, dlouháne.
Vtom zahoukal interkom. Eva už je doma.
Zmiz mi z očí, řekl jsem čápovi a vymrštil ho zpět ven. Nebudeš tu, až se vrátím!
Instinktivně jsem vyrazil ke dveřím.
Odpusť, Petříčku, čáp šátral zobákem po ventilaci. Odpusť, já už to napravil.
Eva vtrhla do bytu celá promočená a usměvavá. Vlhkost jí přilepila vlasy ke tvářím, oči jí svítily radostí. Potkala snad taky toho čápa?
Než jsem stačil říct jediné slovo, mrskla deštníkem do rohu, skočila mi kolem krku.
Čtyři! Slyšíš to? Čtyři! vyskakovala po bytě.
Co čtyři? zíral jsem nechápavě.
Budeme mít čtyřčata! vyhrkla Eva. Čtyři malí drobci!
Najednou mi všechno zařadilo. Čápovy sliby a tahle naše čtyřka. Vyřítil jsem se na balkon. Šilhavý čáp právě vzlétal. Zkusil jsem ho chytit za ocas,
ale už jsem to nestihl.
Stůj, ty potvoro! křikl jsem za ním. Stůj, dlouháne!
Napravil jsem to! ozvalo se shora.
Otočil jsem se. Eva stála za mnou, oči jí zářily slzami štěstí.