Dneska byl zvláštní večer. Řídil jsem svůj náklaďák starou silnicí kousek za Brnem, když už bylo dávno po setmění, a všude kolem jen ticho a prázdnota. Najednou, sotva jsem zahlédl v paprscích světlometů zastávku, stojí u ní dívkasama, a očividně promrzlá. Trochu mě to zaskočilo, protože takhle pozdě v tomhle kraji bývá pusto. Přibrzdil jsem.
Můžete mě odvézt? zeptala se tichým hlasem.
Samozřejmě, naskočte, kývl jsem. V tuhle dobu tu už skoro žádná auta nejezdí. Čekáte dlouho?
Jenže jak jsem to dořekl, rozplakala se. Překvapeně jsem se na ni otočil, trochu nerozuměl situaci.
Stalo se vám něco? zeptal jsem se opatrně.
Mezi vzlyky začala vyprávět svůj příběh. Jmenuje se Ludmila. Dneska prý slavíme Tři krále, ale místo svátku s rodinou ji kolegyně pozvala na chalupu do jedné vesničky, prý klidně posedět, jejich rodina připraví řízky, udělají si malou oslavu. Nechtěla být doma sama, protože se nedávno rozešla s přítelem. Autobus měl jet do Vavřince, tak nasedla, ale někde se spletla. Vystoupila na zastávce U Lípy, na domluveném místě. Volala kolegyni, která jí řekla, ať chvíli počká v obchodě, že hned přijde.
Jenže kolem nebylo vůbec nicžádný krámek ani vesnice, ani světlo daleko. Když se otočila, autobus už dávno zmizel v zatáčce a ona si teprve všimla, že jel do jiné vesnice s podobným názvem. Autobus do Brna ten večer už nejel, a ona zůstala na neosvětlené zastávce, ve tmě a zimě, skoro tři hodiny. Kolem projelo sotva jedno auto za celou dobu a nikdo nezastavil.
Ještěže jste se objevil, řekla a utřela si oči. Děkuju vám moc…
Usmál jsem se na ni, bylo mi jí líto. Hele, pojďme si tykat. Já jsem Marek.
Přikývla, lehce se pousmála a najednou byla o poznání klidnější. Vlastně byla moc sympatickáupřímná, trochu nesmělá a bez přetvářky. Typ holky, která se nebojí postavit se světu sama.
Zastavil jsem a podal jí ještě teplý bramborový koláček, co mi mamka ráno připravila. Vůně domova mě na cestách vždycky uklidní. Ludmila se rozesmála, v batohu vytáhla sýr, suchou šunku a hořkou čokoládu. Chvíli jsme ve tmě večeřeli jak na malém výletě a najednou už to nebyla taková beznaděj.
Pak jsme si v kabině ustlali, já dole přes sedadla, Ludmila na horním lůžku. Chvíli bylo ještě ticho, dokud se mě tiše nezeptala:
Marku… máš někoho doma?
Ne, jsem svobodný, odpověděl jsem.
A proč?
Trochu jsem se usmál do tmy. Asi proto, že jsem teprve dnes večer potkal dívku, která mě skutečně zaujala, ale ještě jsem jí o tom neřekl.
Zasmála se. Tak to si o tom povíme zítra, teď bychom měli spát.
Ráno mě čekala cesta se zbožím zpátky do Brna a Ludmila mě rozveselovala svým humorem. Smála se, že to byla její první opravdová dobrodružná noc a nakonec je vlastně ráda, jak to dopadlo.
V duchu jsem cítil, že mi osud poslal do cesty skvělou holku. Když jsem odstavoval auto u Brna, poprosil jsem ji o telefon.
A co ta slečna, co se ti líbila? zeptala se se smíchem.
Myslím tebe, Ludmilo, řekl jsem upřímně. Jsem rád, že jsme se potkali. Doufám, že se ještě uvidíme.
Podívala se na mě, tentokrát bez váhání. Budu ráda, každý potřebuje trochu štěstí. A ty jsi mi včera moc pomohl.
O pár měsíců později jsme měli svatbu v dubnu v malém kostelíku za Brnem. Někdy si myslím, že ty nejlepší věci v životě přijdou, když je nejméně čekáš…
