Ve škole mě pořád tahali na nějaké olympiády. Jednoho dne mě vybrali na olympiádu z chemie. Vysvětlil jsem si to jako poklonu svým intelektuálním schopnostem. Když to zjistila moje mamka, chemická laborantka, která až do sňatku s mým tátou nosila staré šlechtické příjmení, zachovala se skvěle jako správná česká mamina. Většinou se umí smát jako kněžna z Viléma Mrštíka, ale tentokrát rozlila čaj, zahihňala se a smála se na celý byt.
Bylo to poprvé a naposled, co jsem viděl mamku takhle řvát smíchy. Pak mě vyslali na okresní olympiádu z fyziky. A pak zase na další. A další. A v tu chvíli mi začalo docházet, že mě vedení školy pravidelně odlifrovává, aby si ostatní děti mohly aspoň chvíli v klidu posedět ve škole.
Na biologickou olympiádu jsem nebyl odlifrován sám dostal jsem parťáka Tondy Křivánka. Tonda byl taky velký odborník na biologii od soba poznal želvu i na sto metrů. Když se dozvěděla učitelka biologie, kdo má školu reprezentovat, byla blízko tomu, že vyhlásí stávku o chlebu a vodě. Ale celý den tu nebudou, přesvědčovala ji pravděpodobně ředitelka s paní zástupkyní. Mě a Tondu posadili do obří auly, mezi šedesátku neznámých kolegů-biologů a každému dali do ruky papír velký jak krajská příloha novin.
Zrovna v tu chvíli za tribunou pronášela motivační řeč žena, která měla na prsou skleněnou brož velkou jak pěst. Celá její řeč by se dala shrnout do dvou bodů jsme tu ne náhodou, čeká nás velká budoucnost. Pokud teď budeme opisovat nebo dělat bordel, tak celý život budeme nakládat uhlí na nádraží v Ostravě. Ale že i to je poctivá práce, to zase nepopírala.
Rozhlédl jsem se kolem, poplácal po rameni holku na pravoboku. Zrudla, sklopila nalíčené řasy a všichni se rázem pustili do zuřivého psaní odpovědí. Tonda začal vyšilovat.
Já nevím, co mám dělat. Co máme dělat?
Ani na vteřinu ho nenapadlo, že budeme muset něco psát. Myslel, že nás přivezli na ochutnávku džusu. Prohlédl jsem zadání, došlo mi, že do bílých políček asi chybí odpovědi, a sdělil to Tondovi. Paní s broží mě poprosila o klid:
A kde jsou odpovědi? zeptal se zase Tonda.
A dáma s broží nenápadně zjišťovala, ze které že jsme školy, když tak hrdinně bojujeme za vědu. S dětským záznamem na oddělení nás nesmete žádná disciplína, takže jsem odvětil, že jsme z sto sedmdesáté druhé. Poznamenala si to sobě i Tondovi na list.
Já myslel, že jsme ze sto sedmdesáté páté? podivil se Tonda.
Mlč, trdlo, odpověděl jsem mu.
Tonda mě šťouchl, ale trefil se do židle holky přede mnou. Otočila se jak sova, zhodnotila, že nejsme jedlí, a požádala, ať do budoucna toho necháme. Zapamatoval jsem si její pihy.
Co chceš? střelil jí ledově Tonda. Šoupej zadkem a nestěžuj si.
Za to dostala slečna od paní s broží poslední varování. Rozplakala se. Aby jí utěšila, nabídla jí žena s broží téměř mateřsky naději ve vlastní schopnosti. A světe div se, slečna si otřela slzy a začala to opravdu zvládat.
Já jsem měl problém. Současně vzpomínat data narození Karla Linneho a ještě klopit oči po řasách vpravo to prostě nešlo. Buď Linne, nebo řasy. Když obojí, vychází z toho Karel Linne s jemným makeupem. Dost zvláštní představa. Kdo ten Linne vlastně byl? Strašné.
Kolik druhů ryb žije v Labi? zeptal se od vedle Tonda.
Devět set dvanáct, odvětil jsem.
Fakt?
Odborníci takovými čísly nežertují.
O Linneovi jsem napsal odpověď tak mlhavou, že by šla vložit do učebnice i pro Agátu Bartošovou, a nikoho by to nerušilo.
Nezajdeme do kina? naškrábal jsem na lístek, poskládal do ruličky a hodil holce s nalíčenými řasami. Za minutu kamzík zlevněný zpět: Já už chodím, bylo tam krasopisně napsáno. Stále mě fascinuje tohle dívčí umění neříkat ano hned. Sakra! Já se přece nechystal bořit její vztahy. Jen jsem nabízel přidat jedno kamarádství navíc. Už jsem kamarádil se dvěma holkami, co spolu taky kamarádily. Kluci těch holek spali jak dřevorubci, s problémy byl jen táta, kterého stálo dost korun moji posedlost financovat.
Je lepší než já? se ptám další lístečkem. Ano, odepsala. Tak proč není na olympiádě? Dívka se zamyslela. Bylo mi s ní dobře.
Nepletls si Labu se Středozemním mořem? zeptala se paní s broží, když šla potřetí kolem nás. Počítala, že v našem teritoriu najde aspoň tahák. Ale vypracovat tahák znamená alespoň povrchně vědět, jak se předmět jmenuje. U nás s Tondou nebyla šance.
Seděl v pozoru jako dítě s ADHD v čekárně na Ritalin. Ale byl to jeho obvyklý výraz, paní to jen netušila.
Co pořád řeší o oceánech, repetil Tonda, ničil mi šance na nové ženské známosti. Tady není ani jeden dotaz na oceán!
Kdo je kdo se Švejkem? naškrábal jsem a poslal. Ne! vrátila mi a ještě přikreslila chechtající hlavu s copánky a ušima. Úplně mě to rozrušilo. Dnešní smajlíci jsou oproti tomu naprostá slabota.
Už jsem se skoro zamiloval, ale Tonda mě znovu vyrušil:
Hele, jakou máš konformační úroveň u vlasového proteinu keratinu? Keratin je odpověď, ne? To je nějaký Uzbek napsal? A veverka má přece zrzavý chlupy?
Potvrdil jsem. Přidal i odbornou poznámku:
V zimě má šedý.
Tonda to zapsal: Zrzavá, v zimě šedá. Snadno se včleňoval do jakéhokoli kolektivu.
Pihovatá dívka se ke mně naklonila:
Alfa-spirála, šeptla.
Kde? rozhlédl jsem se.
Úroveň konformace u keratinu alfa-spirála. A otočila se zpět.
Zaměřil jsem se chvíli na její uši. Měly magnetickou přitažlivost. Rychle jsem odpověď přepsal, utrhl kus papíru a načmáral: Půjdeme do kina? Ta otázka už musí jednou zabrat…
Půjdeme, přistálo mi na lavici.
V zápětí se ozvalo zprava: Dobře, jdeme.
To byl totální životní rozcestník. Měl jsem dvě nabídky a jeden dotaz: Jak se jmenuje mládě nosorožce? Těžko se soustředíte, když po vás chtějí dvě kamarádky vážný vztah a zároveň důkladnou odpověď. Nosorožče? Nosočmuch? Tele?.. Nosotonda? Vpravo řasy, vpředu pihy. Byl jsem u konce sil. Napsal jsem jen: Mládě nosorožce.
S pihovatou jsme vydrželi do zimy, dokud veverkám nezšedly chlupy. Ta s řasami na kino nedorazila. No řekněte to jsou ženský!
Mezitím jsem na olympiádě z biologie skončil druhý a dostal diplom ale předali mi ho až za dva měsíce. Byli z toho celí paf. Na sto sedmdesáté druhé základce byl s mým příjmením jen prvňáček. Na otázku ředitelky: Jak mohl být na olympiádě? začal brečet a slíbil, že už to neudělá. Nakonec mě přece jen vypátrali.
Byl jsem totiž jediný mezi tou vědeckou elitou, kdo věděl, jak se jmenuje mládě nosorožce. Vědci se s tím perou dodnes. Tak jsem se dostal do světa vědců a taky jsem se zase pěkně rychle zkazil, jak vidíte…
