A kdo by tě vůbec chtěl s pěti dětmi na krku? matka mě vyhodila jako ovdovělou ve 32 letech, aniž by tušila, že mě v tom starém domě čeká dědictví a noční host
Na hřbitově bylo vlhko a syrovo. Jílovitá půda se lepila na levné boty a já, Adam Nový, jsem bezmocně sledoval, jak dělníci házejí hlínu na rakev mé ženy. Lenka odešla náhle, v pětatřiceti. Padla v práci, už se nezvedla.
Po mém boku přešlapovala má matka, Danuše Novotná. Zachumlaná v kožichu z norkoviny ošklivě koukala na vnoučata, která se schovávala za pozůstalé kabáty.
Tak hotovo, už jsme si pobrečeli, vyhrkla nahlas mamka, když se hrob zarovnal. Jedeme, Adame. Není tu co dělat. Potřebuju s tebou mluvit.
Doma, v našem malém dvoupokojovém bytě na hypotéku, se mamka ihned usadila do čela kuchyňského stolu a ani si nesundala čepici.
Takže, spustila hlasem neochvějné ženy. Byt ti banka sebere, na splátky nemáš. Lenka už tu není, ty doma s dětmi Co s tebou bude?
Půjdu do práce, špitl jsem a kolébal ročního Matýska.
Kam? Uklízet? Vždyť máš pět dětí! Pět náloží najednou! Kdo by tě chtěl? Ty starší, Tereza s Pavlíkem, by měli do děcáku, aspoň na čas. Ti malí třeba sociálka nějak pomůže.
Nechám je u sebe, procedil jsem skrz zuby. Radši budu chudnout s dětmi, než abych se jich vzdal!
Ty hlupáku, mávla rukou máma. Měl sis rozmyslet dřív, kam si pořizuješ tolik dětí. Hrajes si na rodinu a teď koukej, v čem jsi. Ke mně o peníze nechoď.
Za měsíc opravdu přišel dopis z banky. Dali mi dva týdny na vystěhování. Obcházel jsem známé, ale kdo pustí do podnájmu mě s pěti dětmi?
A právě tehdy mi přišel dopis z vesnice Dubany. Notář mě informoval, že jsem zdědil dům po pratetě, kterou jsem za život viděl snad jednou. Stará barabizna, ale aspoň něco, říkal jsem si. Neměl jsem na vybranou.
Dubany nás přivítaly ostrým vichrem. Dům stál na konci vesnice, až u lesa. Povalilý ganek, začernalé trámy, okna matná a zarosená.
Tati, je tu zima, postěžovala si pětiletá Bohunka.
Hned, zlatíčko, rozdělám oheň, snažil jsem se, aby mi netrhal hlas, a začal topit.
První noc byla očistec. Kamna kouřila, děti kašlaly, z každé škvíry táhlo. Přehodil jsem přes ně všechno bundy, deky, i starý kobereček. Sám jsem nespal, jen poslouchal, jak dýchá prostřední syn, sedmiletý Václav.
Václav měl vzácné, závažné onemocnění srdce. Lékaři říkali, že potřebuje operaci v Praze, a ne za rok, ale co nejdřív. Stálo by to víc, než ten byt, co nám sebrali.
Ráno jsem vylezl na půdu zatěsnit škvíry. Mezi starými novinami a kožichy jsem nahmatal starou plechovku od čaje. Uvnitř, zabalené do hadříku, něco těžkého.
Kapesní hodinky. Masivní, na řetízku. Setřel jsem z nich špínu. Pod nánosem let prosvitla stříbrná orlice a rytina: Za věrnost a odvahu.
Krásné, ale kolik asi mají cenu? povzdechl jsem si.
Hodinky stály na pěti minutách do dvanácti, ani se nehnuly.
Schoval jsem je do skříně. To teď neřeším. Jídla bylo na tři dny, uhlí ubývalo a Václav slábl. Sotva vstával.
Večer přišla vánice. Zasypalo nás, z domu se nedalo ven. Děti spaly a já seděl u okna pochybnosti mě trhaly. Co jsem to udělal? Táta, co zatáhl děti do pasti
Tu se ozvalo tiché zaklepání.
Leknutím jsem nadskočil. Nebo jsem se jen zbláznil?
Znovu ťukání. Jisté, důrazné.
Popadl jsem krbovou pohrabáč a šel ke dveřím.
Kdo je tam?
Pusť mě, hospodáři, venku je zima, ozval se za dveřmi hlas jak z pohádky. Starý, ale klidný.
Otevřel jsem. Ve dveřích stál stařík, nevelký, v podivném hábitu až na paty, přepásaný provazem. Dlouhý bílý plnovous, ale jiskřivé, mladé oči.
Pojďte dál, uhnul jsem mu z cesty.
Stařec vešel a topil jak kamna. Z něj šlo teplo do celého stavení.
Zašel do místnosti s dětmi a pohledem přejel Václava. Kluk těžce oddechoval.
Ten chlapec je vážně nemocný? zeptal se.
Má nemocné srdce, přiznal jsem, a na léčbu nemám.
Peníze jsou jen prach, usedl stařík na lavici. Ale čas je zlato. Našel jsi můj poklad?
Ztuhl jsem.
Hodinky? Byly vaše?
Přikývl. Dostal jsem je od pána, když jsem ho vytáhl z potoka. Už je to dávno. Schovával jsem je pro budoucí časy.
Dědečku, prodám je! Aspoň něco na léky získám.
Zasmál se: Nespěchej, nevědomý. Tam je kouzlo. Pod víčkem je skrytá schránka, mistr Burek rád žertoval. Vezmi špendlík a zkus pod pantem stisknout dno se otevře.
Vstal k odchodu.
Nu, měj se, Adame. Krásné jméno máš. Pamatuj na naději.
Počkáte aspoň na čaj? Jak se vlastně jmenujete?
Jsem Prokop.
Když jsem donesl šálek, v pokoji už nikdo nebyl. Dveře zavřené, děti spaly, jen ve vzduchu voněl chléb a kadidlo.
Celou noc jsem nespal. Ráno zašmátral po hodinkách, našel špendlík a přejížděl po pantu. Stisk zacvaklo.
Víčko odletělo a uvnitř byl složený papírek a zlatá mince. Ne jako ty z vetešnictví; těžká a krásná.
Papír byl podepsaný starobylým písmem a pečetí: Tímto stvrzuji a dál už z písma moc přečíst nešlo.
Jel jsem do okresního města do starožitnictví. Majitel, podsaditý chlapík, hodinky lakonicky ohodnotil: Stříbro, 84, to je tak pět tisíc korun, nic moc.
Podívejte na tohle, podal jsem mu papír a minci.
Přes lupu zbledl. Kde jste to vzal?
Je to dědictví.
Člověče! To je stará svatováclavská zlatka, nejvzácnější ročník! A listina? To je určenka s osobním obsahem arciknížete. To tady nekoupím, nemám takové peníze. To vám prodá v Praze na dražbě to vám zajistí život!
Václav se uzdravil. Nejlepší mí lékaři, špičková klinika, vše jsme zvládli během pár týdnů. Peněz dost i na velký dům či studia pro všechny děti.
Jakmile jsem se s nimi vrátil do Duban, šel jsem na hřbitov. Hledal jsem dlouho, až našel starý, seschlý kříž tabulka téměř smazaná: Sluha boží Prokop, 18841962.
Položil jsem kytici a hluboce se uklonil.
Děkuju, dědečku Prokope.
Postavil jsem nový dům prostorný, světlý, s plynem a všemi vymoženostmi. Ve vesnici si mě vážili pracovitý vdovec, děti v pořádku, sám všechno zvládl.
A za půl roku se objevila maminka. Přijela taxíkem, už důležitá, dort v ruce. Prohlížela si naše nové bydlení, zahradu.
Ahoj, Adame! vykřikla a otevřela náruč, jako by mě nikdy nevyhnala. Slyším, že ses postavil na nohy! Prý poklad našel? No vida, měla jsem pravdu, že všechno nakonec dobře dopadne. Mám nízký důchod, trochu mě bolí srdce pomůžeš mi, máš tu spoustu místností.
Vyšel jsem na verandu, zády za mnou stáli moji starší, pozorovali babičku nevraživě.
Dobrý den, maminko, řekl jsem klidně.
Tak na co čekáš? Zvi mě dál! už se hrnula do domu.
Ne.
Co? Jak to myslíš?! úsměv jí ztuhl.
Tady pro tebe není místo. Rozhodla ses, když jsi nás tehdy vyhodila.
Já tě zažaluju! Já jsem tvoje matka! Máš povinnost!
Podej na mě žalobu, otočil jsem se ke dveřím. Teď už běž. Václav má čas spánku.
Zavřel jsem těžké dubové dveře. Za nimi ještě chvíli zněly výkřiky o nevděku a pěti přívažcích, ale já je už neposlouchal.
Šel jsem do kuchyně, kde voněl domácí koláč a staré hodiny z půdy měřily krok nového šťastného života.
Moje ponaučení? I kdyby na vás všichni zanevřeli a brali vás za břemeno, neměli byste se nikdy vzdát. Každý má svůj dar, pokud ho umí přijmout s čistým srdcem.
