Dnes večer sedím u okna nemocničního pokoje a snažím se porozumět tomu, co se odehrálo v posledních dnech. Kdo by byl řekl, že vzpomínky na zem z dětských let můžou změnit úplně všechno?
Už deset let leží pan Richard Svoboda v pokoji 701. Každý v celé Fakultní nemocnici Motol zná to číslo. Stroje za něj dýchají, obrazovky monotónně blikají a kolem proudí všichni možní odborníci, doktoři, konzultanti. Přijíždějí i z Rakouska nebo Německa, ale pokaždé zase jen sklapnou složky a kroutí hlavou.
Nápis u dveří je stále impozantní: “Richard Svoboda průmyslník, miliardář”. Býval jeden z nejmocnějších lidí v zemi. Ale v bezvědomí je moc k ničemu.
Zní to suše: “persistentní vegetativní stav”. Žádná reakce na hlasy, bolest, žádný náznak, že velký Richard ještě žije někde za těmi zavřenými víčky. Jeho sponzorství platí celou polovinu oddělení a jeho tělo stále jen tiše leží.
Deset let uběhlo a naděje zmizela jak poslední listy na podzim. Lékaři už chystali papíry ne na odpojení, ale na převoz někam, kde už nebudou další pokusy, žádná intenzivní péče, žádné “co kdyby”.
V ten den jsem tam přišla vlastně omylem. Jmenuju se Jitka, je mi jedenáct, mám tenké ruce, kolena často rozbitá. Mamka pracuje v nemocnici večer umývá podlahy, a já na ni někdy čekám ve vestibulu, protože doma bych byla sama. Známe automaty, které pohlcují padesátikoruny, vím, které sestřičky nás osloví jako první. A vím, které pokoje jsou zakázané.
Pokoj 701 je ten nejpřísnější.
Kolikrát jsem za sklem pozorovala toho muže trubky, nehýbající se tělo, lampy a ticho. Spíš než spánek to vypadalo jako vězení.
Toho dne, kdy průtrž mračen zatopila půl čtvrti, jsem došla celá promočená. Měla jsem špínu na dlaních, na tváři i loktech. Ochranka se věnovala evakuaci, a dveře do 701 byly pootevřené.
Stála jsem chvíli vedle té postele a dívala se na jeho bledé rty, čelo poznamenané časem, oči zavřené navždy?
Potichu jsem řekla: Moje prababička byla taková. Nikdo už ji prý neslyšel, ale já věděla, že mě vnímá.
Sedla jsem si na židli u postele.
Každý tady mluví o vás, jako byste tu nebyl, pronesla jsem šeptem. To musí být hodně osamělé.
Pak jsem udělala to, co žádný lékař, žádný příbuzný nikdy nezkusil. Sáhla jsem do kapsy.
Kousek vlhké hlíny, která ještě voněla deštěm a loukou. Jemně jsem ji rozetřela po jeho tvářích a čele.
Nezlobte se zamumlala jsem. Moje babička říkávala, že zem nás nikdy nezapomíná, ani když nás lidé přehlíží.
V tu chvíli dovnitř vtrhla zdravotní sestra, zůstala stát s pusou otevřenou: Holka, co to proboha děláš?!
Lekla jsem se, jako bych spáchala zločin. Přiběhla ochranka, zmatek, křik. Plakala jsem a omlouvala se, ruce špinavé od hlíny.
Všichni byli vzteklí ohrožení hygieny, nebezpečí infekce, všemožné předpisy. Hned mu začali tvář čistit.
A vtom se změnil signál na monitoru srdeční činnosti.
Ostrý a jasný výkyv.
Moment, viděli jste to?! vypadlo z lékaře.
Další signál. A další. Pan Svoboda lehce škubl prstem.
Pokoj ztichl.
Následovala vyšetření, konzilia. Nové mozkové aktivity ne náhodné, ale jako by odpovídaly na něco teď a tady.
Po pár hodinách měl pan Svoboda reflexy, které nebyly zaznamenány za posledních deset let.
Reakce očních zornic, slabý otřes při hlasech. Po třech dnech otevřel oči.
Později se ho ptali, co si vybavuje. Hlas se mu třásl.
Cítil jsem vůni deště, řekl. Hlínu, ruce svého otce, statek u Benešova, kde jsem vyrůstal Ještě než jsem zapomněl, jaké to bylo být obyčejný člověk.
Sestřičky se mě snažily najít, nejdřív marně. Ale pan Svoboda trval na svém, až mě nakonec dovedli zpět do jeho pokoje. Neodvažovala jsem se podívat mu do očí.
Promiňte, zašeptala jsem, nechtěla jsem vám přidělat potíže.
Podal mi ruku.
Připomněla jsi mi, že pořád patřím do světa, zašeptal. Všichni mě viděli jako tělo, ale ty jako člověka.
Srovnal dluhy mé mamky. Zaplatil mi školy. V naší čtvrti u Karlína postavil komunitní centrum.
Když se ho ptali, co mu zachránilo život, nikdy neřekl lékaři ani technika.
Odpověděl jen: Dítě, které věřilo, že ještě nejsem pryč a mělo odvahu dotknout se země, zatímco ostatní se báli.
A já? Já pořád věřím, že země si nás pamatuje. I když na nás svět zapomene.
