Můj manžel, Petr, má pětačtyřicet let a letos zvládl zapomenout na mé narozeniny 27. února a co hůř, zrovna ten den odjel s kamarády na ryby. No, díky dárečku, který jsem mu během jeho absence připravila, tuhle oslavu už určitě nikdy nevymaže z paměti.
Petr má zvláštní talent: přesně ví, kdy dolít olej do auta, pamatuje si každé rybářské setkání i začátek sezony štik v Berounce, ale když přijde na rodinné výročí, jeho mozek spolehlivě přepíná do továrního nastavení. Dřív jsem zachraňovala situaci decentně naznačovala, lepila vzkazy na lednici, občas se dokonce přímo zeptala. Ale letos jsem chtěla změnu žádné připomínky a prosby. Naivně jsem doufala, že pětadvacet let manželství už něco znamená…
Páteční ráno: Petr lítal po bytě, balil pruty a batoh, protože prý kluci čekají, jedeme na Orlík, teď to bere! Téměř na mě nekouknul, jen mě lípl na tvář a hodil: Nenud se, pořiď si něco dobrého. Bouchnul za sebou dveře. Přistoupila jsem ke kalendáři datum červeně zakroužkované. Můj půlkulatý svátek. Ale on? Zapomněl. V ten den odjel válet šupiny s Frantou a spol.
Napřed mě to mrzelo. Pak už jsem byla jen ledově klidná. Rozjel se ve mně nápad, který by každého správného Čecha upoutal: jak dát manželskému muži po naučení, když má na piedestalu ryby a partu, ale vlastní ženu o pár příček níž. A tak jsem konala. Po jeho návratu na něj čekalo překvapení, díky kterému už nikdy nepoplete moje narozeniny ani kdy je úhoří záťah.
A teď k věci co jsem spáchala? Petr měl schováno své nedotknutelné úspory ve staré železné pokladničce na dně šatníku, střádal si to na nový lodní motor. Kód k trezoru jsem znala jeho slavná paměť občas haprovala, tak mi ho vesele prozradil už dávno. Bylo tam skoro tři sta tisíc korun. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem šla na věc.
Celý víkend jsem si dovolila něco, na co bych jindy neměla koule. Objednala jsem catering, pozvala holky z práce i sousedku Emu, vyzdobila byt tulipány. Smích, hudba, sekty jako na svatbě v Karlíně. Druhý den parádní večeře v restauraci nad Vltavou, potom wellness a masáže. A konečně brož, na kterou jsem se dívala už půl roku ve výloze v Pařížské, ale odkládala nákup kvůli společné kasičce.
V neděli večer se otevřely dveře. Petr dorazil celý nadšený, s vědrem plným kaprů. Viditelně čekal ovace.
No, podívej, úlovek století! Skvělá výprava! Jen co vkročil do obýváku, zarazil se. Na stole hora prázdných skleniček, v koutě květinové koše, na gauči tašky z prémiových butiků.
Co se tu dělo? My jsme měli návštěvu?
Měli, pravila jsem ledově klidně. Měla jsem narozeniny. Pětačtyřicet. Vzpomínáš?
Petr se zatvářil jako kapr na suchu, pak úpěnlivě vzdychl: Sakra, Marto, fakt jsem zapomněl V tom shonu, promiň…
To chápu,” přerušila jsem ho. Proto jsem se letos smutku vyhla. Všechno jsem si zařídila sama. A i dárek jsem vybrala bez tvé pomoci.
Jeho oči střelily ke dveřím pracovny. Trezor pootevřený. Zbledl a vystřelil tam jak šíp. Za chvíli se vrátil, v očích mu bylo prázdno víc než v kasičce.
Kde jsou ty peníze? Tam už nic není, mé úspory zmizely?
Máš je přímo tady, ukázala jsem rukou kolem sebe.
Ty jsi utratila všechno? To byl motor! Šetřil jsem si dva roky!
A já čekala čtvrt století, pronesla jsem potichu, ale zcela vážně. Zapomněl jsi na můj půlkulatý svátek. Tak jsem si byla jistá, že na tenhle už nikdy nezapomeneš.
Petr klesl na gauč, hleděl chvíli na vědro s kapry, pak na prázdnou kasičku a nakonec na mě. Dělat scénu nemohl peníze byly firemně naše.
Ryby pak čistil v tichu, že byste v bytě slyšeli spadnout šupinu.
Půl roku je pryč a Petr opět spoří. Ale telefon už mu dává echo měsíc, týden i den před každým výročím. Některé lekce holt něco stojí ale tahle zůstala v hlavě (a taky v jeho diářku) už navěky.
