Manžel pravil: Nepřeme se. Tak jsem se opravdu nepřela přestala jsem souhlasit. A tady to celé začalo.
Petr vtrhl do kuchyně, jako by právě vlastnoručně podepsal příměří mezi dvěma znepřátelenými planetami, ač ve skutečnosti jen cestou domů koupil rohlíky a mléko. Jeho držení těla se změnilo v něco skoro antického. Od chvíle, co ho minulý týden povýšili na dočasně pověřeného zástupce vedoucího oddělení, můj muž už nechodil on kráčel.
Boženo, pronesl a s výrazem hygienického inspektora si měřil moji troubou pečenou pstružku.
Dneska jsem utahaný. Dělal jsem zásadní rozhodnutí. Tak se dohodněme: doma klid a naprostý souhlas. Nepotřebuju se hádat. Chci, abys jenom přikyvovala. Můj mozek potřebuje klid od vnějšího odporu.
Zůstala jsem s vidličkou v ruce překvapeně stát. To byla odvaha. To bylo svěží! Když vezmu v potaz, že bydlíme v mém bytě a můj plat finanční analytičky nám umožňuje ignorovat inflaci, znělo to asi jako kdyby křeček vyhlásil kočce, že chce mít vlastní pokoj.
Myslíš vážně, že mám být tvoje ozvěna? ujistila jsem se a cítila, jak se ve mně probouzí ten šelmovský duch, kvůli kterému mě v práci obdivují a tchýně mě tiše nenávidí.
Chci, abys uznala můj respekt, pateticky odříkal Petr a upravil si kravatu, kterou si k večeři zcela zbytečně oblékl. Muž je vektor. Žena je prostředí. Neohýbej, Boženo, můj vektor.
Podívala jsem se mu do očí. V nich plála ta svatá, neposkvrněná jistota typická pro lidi, co chtějí přeběhnout magistrálu ve špičce.
Jak si přeješ, zlato, usmála jsem se a odřízla kus pstruha. Žádné spory. Jen souhlas.
Od té chvíle začala moje oblíbená hra: Dej si pozor na svá přání, protože ona se ráda splní úplně přesně.
První dějství nastalo v sobotu. Petr se chystal na firemní teambuilding. On tomu vznešeně říkal setkání lídrů, já úprk klotových rukávů na buřty u Budějovic.
Točil se před zrcadlem v nových kalhotech, které si sám koupil a které podle něj byly moderní hořčicové. Realita byla taková, že je šili pro březího klokana: přes stehna visel prázdný pytel a lýtka to obepínalo jak párky z Lidlu.
Co říkáš? Hodí se mi ke statutu vedoucího? vypjal hruď.
Jindy bych jemně poznamenala, že v tom vypadá jako estrádní bavič na dětském dnů v Avionu. Ale slíbila jsem neodporovat.
Jednoznačně, Petře, neodvedla jsem oči od knížky. Odvážné. Každý hned pochopí, kdo je tady alfa. Ta barva a střih to přímo vříská originalitou.
Petr rozkvetl.
Vidíš to! Dřív bys hned začala: svlíkni to, ať tě není ostuda… Vidím, že se učíš, ženo!
Odešel hrdý jak krocan na pouti. Vrátil se večer zlostný, rudý a v džínách cizího kolegy. Během soutěže Tahání provazu úspěchu mu totiž hořčičný unikát praskl ve švu zvukem připomínajícím protržení plachty loďky splněných snů.
Proč jsi mi neřekla, že mi jsou malé tam, kde to je strategicky důležité?! ječel, když házel salát kalhot do kouta.
Miláčku, vždyť jsi říkal, že podtrhují tvůj statut. Já nesouhlasím… Statut byl zjevně moc velký pro tu látku!
Skutečné inferno začalo, když nastoupila těžká technika Božena Marie, máma vektora. Přijela na inspekci a Petr, posilněn mou poslušností, nabyl dojmu, že teď mu všechno projde.
Seděli jsme u stolu. Božena Marie, žena se sestřihem u mamky pudl a pohledem soudkyně při vysoké zradě, kontrolovala mou obývací stěnu.
Boženko, ty máš ty záclony nějaké divné, tmavé, zahlásila při přežvykování mého bábovky. A na garnýži je prach. Správná hospodyňka má prach jen ze zásady pomíjivý. Petřík má mít domov a tady je to jak v kanceláři.
Petr, jist svou armádou v zádech, přikývl:
To je pravda, Božko. Máma to vidí dobře. Doma to zanedbáváš, musíš zvážit priority. Třeba bys mohla jít na půl úvazek? Peněz máme dost, jsem přece teď ve vedení.
To už bylo opravdu vtipné. Jeho vedoucí příplatek by vystačil tak maximálně na jeho benzín. Ale slíbila jsem nepřít se.
No to máte určitě pravdu, paní Boženo Marie, řekla jsem pokorně. A ty, Petře, taky. Opravdu se moc věnuji práci. Záclony jsou obraz ženy.
Správně! rozjasnila se tchýně. Chytáš rozum!
Protože jsem se rozhodla propustit paní na úklid.
Nastalo ticho. Božena Marie přestala žvýkat.
Jakou paní? nechápal Petr.
No, tu, co k nám chodí dvakrát týdně a gruntuje, dokud oba makáme v práci. Ty jsi říkal, že musíme šetřit, abys vypadal ještě víc jako zodpovědný pán domu. A máma tvrdila, že útulno musí tvořit žena sama. Takže já souhlasím! Uklízet budu osobně. O víkendech.
A ve všední dny? opatrně se vyptával Petr.
To, drahý, budeme společně pozorovat přirozený běh entropie. Ty snad nechceš, abych se po práci zničila?
Následující dva týdny měly pro Petra nádech absurdního realismu. Večer jsem se vrátila, usmála se a otevřela knihu. Nádobí se vršilo, prach, který jinak mizel pod rukama uklízecí víly, teď odpočíval na všech plochách jako první sníh v Liberci. Petrovy košile, jindy perfektně nažehlené, visely unaveně a zoufale.
Boženo, nemám žádnou čistou košili! fňukal v úterý ráno.
Vím, drahý. Ale včera jsem vybírala nové záclony, jak poradila máma. Večer jsem neměla na žehlení sílu. Ale ty jsi přece vedoucí, deleguj sám sobě žehlení!
Petr popadl žehličku, spálil si palec, prožehl rukáv a nakonec zoufale navlékl svetr. Připomínal člověka, co se snažil přelstít šachy a sám se matoval už ve třetím tahu.
Vyvrcholení tého tragikomedie přišlo, když Petr pořádal doma pracovní večeři. Měl přijít pan Miroslav Zdeněk, opravdový vedoucí oddělení, jehož místo Petr dočasně zahříval, a ještě pár důležitých kolegů.
Boženo, tohle je moje šance, pobíhal Petr po kuchyni nervózně jako lev v zoologické. Musím ukázat, že mám dokonalé zázemí. Že jsem ten správný chlap rodiny. Takže na stůl hojný, ale tradiční menu. Žádné tvoje sushi nebo carpaccia. Chlapi chtějí maso! A hlavně: nepleť se do diskuze. Jen nos, usmívej se a mlč. Logistiku si nech pro sebe. Rozumíme si?
Rozumím, špitla jsem. Hojně, tradičně, mlčet.
A obleč si něco ženského.
Jasně, drahý.
K večeru jsem byla připravená na maximum. Natáhla jsem květovaný župan s kanýry dar od Boženy Marie, který jsem jinak vytahovala jen na Silvestra, a na hlavě vymodelovala něco mezi hnízdem a věží Košťálova.
Na stůl jsem postavila huspeninu (kupovanou, rosolovitá jak Petr před skutečným šéfem), hromadu vařených brambor a jednu obrovskou tučnou pečenou vepřovou kýtu, která byla tak odpustková, že by ji nesnědl ani uhlíř z Klatov. Žádné moderní kreace, žádné kroucené ubrousky. Tradičně, jak bylo zadáno.
Hosté dorazili. Pan Miroslav Zdeněk, kulturně působící pán v brýlích, si mě v županu překvapeně prohlédl, ale neřekl nic. Petr zrudl tak, že splýval s vinovými tapetami.
Pojďte, vzácní hosté! zazpívala jsem hlasem tetičky z pohádky.
Večeře započala. Petr svedl společenské rozhovory, ale napětí bylo husté jak omastek. Mlel cosi o optimalizaci toků skrze přerozdělení člověkohodin, slova, kterým rozuměl jen napůl.
Petře, promiňte, přerušil ho jemně pan Miroslav, ale jestli to přerozdělíme tak, jak navrhujete, tak přijdeme o zakázku v Číně. Boženo, co byste řekla vy? Slyšel jsem, že jste hlavní analytičkou v Global Finance?
To byl moment pravdy. Petr ztuhl. Oči mu hřměly: Mlč!
Široce jsem se usmála a rozkošně se zahleděla na manžela.
Ale prosím vás, pane Miroslave, co bych já věděla? U nás je hlavním mozkem Petr, celý vektor. Já jsem jen prostředí. Vařím brambory a poslouchám manžela. Petr mi zakázal plést se do těžkých témat, prý z toho ženám vědne pleť.
Miroslav se málem zadusil bramborou. Kolegům cukaly koutky.
Petr zbledl. Po čele mu stékala kapička potu.
Opravdu, vážně, pokračovala jsem v jízdě. Petr říkal, že má rozhodnutí na úrovni milionových výdajů. Já se svými skromnými tabulkami nemám šanci. Petře, pověz panu Miroslavovi o tom nápadu s tím novým účetním softwarem… Něco v Excelu, ne?
To byla poslední rána. Excelový nápad byl terčem vtipů v celé firmě, ale doma to Petr prodával jako převratnou revoluci.
Petře? Miroslav sundal brýle a zadíval se na manžela jako na vzácného, ale nepoužitelného brouka. Vy jste to vážně navrhoval?
Já… to byla taková úvaha… koktal Petr. Božka to nepochopila…
Jak bych to nepochopila, milý? povytáhla jsem obočí. Vždyť jsi mi včera hodinu vysvětloval, že šéf je staromilec a ty jsi vizionář. Já jen přikyvovala, jak jsi chtěl!
Petr zavrávoral, převrhl omáčník a tučný červený flek se rozšiřoval po ubruse směrem ke kalhotám. Vypadal jako kapitán Titaniku, co sám svou lodí narazil do ledovce.
Hosté odešli za dvacet minut; vymluvili se na akutní práci. Miroslav mi potřásl rukou a pošeptal: Boženo Petra, kdyby vás přestalo bavit vařit brambory, v mém oddělení je místo zástupkyně pro strategii. Talent vidím na první pohled.
Jakmile za nimi zapadly dveře, Petr se obrátil ke mně. Třásl se.
Ty… ty jsi mě zničila! Fakt naschvál! Udělala jsi ze mě blbce!
Já? upřímně jsem se podivila a sundala groteskní župan. Petře, celý večer jsem přesně dělala, co jsi chtěl. Nesouhlasila jsem, mlčela o svém názoru, dělala ti pozadí. Jestli na tom pozadí vypadáš jako trouba, problém možná nebude v pozadí, ale v hlavní figuře.
Chystal se začít litanii, ale zvedla jsem ruku.
A teď, milý, poslouchej a neodporuj. Můj mozek potřebuje pauzu od tvých nesmyslů. Tvoje věci už mám sbalené, kufr je na chodbě. Tvůj vektor směřuje přímo k mamince do Vinohrad. Tam jsou ty správné záclony a nikdo se s tebou hádat nebude.
To se neopovažuješ… Já jsem manžel!
Byl jsi manželem, dokud jsi byl partnerem. Ale když sis zahrál na pána, zapomněl jsi, že trůn stojí na mém bytě.
Dívala jsem se z okna, jak nakládá kufr do taxíku. Nebylo mi smutno. Bylo mi lehko. Bytem voněla svoboda (a trochu pečená kýta, ale to se vyvětrá).
Pamatujte si, holky: nikdy se nedohadujte s mužem, co sám sebe považuje za chytřejšího. Stačí jen poodstoupit a nechat ho s rozeběhem narazit do reality. Hřmot padající koruny je ta nejkrásnější hudba pro ženské uši.
