Náš jediný syn nás totálně překvapil tím, že se chce ženit vždyť má teprve dvaadvacet let. S manželkou jsme se ale rozhodli mu to nerozmlouvat, protože i my jsme se brali docela mladí. Mně bylo čerstvě dvaadvacet a Hance devatenáct. Řekli jsme si, že asi takhle měl osud rozhodnout. Navíc se nám jeho vyvolená líbila: Adélka, studovala se synem na univerzitě ve stejné skupině. Když jsme pochopili, že je rozhodnuto, začali jsme chystat svatbu. Protože Viktor je náš jediný syn, slušelo se mu zařídit svatbu pořádnou.
Jak je zvykem, vypravili jsme se s manželkou navštívit rodiče Adély, naší budoucí snachy. O dívce jsme zatím moc nevěděli, jen jsme ji párkrát zahlédli se synem. Věděli jsme jen, že žije s maminkou na vesnici kousek od Brna. Takže jsme vyrazili s úmyslem požádat o ruku. Samozřejmě jsme naši budoucí příbuznou předem informovali o našem příjezdu.
Manžel koupil kytici, já upekla bábovku a vyrazili jsme představit se nové rodině. Hned při příjezdu nás překvapil krásně uklizený a čistý dvorek.
Dům byl sice starý, ale opravdu pečlivě udržovaný. Hned ve dveřích nás přivítala budoucí tchyně, paní Pavlína. Hned jsme si ji oblíbili: sympatická, upravená žena s milým vystupováním. Pavlína nás pozvala ke stolu, kde jsme zjistili, že se na naši návštěvu opravdu připravila jídla bylo dost a vše chutnalo výborně. Sedělo se nám dobře, Pavlína se ukázala jako úžasná žena, ale o svatbě jsme se tentokrát ještě nedohodli. Už při debatě nám Pavlína hned na začátku upřímně oznámila, že na pořádnou svatbu peníze nemá. Bylo vidět, jak je to Adélce nepříjemné, i Viktor byl zklamaný. Toužil po svatbě ani ne tolik kvůli sobě, ale protože věděl, jak moc o ní Adélka sní. S manželkou jsme se rozhodli svatbu umožnit slíbili jsme synovi, že veškeré výdaje zaplatíme my, a zbytek se uvidí časem.
Pavlíně jsme řekli, ať přizve na svatbu nejbližší příbuzné a pár důležitých hostů ze své strany. Vždyť hosté určitě nepřijdou s prázdnou, a to, co dají do obálek, přinejmenším pokryje jejich místo u stolu v restauraci. I když se Pavlína dlouho zdráhala naší nabídku přijmout, nakonec jsme ji přesvědčili, ať podpoří děti.
Ve středu, těsně před svatbou, zazvonil u nás zvonek. U dveří stála Pavlína. Hodně nás její návštěva zaskočila, ale samozřejmě jsme ji pozvali dál na čaj. Dlouho hledala slova, pak vytáhla z kabelky bílou obálku a v ní peníze. Ukázalo se, že jí naše nabídka byla tak moc nepříjemná, že si šla v bance půjčit a vzala si na to úvěr. Prosili jsme ji, ať raději peníze vrátí bance, protože jsme viděli, jak skromně s dcerou žijí. Ale Pavlína rozhodnutí nehodlala změnit prý už to tak prostě bude.
Svatba dopadla skvěle.
Děti byly šťastné. Na oslavě nás Pavlína znovu překvapila: nejen, že byla velmi rozumná a laskavá, ale navíc i velmi hezky vypadala. Bylo jí pouhých pětačtyřicet, už dlouho rozvedená, dceru vychovávala sama. Na svatbě jsme ji sotva poznali nový účes, krásné šaty a make-up jí úplně změnily. To si nepovšimla jen naše rodina, ale i všichni ostatní hosté, včetně mého mladšího bratra Tomáše. Tomášovi je šestačtyřicet, je rozvedený a už deset let pracuje v Polsku. Tentokrát se vrátil domů právě kvůli svatbě svého synovce. Celý večer Tomáš Pavlínu sledoval, a po svatbě mi řekl, že si chce pobyt v Česku ještě chvíli prodloužit. Tušil jsem proč… Následující neděli jsme jeli znovu na vesnici, tentokrát na námluvy pro Pavlínu. Tomášovi a Pavlíně to vyšlo, vzali se a za pár měsíců si ji Tomáš odvezl s sebou do Polska. Tak se ze švagrové stala i má příbuzná. A upřímně Pavlína je člověk, který si štěstí opravdu zaslouží.
